BRATRSTVO ZLA

část desátá

,, Všechno, všecičko co se na tomhle světě děje, má svůj důvod. Je to jako předepsaný svitek podle kterého tvůj život nabírá směr.‘‘
,,Proč mi tohle všechno říkáš ? měl by ses spíš starat o svoje břicho !‘‘

 Udržoval kus hadru na vytékající ráně. ,, Přežil jsem před tím, přežiju i teď .‘‘Elizabeth si sedla na kus dřeva a koukala do země. Ambrozius kulhavě odkáčel kamsi do černoty lesa. ,, Počínaje tímto dnem se zrodilo mé nové já. Už jsem našla svou cestu, cestu utrpení.‘‘
Následujícího rána, když se rozednilo, Elizabeth už byla dávno na nohou. Vracela se zpět do tábora, kde vzali Tybetovi život. Plná odhodlání a s jasným cílem pochodovala svižně vpřed. Když došla k větrem poničenému táboru, Jeden muž si jí všiml a okamžitě běžel do Alazurovo chaty. Vylezl ven a pár metrů šel naproti k Elizabeth. Pak se zastavil. Muži ho věrně následovali a za ním utvořili útočnou formaci. Elizabeth přidala do kroku a šla přímo k veliteli. Došla až k němu a ústy se přiblýžila k jeho uchu.  ,, Doufám že dudeš trpět stejně jako můj kůň.‘‘ Jak to dořekla, zabodla mu dýku co vzala Ambroziovi přímo hrudního koše. ,, Ano‘‘ dostal ze sebe ztěžkle Alazur, usmál se a dopadl na zem.
,, Co bylo jeho, je teď mé!‘‘ křikla směrem na muže. Z řady vystoupil důstojník a zeptal se : ,, Jak máme oslovovat naší královnu ?‘‘
,, Evil, oslovujte mě Evil.
Všichni muži, mohlo jich tam být více jak stovka, se postavili do pozoru a pak naráz hrdelním hlasem zařvali : ,, Evil! Evil! Evil!‘‘ Elizabeth si v tu chvíli připadala jako vládce světa.
Později odpoledne seděla v chýši bývalého velitele a dívala se do mapy. Ve vchodu se objevil důstojník, který přišel až k Elizabeth. Zůstal v pozoru a potom poklekl před velitelkou. ,, Jaké jsou rozkazy má paní ?‘‘
,, Hned zítra vyrazíme na dlouhou cestu. Do vojska budeme nabírat další muže a kdo nebude souhlasit, toho zabijeme i s jeho milovanými. Pak budeme nepozitelní.‘‘ řekla z vášní. Důstojník přikývl, uklonil se a odešel ze stanu.
,, Rozmetu tě na kousky Ambrozie.‘‘ Později se odebrala ke spánku.

Národ amazonek

část první...

Má minulost

Tohle čtete, protože jsem přežila. Přežila jsem jednu z největších bitev v historii. Než se dostaneme k tomu, jak to všechno začalo, měla bych vám odkrýt pár skutečností z přítomnosti. Ležím v kaluži krve mých sester. Všechny je povraždili. Miliony mrtvých těl, zneuctění čistých panenských duší a otců mnoha řeckých rodin. Bylo by rouhání přemýšlet, že jejich smrt byla zbytečná, jen tak pro nic, ale od malička nás na tento okamžik připravovali. Za jedinou nespravedlnost beru to, že jsem si nemohla vybrat svou budouctnost. To co se mělo stát a stalo se mi jiní předepsali. A naposled bych vám měla představit sama sebe, bylo by dobré vědět, o koho v tomhle vyprávěném životě půjde. Jsem bojovnice, jsem amazonka. Voják , co bojuje za svého boha za Artemis. Je to bohyně lovu a úrody, paní lesů a v neposlední řadě ukazuje padlým duším cestu na věčný odpočinek. Náš vznešený rod měl vždy spousty kmenů a každý z nich ctil různé zvyky, a různý řád. Jiné kmeny většinou věřili v Area, boha války. Svým bohům musíme přinášet oběti, aby věděli, že výru vkládáme pouze v ně a oni stáli v těžkých chvílích při nás. Tak moc jsem v ní věřila a modlila se v ní, ale Artemis přimě ani mém kmeni nestála, když jsme to nejvíce potřebovali.

Jako malá jsem měla šŤastné dětství. Narodila jsem se už do našeho kmene. To malé bezbranné miminko bylo vlasaté a mělo černé oči. Jen tak mimochodem to mi zůstalo do dnes. Je jasné že si to nepamatuji, ale matka mi říkávala, že jsem neplakala. Čím to bylo, říká se tomu inctinkt, že matka má poznat, když je něco v nepořádku. Děti brečí, když jejich základní potřeby nejsou uspokojeny, když mají hlad, jsoupočůrané, nebo potřebují spánek. Ale já, já neprolila slzičku. Matka vždy přeně věděla, co má dělat a já jí to pláčem nemusela připomínat. Možná to není ani inctinkt, jako spíš mateřská láska. Pouto mezi mnou a matkou bylo něco jedinečného. Byla to jediná pravá, opětovaná a nefalšovaná láska, kterou jsem snad do teď zažila. Moc jsem ji milovala. Ach, vzpomínky. Vzpomínky tak bolí Jediná věc, která bolí více než mé krvácející rány.

Každou noc mi zpívala. Nebyla to ukolébavka, co by se měla zpívat dětem, byla to píseň o boji a o výtěztví. Nezáleželo, o čem píseň byla. Jediné na čem záleželo bylo kdo ji zpíval. To její hlas mě uspával, její medový, láskyplný a klidný hlas. Ale to všchno už je moc moc dávno a nebýt téhle bitvy, možná bych zapoměla úplně. Zemřela, když mi bylo osm let. Ta smrt mě poznamenala, ale náš kmen byl jedna velká rodina a tak o lásku nebylo noute. Nikdo nebyl sám. 

Měla jsem při bitvě myslet na Artemis, ale já si po všech těch letech vzpoměla na matku, na její hlas. Ta prchavá vzpomínka mě udržela při životě a náš národ amazonek tak nebude zapomenut....

Novinka

Tak sedím v mekáči nad středními hranolkami a při hromadě času jsem se rozhodla něco napsat... Tákže jsem vymyslela komplet další příběh formou životopisu ;) těšte se :)))