Básně o nešťastné lásce

Mrtvé tajemství

Po kapradině stéká maličká kapka,
s ladným pohybem přibývá na velikosti,
tak čistá, nevinná a hebká,
roztříštila se o prochladlé prsty.

V lese, pod kapradinou na studené zemi,
leží tam opuštěné tajemství,
nikdo kromě stromů a větru o něm neví,
v zapomenutém lesním království.

Lidskou duši opustilo štěstí,
aby mohlo obdarovat jiné,
bezvládné tělo teď leží v listí,
a stromy zůstanou navždy němé.

Srdce bylo moc slabé,
aby mohlo žít bez lásky,
suché oči dívají se bezduše do nebe,
šeptají o tom rostlin hlásky.

On podvedl a zlomil její srdce,
oni odvrátili pomocnou ruku,
ona vlastního neštěstí strůjce,
vzala si život pod stíny smrků.

V lesním království v jeden čas,
přestali zpívat ptáci,
kapky na kapradinách zastavil mráz,
nešťastný příběh o nešťastném srdci.

Láska z pláže

Písek, co protéká mi mezi prsty,
racek, co bílými peruti vrhá na zem temný stín,
písek však odvál vánek z mé hrsti,
že láska bolí teď už vím.

Zdá se to být jako věčnost,
před umírajícími vlnami moře si stál,
mořský svět vyplavoval na břeh zelený porost
a ustupoval, jako bys byl jeho král.

Racek za rackem bílý jako sníh,
v tom oblaky přilétl černý krkavec,
mezi bílými racky zdál se být jako hřích,
jako král moře a já, od začátku na konec.

A jak si tam před tím mořem stál,
světlýma očima ses do temných mých podíval,
stejně jako černý krkavec mezi bílými racky,
příběh o začátku a konci jedné lásky.

Můj verš

ona řekla, že může dát, co je její,
tak dala své srdce jemu milá,
noc co noc leží, navzájem se hřejí,
ráno co ráno zjistí, že jen snila...

I láska může být odporná !

Tvá kůže, hebká kůže,
teče po ní kapka jako rudá růže,
na tvém prochladlém těle,
co zdá se být už proděravělé.

Hniloba a odporný smrad,
ve tvém srdci nadále chlad,
vyschlá ústa,
duše co zůstala sama, pustá.

Ani víra v boha tu už nepomůže,
 vždyť co bůh zmůže?
Dřív v hrudi bilo prolhané srdce,
teď ho sají červy a je stejné přece.

U tebe je lež lepší než pravda,
v očích faleš, v kalhotách slizkého hada,
i ten tě sežere za živa,
tam v samotě za za Májového večera.

Na pohled upřímné ruce,
sladké zamilované srdce,
prach pomsty line se krajem,
tam pod třešní prvním Májem.

Báseň o zmatené lásce

Píšeš, že ti chybím,
však nikdy mi to neřeknou tvá ústa,
Píšeš, že se ti líbím,
ale nejsi tu a má duše je pustá...
Píšeš, že bys se mnou chtěl být,
ale vzápětí říkáš, že to není správné,
Píšeš, že jsem to jediné co bys chtěl mít,
nic pro to neděláš, ty slova jsou marné.

Nerozumím tvému srdci,
stejně jako mu nerozumíš ty sám,
je zbytečné znát odpověď na to co skutečně chci,
nechal jsi tu lásku utéct sobě, mě a nám....

Vyprahlé srdce

Prázdno v srdci,
tam kde prach dopadá na zbořený svět,
milovalo a přeci,
nezbyl v něm jediný živý květ.

Žilo pro jediný okamžik,
který nemohl trvat věčně,
štěstí se vyměnilo za vzlyk,
za tak málo soucitu by teď bylo vděčné.

Říká se, že láska za tu bolest stojí,
protože ta chvíle, co trvá je slast,
však mé srdce se jí bojí,
protože ho lapila její past.

Myslelo, že ten kdo ji schoval,
že on jej přijde z pasti vysvobodit,
však vykrvácet ho tam nechal,
láska znamená milovat a ztratit.

Zraněná má duše...

Tehdy když kraj zaplaví se temnotou,
když slunce vystřídá měsíc,
kdysi zamilované srdce bloudící prázdnotou,
někde v trávě vyzuje kouzelný střevíc.

Mokrá tráva, vánek a světla co mihotají v dálce,
připomínají mi štěstí co trvalo tak krátce,
vytrousilo se někde s tím střevícem,
zavládl smutek s tím jasným měsícem.

Tím krajem se ozývá můj zpěv,
jehož ozvěna se schovává někde v lese,
pomalu se mění v zoufalý řev,
co doufá, že se do tvých uší nese.

Hluchá jsou však ta světla,
falešnou lásku do srdce vmetla,
teď už cítím je chlad,
kterým jsi odmítal mým se stát.

Zbytečné doufat a snít,
že bych tě v náručí mohla zas někdy mít,
že bys mne zahřál za té chladné noci,
že bys mne nenechal třást se v temné kleci.
že bys mne polibkem probouzel,
že bys koně v sedle pobízel,
že bys na mne čekal s růží rudější než mé rty,
že bych mohla vyslovit slova já a ty.

není to láska, když princ se mne vzdal,
utekl, ukryl se, své chladné sbohem dal.

JELENÍ PAROHY ( báseň o zmařené lásce a zradě)

Zlomené paroží na prochladlé zemi,
paroží jež dřív značilo mou čistotu,
zraněný jelen, to vznešené zvíře se teď klaní,
panenské přírodě, která je díky lidem prokletou.

Mé srdce se odevzdalo lásce,
sladkým slovům, věcem co šly hladce,
paroží už teď obrůstá mechem,
čest vystřídala se se strachem.

Dala jsem mu, co mi bylo drahé,
všechno i láska něco stojí,
co se má stát nechť se stane,
mé srdce vystavované strachu už se nebojí.

Uschlý list padající s mou nadějí,
samota, věčná nejistota, tony co neladí,
umírající jelen řičící do hluchého větru,
tichá ozvěna co nese se do zmrzlých květů.

Oni ten křik neslyší,
neslyšíš ho ani ty,
a když se vítr utiší,
naposledy zaškubne prochladlými kopyty.

Pak už bude pozdě, aby jsi slyšel,
pak už bude na tobě abys mne našel,
našel tělo bez života a vznešeného paroží,
co na něm, ani vedle těla neleží.

Volám tě a ty jsi stále hluchý,
jako ten list co už je dávno suchý,
ukradl jsi mi ty parohy čistoty,
láskou mě zaslepil, byls to ty !

Nejsou to slova co působí bolest,
důvod té bolesti je zřejmý,
tvůj nezájem, tvá nepřítomnost,
byl jsi hluchý a teď i němý.

Jednou až někdo půjde kolem,
až se očima zarazí o červy prožrané zvíře,
jeho srdce mu vše řekne mým bolem,
jen na malou chvíli ho sevřou pevné mříže.

On pak bude vědět, že zlomenému srdci,
nebylo, není a nebude pomoci.

Naděje zemřela s jelenem,
shnila s těma parohama,
mezi jeho kostmi, tvým semenem,
černá květinka smrt obelhala.

Vyrostla tam jako vzpomínka na tvůj smích,
jako bezedný pohled tvých očí,
mohl jsi porušit vše svaté, nebyl to hřích,
ale ty zapomeneš, květina vykrvácí a náš příběh skončí...

Při slovu láska,
moudrému paroží srdce praská.

báseň o nešťastné lásce

Když se člověk zamiluje               

a myslí jenom na něj,                

než se hlava vzpamatuje,            

brzy přijde beznaděj.                

Když na ni myslí,                      

strašně se mu stýská,              

přemýšlí o tom jak kreslí,          

a v očích se mu blýská.              

Však to se jim děje v hlavě,

jsou od sebe vzdáleni,

asi to tak bude správně,

však v srdci tíží kamení.

On se jí neustále vzdaluje,

 pláčem a krví zmáčená kůže,

do bloku ho pořád maluje,

a on trhá černé růže.

 Před očima má moře,

a kolem hluší jenom vánek,

je tam s ní tak má se dobře, 

Pohltil je věčný spánek.

Krásný sen zmizel,

změnil se v noční můru,

on marně pro ni slzel,

ona se mnila v stvůru.

Z lásky se stal velký omyl,

čistota se změnila v rudou barvu,

chtíčem spálila zelený stromy,

každého tvora i nenarozenou larvu.

Tu lásku sama zabila,

temnotě se poddala,

jeho city zradila,

k věčnému utrpení se odsoudila.

Byla odsouzena sledovat,

jak lidé spolu se milují,

po světě cestovat,

 v zimě za okny citu ji zbavují.

Jeden z druhým nemůže být,

srdce praská když nemůže s ním být....

 

 

 

 

kolovrátek osudu

Teplo kůže,
 jemný hlas,
vůně růže,
dostane každého z nás.

Sladký jako med,
krásný jako noční obloha,
chladí jako led,
ve stínu se hýbe postava.

Ve snech jí potkávám,
chci jí opravdu vidět,
je to jen iluze se domnívám,
mé srdce se musí stydět.

Ta pravá láska,
co má odehnat strach,
to slovo uchu laská,
je však jen ve snech.

Když otevřu oči,
vidím zoufalou dívku,
kolovrátek osudu se točí,
né a né navléct mou zpřízněnou nitku.

Sama se proplétám zkrz látku,
která představuje můj svět,
nestačím se vyhýbat smítku,
který zbrzdí můj let.

Znovu však zavřu oči
a on je vedle mě,
jenomže sen mi nestačí,
otevřu je a jsem na samém dně.

Hlas mě volá k sobě,
jednou budu patřit jen a jen tobě.  

Intrika

aneb jak se cítí lidé se zlomeným srdcem...

Co je láska ?
Je to jed,
srdce bolestivě praská,
promění se v chladný led.

Kdo si myslí,
že je krásná,
ten se mýlí,
je tak chladná.

Jen intrika,
vytvořená přírodou,
slepý neplaká,
oběví se náhodou.

Zabodne do srdce harpunu,
saje z ně všechnu radost
a když lásce podlehnou,
odkopne  mě a mám starost.

Nenávidím ji,
nenávidím jeho,
lituji všech dní,
co uctívala jsem jeho jméno....

 

 

 

 

Nenávist

Já tě tolik nenávidím,
až mi praskají žilky,
doufám,že už tě neuvidím,
zkazil si i moje vzpomínky.

Tak černou barvu jsem ještě neviděla,
obklopuje vše co souvisí stebou,
tvejm intrikám jsem naletěla,
poničil si moji duši smělou.

Temný stín prolezlý červy,
asi si myslíš, že jsem hloupá,
už i tvoje srdce je černý,
intrikářům ego stoupá.

Ani nevíš,
co bych dala za to zapomenout,
zlomil si mi srdce, copak nevidíš,
měl by ses z nevinosti převléknout.

Nikdy víc už nepomyslím,
nikdy už tě nechci vidět,
už jen sama sebe prosím,
nechci o tobě nic vědět.

Krev stéká po mé dýce,
zabila bych se protebe,
byla to jen sprostá manipulace,
kvuli tobě se mé srdce nehýbe.

Protože mi lžeš,
neotáčej se a běž !