Pozitivní básně

Báseň o víteztví

Vítězný řev,
zaznívá na pahorcích hor,
jakoby se světa vymizel hněv,
jakoby vymizelo násilí a mor.

Muž pouze prostý,
raduje se ze života,
má sedřené paty,
jen tak tak se motá.

Vylezl na pahorek,
stoupl si a kouká do údolí,
tam pod ním je lidí stovek,
je vyčerpaný a pořád stojí.

Nenechá si ujít ani trochu krásy,
křičí z plna plic,
obklopují ho kamené masy,
vše mu leží pod nohy, nad ním není nic.

Jednou v životě je bůh,
oproti němu průhledný duch.

Zpěv a víra

Tóny klavíru znějí po rozlehlé místnosti,
sedí u něho žena,
její srdce vyzařuje radostí,
od zdi se odráží ozvěna.

Když se usměje,
dokáže mi změnit celý svět,
kdž na klavír zahraje,
Tvrdý kámen se promění v květ.

Když zazpívá,
běhá mi mráz po  zádech,
zloba a faleš umírá,
ten zvuk se nese větrem a ve stromech.

Když zarmoutil mě osud,
když plakala má duše,
ona mi pomohla, pomáhá mi dosud,
to rozhodnutí změnit se je pouze naše.

Síla minulých životů,
mi otevřela oči,
zbavila těch traumatů,
život po životě se točí.

Ta hudba zní v mé hlavě,
miluju ten pocit,
zázračná bytost se dotkla mé dlaně,
jediný způsob jak sílu znovu dobít.

Zjistím kdo jsem byla,
abych pochopila kým teď jsem,
možná se splní, po čem  jsem snila,
ozvěnu uslyší i daleko za zeď.

 

 

 

 

 

Pomluvy

krásná květina,
avšak křehká,
světlo zhasíná,
srdce praská.

Ze sebe rozdává,
cizí rány konejší,
pro ostatní se zaprodává,
a ostatní to netěší.

Kvítku křehkému,
lístek bledne,
díky místu vlhkému,
víc a víc chřadne.

ta vlhkost
je tak zlá,
roste tam porost,
ve kterém je tma.

porost kvítek svírá,
zarývá do něj trny,
kvítek žalem zmírá,
žádný mech ale drny.

To my se chováme jako porost,
co ničí všechnu naději a sny,
nikdy nemáme dost,
my sami si znepříjemňujeme dny.

Ona se snaží otevřít okenici,
do zatuchlé tmavé místnosti,
zahnat náladu jak na márnici,
bez předsudků každého pohostí.

Neumíme si toho vážit,
jako netvoři bez srdce,
 tak už se začnětě kruci snažit,
k nebi zvedněte své ruce!

Poslali nám anděla,
měli bychom si ho vážit,
ona to pro nás taky dělá,
v klidu a míru svůj život prožít.

 

 

 

 

 

 

Mazlíci

 Když běží,
třese se zem.
Když ve stáji leží,
zdá se jí sen.

Kopyta brázdí po noční obloze,
vznešeně zvedá svůj krk,
jen jedna ponoška na noze,
svítíla jako andělský brk.

Je mi oddaná,
jako smt a život,
za lásku ke mne je provdaná,
ze země se ozývá koňský dusot.

Hříva létá ve větru,
je slyšet jen z nozder dech,
je cítit vůně květů,
 kopyta dopadají na měkký mech.

šla by za mnou,
i přes hlubokou trhlinu,
prodírala by se tmou,
nezalekla by se ani před zatuchlou zdechlinou.

Láska člověka se zvířetem,
je to tak neuvěřitelné spojení,
 nachvíli se stanu zase dítětem,
co z hlouby srdce pramení.

bílé vánoce Lucie Bílé

Bývala zem kde vzduch vířil prach,
země kde špína pronikla do všech koutů,
Každý skromný člověk měl strach,
že zhasne i těch posledních pár knotů.

Na vesnice padla hustá mlha,
všichni se modlili pro život,
aby mlhu vystřídala barevná duha,
aby ztichl vystrašený ze srdce tlukot.

V tom krz mlhu vysvitlo světlo,
rozehnávalo temnotu ze všek škvírek,
zimu vystřídalo příjemné teplo,
měla závoj z andělských pírek.

Mračna se roztrhla jako tenký list,
den vystřídal noc,
ona dokázala úsměvy do rtů vnést ,
měla andělskou moc.

Její hlas zahnal krutý čas,
smekám před jejím dobrým srdcem,
Kousek jí je v každém znás,
i v zimě nás vždy zahřeje teplem .

Děkuji, že pro nás žije
a vždy se na nás s láskou směje...

Lék na samotu

V životě občas přijde samota,
kdy je člověku k pláči,
hlavu i srdce zaplaví prázdnota
a nicota kolem mě pomalu kráčí.

Prý je přítel důležitý,
může pomoct v těžkých chvílích,
jenomže přátelský vztah je zapeklitý
a tak projevuji zoufalý smích.

Přátelství není totiž nic,
jen pouhá hrádka přírody,
díky němu jen bolesti a trápení víc,
na ovocném stromu plody se nezrodí.

Když už samotou blouzním ve snech
a v tichu jsou slyšet smutné kroky,
jediné co pomohlo mi v těžkých dnech,
pomohlo mi tehdy a pomáhá roky.

Zvíře je kolikrát lepší než lidé,
né moc chytré a tvrdohlavost je na místě,
žádné hádky ani slova nejsou bolestivé,
stojí po mém boku i za prudkého deště.

Čpí z něj jen upřímná láska,
co moc lidí dát neumí,
jeho přítomnost duši laská,
dvě těla splynou v jedno vědomí.

To zvíře je jediný lék,
na smutek způsobený vámi,
nejde mu o vzhled, charakter ani věk,
vždy jím budete upřímě milováni.