Nedávno jsem přidala báseň s názvem ,,depresivní báseň.'' Je o utrpení a o bolesti ne jenom psychické ale i fyzické. Myslím, že je to snad nejnavštěvovanější báseň mého blogu. Jak je to možné ? to mají lidé potřebu číst něco tak pochmurného né- li zlého ? Řeší snad své problémy trápením jiných ? na to nemám odpověď. Pokud je tedy někdy smutek a zloba klíčem k vyřešení zmařených snů a vzpomínek, tak nejsou takové básně zbytečně vyřčenými slovy. Dnes se naopak pokusím o epicko-lirickou báseň... Bude jí dobrovázet silný, avšak tragický příběh příběh. Vaše Kikuše
Kolem je jen tma a chlad,
děvče a její prostý šat.
Fouká, fouká mrazivý vánek,
šeptá o smrti z prohraných válek.
Bojoval otec děvčátka,
on bojoval v té válce,
koni praskla oprátka,
zmizel v širé dálce.
Jezdec padal,
pěsti zaťal,
meč se vysunul,
dopadl a hrot ho zabodnul.
Zem se zbarvila čistou krví,
čisté duše,
co pro nic trpí,
poslouchali, však hluše.
Zbyla jenom tma a chlad,
dívka a její špinavý šat,
zkrvavený rudý flek,
a lásku vystřídala zloba a vztek.
Vlasy vlají v tom mrazivém vánku,
hlasy sténají v tom nekonečném spánku,
kostra co se brouzdá bažinou,
to ta dívka, co přestala být nevinnou.
Zloba zařízla do srdce,
pichlavý ostnatý drát,
utahuje,stahuje ho velice,
úkolem jeho rozum vyrvat,
Srdce černá,
zalila jej leptavá černota,
z venku je stále stejná,
avšak uvnitř zbavená života.
Žádné komentáře:
Okomentovat
děkuji za koment a přeji příjemnou zábavu melounci ;)