Báseň o zmatené lásce

Píšeš, že ti chybím,
však nikdy mi to neřeknou tvá ústa,
Píšeš, že se ti líbím,
ale nejsi tu a má duše je pustá...
Píšeš, že bys se mnou chtěl být,
ale vzápětí říkáš, že to není správné,
Píšeš, že jsem to jediné co bys chtěl mít,
nic pro to neděláš, ty slova jsou marné.

Nerozumím tvému srdci,
stejně jako mu nerozumíš ty sám,
je zbytečné znát odpověď na to co skutečně chci,
nechal jsi tu lásku utéct sobě, mě a nám....

Píši básně a vždy je píši, když to tak v danou chvíli opravdu cítím. Někdy možná snad doufám, že si to ten člověk přečte, aby věděl, jak se cítím, že v srdci básníka není jen chlad. Duše těch kdo by to měli slyšet jsou však hluchá a tak je další z mých básní jen hříčka promarněných, polo zapomenutých slov....
Ty, jenž si mi zpíval v lesích na koňském hřbetu,
Ty jenž si zasadil, pečoval a zabil hrst mých srdce květů...

BOLEST

Je tolik druhů bolesti,
třeštění hlavy, krvavá rána,
mnohé vyléčí pilulka a náplasti,
však na bolavé srdce hledání léku jsou marná.

Vyprahlé srdce

Prázdno v srdci,
tam kde prach dopadá na zbořený svět,
milovalo a přeci,
nezbyl v něm jediný živý květ.

Žilo pro jediný okamžik,
který nemohl trvat věčně,
štěstí se vyměnilo za vzlyk,
za tak málo soucitu by teď bylo vděčné.

Říká se, že láska za tu bolest stojí,
protože ta chvíle, co trvá je slast,
však mé srdce se jí bojí,
protože ho lapila její past.

Myslelo, že ten kdo ji schoval,
že on jej přijde z pasti vysvobodit,
však vykrvácet ho tam nechal,
láska znamená milovat a ztratit.

úvaha ,,Jak na ženy ''

Jak tak přemýšlím a bloumám, nad tím co bylo, je a co by být mohlo, napadla mě zajímavá úvaha, možná moudrost.... Muž by neměl váhat, neměl by mít pochybnosti o tom co dělá a pokud má, neměl by to dělat. Když však miluje ženu, nezáleží na pochybnostech... Prostě by jí měl oslovit, nejlépe dokud ta žena neví, co doopravdy chce. Mohlo by se totiž stát, je to za něj udělá někdo jiný a i kdyby měl ten muž nekonečna dalších šancí ženu oslovit, ona už bude vědět co chce a stačil k tomu jeden jediný muž, co se nebál vzít osud do vlastních rukou.... a ten co miloval už druhou šanci nedostane...

By: Týna :*

Jen blázni žijí

Rozum je jen směšná maska,

brání vidět co je pravdou,

všechna lidskost v srdci praská,

jen blázen ví jak šlapat cestou snadnou.

Rozum,jímž se duše řídí,

rozhodnutí, jež nedávají smysl,

a zas jen ten blázen vidí,

jak ostatním hroutí se mysl.

Pravda je taková,

že život je pouhý vtip,

někdo si s našimi životy pohrává,

a slepý rozum neví jak opravdu žít.

Lidé co vyhrají,

ti blázni co nechali rozhodnout své srdce,

smějí se ostatním co skuhrají,

neboť klesli na samé dno všichni prudce.

Překážky jsou jen hračky,

když si určím svou cestu,

je lehké přejít nástrahy a háčky,

z kamene udělat svazek čerstvých květů.

Jak být v životě rád, že jsem,

buď mít peníz nebo stát se bláznem...

Někdo, Někde, přijde si pro mne....

Kdysi, Kdesi, v zemi daleko za životem, stál na starých travinách suchý strom. Jeho větve byly lehké, bez života. Vyprchal z něj a ze všeho ostatního kolem. Nebe, jež už nikdy nebude modré, tráva nebude svěží a bezvládné tělo zakrnělé v kořenech stromu, již nikdy nebude milovat. Vše se zdá být jako noční můra, zatracený svět, sen z něhož se už nedá probudit. Všichni ti, kdo byli našemu srdci blízcí leží v prachu vyschlé země, jejíž neúroda zapříčinila zkázu.
Toť svět v mém srdci. Tak vypadá, jeho obraz po zásahu jediného člověka s jedním srdcem. Ten jež do něj pronikl a pak ho zpustošil. Zatracená láska, zlomené srdce, nenávist v duši... Kdysi, Kdesi, opuštěné a zapomenuté místo, které opustila láska a vášeň, život...
Jednou, Někdy, Někdo, z daleka, on pronikne do zpustošené země, zasadí zelené sémě, strom bude zase kvést, traviny budou vonět, vyschlé řeky se naplní a tělo v kořenech se znovu narodí. Pak bude vše jak dřív, roztaje láska, jež lapil chladný sníh.
Někdo, Někde, přijde  si pro mne....

Hlasování

Zdravím všechny věrné čtenáře :) pokud se vám mé příspěvky líbí, můžete  mne podpořit v básnické soutěži :)  http://basnicky-basne.peoplelovepeople.com/cz/cs/zranena-ma-duse/2-11-12328-1

Zraněná má duše...

Tehdy když kraj zaplaví se temnotou,
když slunce vystřídá měsíc,
kdysi zamilované srdce bloudící prázdnotou,
někde v trávě vyzuje kouzelný střevíc.

Mokrá tráva, vánek a světla co mihotají v dálce,
připomínají mi štěstí co trvalo tak krátce,
vytrousilo se někde s tím střevícem,
zavládl smutek s tím jasným měsícem.

Tím krajem se ozývá můj zpěv,
jehož ozvěna se schovává někde v lese,
pomalu se mění v zoufalý řev,
co doufá, že se do tvých uší nese.

Hluchá jsou však ta světla,
falešnou lásku do srdce vmetla,
teď už cítím je chlad,
kterým jsi odmítal mým se stát.

Zbytečné doufat a snít,
že bych tě v náručí mohla zas někdy mít,
že bys mne zahřál za té chladné noci,
že bys mne nenechal třást se v temné kleci.
že bys mne polibkem probouzel,
že bys koně v sedle pobízel,
že bys na mne čekal s růží rudější než mé rty,
že bych mohla vyslovit slova já a ty.

není to láska, když princ se mne vzdal,
utekl, ukryl se, své chladné sbohem dal.

citát o životě

„Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za tebe.“

John Lennon

Nenávist je lásky strýc

Zlost je klíčem k vyřešení zmařených snů,
bude konec všem proplakaným dnům,
mísa citu, co přetekla přes okraj Země,
zasadila v duši temné sémě.

Pohádka končí, jen zakrývala pravdu,
kůň co do větru řičí, uvolní všem kolem bradu.

Má pěst dokáže být silnější než meč,
klouby krvácí víc a víc,
tu bolest zakrývá nenávistná křeč,
až z lidskosti nezbude vůbec nic.

Do větru bubnuje mrtvý voják,
buch buch, paličkou do krví nasáté kůže,
pak praskne přes moc natažený prak,
a zčerná bílá má růže.

Nezbylo v mém srdci už nic,
co bych někomu dala,
nenávist je lásky strýc,
necitelnou bytost ze mne udělala.

Bude to bolet,
přece se usměji,
budou křičet,
za zády rukou mávnu lhostejněji.

Budou prosit,
já jim budu hlavy kosit,
s nenávistí na mne budou vzpomínat,
já je jako mrtvé budu milovat.

Láska umí divy,
z hodných na zlé mění lidi....

Báseň o vzpomínce na lásku

Tichem se linou tlumené tony,
jako před bolestí ukryté zvony,
vychází z toho druhého světa,
vytvořený z mé touhy, snů a světla.

Stojím na druhé straně,
na straně bolesti a tmy,
na konci světa na jeho hraně,
dívám se z okraje na zmařené mé sny.

Tam dole, tam za tou silnou stěnou,
tančíme spolu do těch tlumených tonů,
ty jsi se mnou, já jsem s tebou,
do rytmu schovaných zvonů.

Tolik toužím skočit dolů,
do snů, kde jsme spolu,
nejde to a já zírám do prázdna,
cítím se jako zvěř do rohu zahnaná.

Krčím se v nicotě a klavír mi připomíná,
kým jsme byli, tvá duše už to zapomíná.

Já v mém snu tohle vidí jako noční můru,
když podívá se ze zdola nahoru,
cítí chladný déšť,
slyší slzu po mé tváři z noční můry téct.

Já jsem tvá
a ty jsi můj dech,
mé srdce se stále ptá,
proč zůstal jsi jen v mých snech.

Jsem pošetilá, stále věřím na lásku,
dost silnou na to probourat zeď,
pak temnota prozářená od paprsků,
bude životem sladkým jako zlatý med.

Buď má včela,
já budu tvým květem,
lásku prožít jak jsem měla,
ty v ní budeš celým mým světem.

JELENÍ PAROHY ( báseň o zmařené lásce a zradě)

Zlomené paroží na prochladlé zemi,
paroží jež dřív značilo mou čistotu,
zraněný jelen, to vznešené zvíře se teď klaní,
panenské přírodě, která je díky lidem prokletou.

Mé srdce se odevzdalo lásce,
sladkým slovům, věcem co šly hladce,
paroží už teď obrůstá mechem,
čest vystřídala se se strachem.

Dala jsem mu, co mi bylo drahé,
všechno i láska něco stojí,
co se má stát nechť se stane,
mé srdce vystavované strachu už se nebojí.

Uschlý list padající s mou nadějí,
samota, věčná nejistota, tony co neladí,
umírající jelen řičící do hluchého větru,
tichá ozvěna co nese se do zmrzlých květů.

Oni ten křik neslyší,
neslyšíš ho ani ty,
a když se vítr utiší,
naposledy zaškubne prochladlými kopyty.

Pak už bude pozdě, aby jsi slyšel,
pak už bude na tobě abys mne našel,
našel tělo bez života a vznešeného paroží,
co na něm, ani vedle těla neleží.

Volám tě a ty jsi stále hluchý,
jako ten list co už je dávno suchý,
ukradl jsi mi ty parohy čistoty,
láskou mě zaslepil, byls to ty !

Nejsou to slova co působí bolest,
důvod té bolesti je zřejmý,
tvůj nezájem, tvá nepřítomnost,
byl jsi hluchý a teď i němý.

Jednou až někdo půjde kolem,
až se očima zarazí o červy prožrané zvíře,
jeho srdce mu vše řekne mým bolem,
jen na malou chvíli ho sevřou pevné mříže.

On pak bude vědět, že zlomenému srdci,
nebylo, není a nebude pomoci.

Naděje zemřela s jelenem,
shnila s těma parohama,
mezi jeho kostmi, tvým semenem,
černá květinka smrt obelhala.

Vyrostla tam jako vzpomínka na tvůj smích,
jako bezedný pohled tvých očí,
mohl jsi porušit vše svaté, nebyl to hřích,
ale ty zapomeneš, květina vykrvácí a náš příběh skončí...

Při slovu láska,
moudrému paroží srdce praská.

Báseň o vášni

Při pouhém pomyšlení,
srdce začne bít jako poplašný zvon,
jeho hlasité bití,
je to jediné co každá část mého těla cítí.

Šlachovité tělo divokého hřebce,
který zatíná každý sval v těle,
jeho horký dech co zní tak těžce,
rty co jsou vždy tak smělé.

Chytil jsi šelmu,
ochočil jsi jí tím úsměvem,
utišil ji jako němou pěnu,
očaroval svým tělem.

Při každém úderu rozvášněného srdce té šelmy,
cítím uvolnění těla i duše,
byla vpuštěna na svobodu, však svobodná není,
ten vznešený hřebec přinesl noci mokrého deště.

Cítil její tělo,
cítila jeho horký dech,
chtíč co chtěl aby se tak stalo,
vášeň co zůstala v jen jejích snech.

Nadlidská síla zkrotit i toho hřebce,
aby se stala vášeň skutečnou,
svoboda patří k lásce,
vzpomínky na ty dvě těla mi však nikdy neutečou.