báseň o stáří a věčné lásce

Život běží,
jako voda v řece,
náhle tělo leží,
už nejde vstát tak lehce.

Přichází stáří,
strach ze smrti klepe na dveře,
pocit jako beránek na oltáři,
tělo je ale duše si nepřipadá staře.

Každý krok je těžká zkouška,
každý pád je hrou se životem,
tvář jako stará,válečná puška,
co byla pohozena za plotem.

Voda teče dál a dál,
duše se bojí víc a víc,
čas co plyne, ten se smál,
až z vystrašené duše nezbude vůbec nic.

Jen když duše najde druhou,
proplouvají spolu tou krutou vodou,
jen když jsou k sobě navždy svázáni,
spolu se smějí strachování.

ty duše milují se věčně,
se stoupajícím věkem stanou se jednou,
 ikdyž už tělo není vláčné,
společnou lásku mají stále stejnou.

A pak příjde smolný den,
kdy už se na tělu podepsala léta,
pro obě duše zlý sen,
sama bez druhé z těla oknem vylétá.

Říká se ,že láska je věčná,
jednou se setkají tam kde jsou ta bílá mračna.
pak už budou navždy spolu
a budou se na nás dívat shora dolů.