Facebook skupina

komu se líbí mé příspěvky, můžete mě podpořit likem na facebooku :)  zde ---- http://www.facebook.com/pages/Psan%C3%AD-je-m%C5%AFj-%C5%BEivot/136701603156490

Chat live new !

Kdo by si chtěl popovídat, nyní chat live na mém blogu ;) stačí jen popojet kolečkem myši o kousek dolů a na liště nabídky najdete chat :) tak klidně napište ;)

má první báseň

 Báseň o Xeně a Areovi
Jako malá, měla jem svou hrdinku.... Xenu jsem sledovala dnes a deně a pak jsem napsala svou snad úplně první báseň... no, kdo seriál xena aspoň trochu zná, určitě mu to něco řekne...

Nenávidím tě, a přesto miluji,

Ale kvůli tvé chamtivosti lásku ze svého srdce jen těžko doluji.

 Si chamtivý a využíváš všechny kolem sebe,

Klidně i archanděly ze samotného nebe.

Ublížil si lidem, které jsem milovala

 a jejich smrt ještě nepomstila.

Ty Áres bůh války,

Nebudeš mě mít nikdy víc,

 Byť se o to budeš snažit sebevíc.

Ani smlouva, podepsaná před samotnými sudičkami,

Tvůj osud nikdy nenaplní.

I když nevím, co k tobě cítím,

 raději se jiného osudu chytím.

Vím, že i přesto se mě budeš snažit mít,

 ani v příštím životě mě nenecháš být,

dokud  z chtíčem tě nebudu chtít dobrovolně políbit.

Xena patří jiné osobě,

Ať se ti to líbí nebo ne.

Chytím se osudu Gabriely,

Ať se bůh války klidně zlobí.

báseň o nešťastné lásce

Když se člověk zamiluje               

a myslí jenom na něj,                

než se hlava vzpamatuje,            

brzy přijde beznaděj.                

Když na ni myslí,                      

strašně se mu stýská,              

přemýšlí o tom jak kreslí,          

a v očích se mu blýská.              

Však to se jim děje v hlavě,

jsou od sebe vzdáleni,

asi to tak bude správně,

však v srdci tíží kamení.

On se jí neustále vzdaluje,

 pláčem a krví zmáčená kůže,

do bloku ho pořád maluje,

a on trhá černé růže.

 Před očima má moře,

a kolem hluší jenom vánek,

je tam s ní tak má se dobře, 

Pohltil je věčný spánek.

Krásný sen zmizel,

změnil se v noční můru,

on marně pro ni slzel,

ona se mnila v stvůru.

Z lásky se stal velký omyl,

čistota se změnila v rudou barvu,

chtíčem spálila zelený stromy,

každého tvora i nenarozenou larvu.

Tu lásku sama zabila,

temnotě se poddala,

jeho city zradila,

k věčnému utrpení se odsoudila.

Byla odsouzena sledovat,

jak lidé spolu se milují,

po světě cestovat,

 v zimě za okny citu ji zbavují.

Jeden z druhým nemůže být,

srdce praská když nemůže s ním být....

Tak jak ? :)

Mám nabídku.. Už pár týdnů píšu příběh.. avšak je truchu ostřejšího rázu.. Kdo má rád odvážnější psaní, tak dejte like :) ať vím, jestli to sem mám hodit :)

BRATRSTVO ZLA

Část třináctá

,,Smrdí to tu, kde jsi, prase?‘‘ řekla do prázdné nicoty Elizabeth. ,,Ani nevíš, co jsi, a s každou smrtí, co zaviní tvá ruka, klesáš po žebříčku lidských hodnot takovou rychlostí, že máš zadřené v pozadí třísky.‘‘ Ambrozius byl chvíli přední a pak zase vedle ní, vynořoval se a zase mizel. ,, A co? Nebyl si to ty, kdo ze mě udělal, co teď jsem ?‘‘ řekla Elizabeth lhostejně. V tom se začali v prázdnu  objevovat vojáci. Bylo jich víc a víc a nakonec zaplnilo nicotu vojáků celý nekonečný prostor. Oslavovali její jméno. Držela v ruce obětní dýku a obětí zvířete měla uspokojit bohy. V tom se před ní objevil Tybet. V celé své kráse. Vojáci zvyšovali hlas, dupali, bouchali mečem, vším, co měli, a pobouzeli jí. ,,Co to má znamenat?!‘‘ Elizabeth vyhrkli slzy, ale nemohla se ponížit před vlastním vojskem. Zavřela oči a bodla. Přepadla ji bolest, vrátilo se to zpět. Po tváři jí tekla slza. To nekonečné vojsko začalo postupně mizet. Vysmívající vojáci se brzy rozplynuli v nekonečném bílém prostoru. ,,Nemůžeš mi tvrdit, že jsem ti to zavinil já. Podívej se, byla si schopná zabít to jediné, co si v životě milovala. Už nemáš srdce, je to jen červy prolezlý nefunkční orgán.‘‘ Ambroziúv hlas se ozýval z dáli už jako ozvěna. Elizabeth klekla k zemi a slzy jí tekly proudem. Vtom se znovu začali objevovat lidé. Už to však nebyli vojáci, ale prach obyčejní lidé. Strhané oblečení, zranění, smrtelně zranění. Pokulhávali a všude stékala krev. ,,Co chcete ?!‘‘
,,Zabila jsi nás. Proč ?‘‘ řekla žena tisknouc u sebe své dítě. Elizabeth pocítila vinu. Jako předtím vojáci se začínalo objevovat čím dál víc jejích obětí. Elizabeth se ztraceně obracela a přepadla ji úzkost. Srdce, to, co bolelo, znovu na chvíli bilo. V zápětí všichni opět zmizeli. Zbyla jen krev.

Bratrstvo zla

část dvanáctá...

Cesta netrvala dlouho a pod Elizabetiným velením se dostali k první vesnici. Chaos vládl úplně v každém koutu. Hořící domy, vyrabované snad úplně všechno. Vesničané se hloučku choulili na návsi drženi Elizabetinými jezdci. ,,Co po nás chcete?‘‘ řekl statečný muž z kraje hloučku. ,,Vaše muže, všechny!‘‘
,,A co když odmítneme narukovat?‘‘
,,Pak zemřete vy i vaše rodiny.‘‘ Z hloučku vystoupilo dost mužů a vydalo se k Elizabeth. ,,Vaše rodiny můžou jít.‘‘ Vystrašení obyvatelé se svižně vydali pryč. Ženy se snažili rozloučit, ale vojáci jim to nedovolili.
,,A co vy?‘‘
,,Musím živit rodinu, beze mě nepřežijí ani jednu zimu.‘‘ řekl odhodlaně sedlák.,, Zabít.‘‘ Voják kývl a se třemi společníky se vydal k zbývajícímu hloučku. ,, Prosím, alespoň děti,‘‘ vyhrkla ze sebe žena z hysterickým pláčem. Zadívala se vojákovi do očí, ale ten se díval daleko do dálky a pohled jí neopětoval. ,, Za Evil!‘‘ křikli vojáci a uťali jim hlavy. Elizabeth se pousmála a lhostejně otočila koně. ,, Jedeme dál.‘‘
Napadli každou vesnici, kolem které projeli. Masakrovali ženy a děti bez jakékoli viny na zakrvavených rukou. Z jejich armády se stávalo masivní vojsko zrozené jen k jednomu účelu, ke smrti. Na zemi padla tma a vojsko se na noc uchýlilo do údolí. Elizabeth zavřela oči a jak jí přepadl spánek, zdál se jí sen.

další pravdivý obrázek...

setkání s andělem

Hluboký les všude kolem,

vítr hladí tvář,

cosi plápolá za stromem,

mlhou prostupující zář.

větve mi překáží v cestě,

světlo už je blíž a blíž,

z korun stromů prostujují kapky deště,

avšak větve jsou jak ocelová mříž.

Lehnu si a musím se plazit,

jehličí mě škrábe po celém těle,

proč jen musí vítr tak studit,

avšak já cítila anděle.

prolezla jsem úzkou škvírkou,

tlukot srdce hlušil ticho,

na zemi leželo bílé pírko,

kapka krve brázdí mé břicho.

Otřu si ji,

pokračuji dál,

opodál cosi stojí,

pamatuji si jak se smál.

Opouští mě síly,

mé tělo už nedokáže pokračovat dál,

 jakoby mé nohy zkameněly,

a ten zářivý muž tam stále stál.

Zavřela jsem oči,

cosi mě vzalo do náručí.

Vůně a teplo mě probrali,

andělé z nebes jakoby se modlili.

Pohladil mě po mé ruce,

nebyl k tomu ničím nucen,

zalil mnou zvláštní pocit,

štiplavý vítr přestal studit.

náhle jsem spatřila bílá křídla,

jejich vůně levandulového mýdla,

zvnesli jsme se vysoko nad stromy,

byl tak krásný a tak jemný.

Anděl vzal si moje srdce,

tlouklo jenom pro něj,

cítila jsem jak bije prudce,

a mnou zalila beznaděj.

Jednou v životě se každý cítí výjimečně,

jako když se nás dotkne paprsek slunce,

zamyslet se že život jde báječně,

stačí jen otevřít srdce té dobré půlce.

Potom vmžiku anděl zmizel,

stejně jako teplo a něha,

mému srdci hrozně scházel,

tvář zas jako býlá stěna.

Vzpomínka na něho,

hřála mě dál,

bude to tak a vždycky bylo,

ta vzpomínka jak se anděl smál.

Báseň o furii

Existuje postava,
co sálá dobro z druhých,
cítí když je vysává,
díky ní jsou tisíce lidí šílených.

To je její povolání,
dohánět lidi k šílenství,
chodí dokola bez ustání,
obchází v různých podobenstvích.

Je tak bezcitná,
je tak chladná,
s nenávistí sezdaná,
za lhostejnost provdaná.

Soudí bez řádného soudu,
nikdy nedá druhou šanci,
nikdo se nezbaví toho bludu,
ale ona dělá jen svou práci.

Tak už víš ?
kdo je ten blud,
né, nesníš !
a přesto cítíš nahotu a stud.

Je tak falešná,
a já jí měla tak ráda,
sama pro sebe prospěšná,
ale teď jí vidím jako slizkého hada.

To, co dělá,
nedělá pro lásku,
bez falše by byla bledá,
je jí jedno okolního stesku.

Tak už víte ?
stále sníte!
prostá furie,
co vychytralostí čistotu zabije.

Zabije lásku,
zabije dobro,
když strhne masku,
mraky vyženou nebeské modro.

Ptáte se, na koho že je báseň myšlená ? :) však každý z nás známe a v okolí máme někoho takového ne ? ;) Vždy budou existovat vychytralí sobci, co jednají jen sami pro sebe na úkor vašeho štěstí. Nenechte se odradit, napište o něm báseň a zase vám bude líp !!

BRATRSTVO ZLA

ČÁST JEDENÁCTÁ

To ráno, když Elizabeth otevřela oči, byla zapálená a vášnivá. Vylezla ze stanu a podívala se na oblohu, ale bylo vidět sotva na krok. Hustá mlha proplouvala okolím. Jak důstojník uviděl Elizabeth, vydal se za ní. ,,Má paní, mám vzbudit vojáky?‘‘

,,Jistě, hned jak bude vojsko celé, vyrážíme. Jo a ještě něco, chci koně, chci velkého nebojácného koně.‘‘ Důstojník přikývl, uklonil se a odešel.

Elizabeth se šla převléct do brnění. Muži přinesli truhlu, v níž bylo brnění velitele. Hnědé, vysoké, šněrované boty s chrániči na kolenou. Prsa kryl ozdobný ženský zlatý náprsník. Drátěná ramínka z náprsníku vedla až pod ramenní chránič. Břicho koženého brnění bylo zakryto zlatou drátěnou košilí. Kožené, úzké kalhoty zastrčené do vysokých bot lemovaly Elizabetinu štíhlou postavu. Ze zlaté přilby s beraními zlatými rohy jí vlály vlasy a jejich konečky se ztrácely v nekonečné mlze.

Pochodující vojsko směrem k Elizabeth začalo postupně klekat na zem. Před její krásou, velikostí a mocnou sílou. Byla to slast, v tom okamžiku měla ve svých rukou celý svět, ležel jí u nohou. Ze zadních řad vyběhl voják držící bělouše. Krk nesl vysoko nad tělem. Vykračoval tak vznešeně a proto si byli z Elizabeth tak podobní. ,,Evil, má paní, chytili jsme ho v jedné vesnici. Lidé se ho báli, protože jim vše ničil. Říkali mu Černý Sníh.‘‘ Zašeptal. ,,Myslím že jeho přezdívku mu ponechám.‘‘ převzala oprať od vojáka. ,,Nikdo na něm neseděl‘‘

,,Čas to změnit!‘‘ Elizabeth na něj vyskočila a pevně se ho chytila třísly. Kůň vytřeštil oči a vyzdvihl svůj krk ještě výš. Přešlapoval na místě, ale o nic se nepokusil. ,,Jakto, že je tak krotký?!‘‘ řekl udiveně velitel.,, Protože ví, kdo je tu pán.‘‘ Řekla povznešeně Elizabeth. ,,Vpřed!‘‘ Celé vojsko vyšlo najednou a pod stovkou nohou se třásla zem. Neponičené nezůstalo ani stéblo trávy.

Život nespoutané Gyry (zase nějaká ta pokračovačka =D )

Všechno to začalo jednou velkou láskou, zradou a krutou pomstou. Začala jsem žít dnem, kdy můj život skončil. Milovala jsem muže, kterému jsmem věnovala vlastní život. Dala jsem mu všechno a jemu to bylo pořád málo. Byl velitelem co táhl proti severským vojskům. Jednou vnoci nebyl ve svém stanu. Poslala jsem jednoho ze svých osebních vojáků, aby ho naašel. Hledalo se všude avšak v táboře nebyl. Jeden ze zvědů brzy přijel ze zdrcující zprávou. Náš vlastní velitel nás zradil. Můj vlastní muž mě zradil. Ulehl se ženou ze severského vojska. Muži mě chytili a svázali. Strhali ze mne veškerý šat a hrubě táhli za provazy, vláčejíc mě v bahně a špíně. Zpocená těla si mě přehazovala jeden k druhému a jejich hlasitý smích se začal ztrácet někde hluboko v mém vědomí. Už jsem se nemohla bránit a za pár minut už jsme byla jako tělo bez duše. Znásilňovali mě a mstili se tak za podvod mého muže. Můj osud byl od teď jako předepsaný. Mé znesvěcené tělo leželo na zemi a pár čistých kapek pohladilo mou špinavou kůži. Pootevřela jsem oko lemované modřinou a nadechla se. Nad hlavou nebylo nic než černočerná tma. Hvězdy zakrývala hustá mračna. Pokoušela jsem se pohnout, ale mé tělo mne neposlouchalo. Opouštěli mě síly a já se pomalu poddávala té bezmoci. Zase jsem zavřela oči a bylo to jakoby byly stále otevřené, protože černočerná tma byla i v mé mysli.
Najednou jsem uslyšela zpěv ptáků. Otevřela jsem jeno oko, protože druhé bylo moc opuchlé. Zalilo mne prudké denní světlo. Bylo to jako vteřina, z čista jasna se rozsvítil nový den. Zaryla jsem se konečky prstů do vlhké půdy a krev mi začínala prudit po celém těle. Navracely se mi síly, které mi pomáhaly pomalu vstát. Nohy se mi klepaly ale brzy jsem se na nich octla. Stála jsme a prudce jdem dýchala. Jako by sjem se znovu probudila. Cítila jsem bolest, né tu ze zranění ale v srdci. Nebyla to bolest jako spíš úzkost na prsou, ztažené hrdlo, díky pocitu že jsem ztratila vše, na čem mi záleželo a cojsem si tak dlouho bbudovala. Jak jsem se zamilovala do toho nepravého, jak mě znásilňovala snad celá jeho armáda. Po tváři mi stékala slza, tak moc jsem si přála jen prostě zapomenout a začít odznovu. Přála jsem si zavřít oči a pak vyhnat ty zlé vzpomínky co způsobovaly tu bodavou bolest. Zatínala jsem pěsti a zuby. Kolem mě byla bahnitá stopa, kde byla rýha odmého těla, jak mě vojáci odtahovali. Mysleli si, že táhli mrtvé tělo, ale to se na neštěstí probudilo. Kolem byla louka a předemnou les. Den jako z pohádky a já nebyla ani trochu šŤastná. Opodál byla slyšet voda. Bezvládným krokem jsem se vydala po zvuku té vody.Předemnou se oběvovalo malé jezírko. Bez rozmyslu jsem se rozeběhla skočila po hlavě do té vody.. Jen tu jednu myšlenku, co jsem měla v hlavě, zapomenout. Voda zalila celé moje tělo a  pak už jen chvilková bolest hlavy. Narazila jsem do kamene, krerý ležel na dně mělkého jezírka. Ležela jsem na vodě hlavou vzhůru k nebi a pak jsem zase zavřela oči.
Na nebi začínalo být šero a já jsem netušila, jak dlouho jsme na vodě usla. Pokus vzít si život mi nevyšel. Vylezla jsem, celá promočená se zakrvácenou hlavou ven. A pak se to stalo. Uvědomila jsem si, že můjj čas ještě zdřejmě nenadešel. Pokoušela jsem si vzpomenout, z jakého důvodu že jsem vlastně do jezírka skákala. Proč jsem chtěla zemřít. Matně jsme si pamatovala tváře z předchozí doby. Vše bylo tak nejisté a mě hrozně bolela hlava. Nejspíš jsem tohle udělala z nějakého důvodu a tak jsem byla ráda, že teď můžu žít zase dál z čistým štítem, mohu začít nový život......