TAK DEJTE PROSÍM LIKE ZDE--- https://www.facebook.com/pages/Psan%C3%AD-je-m%C5%AFj-%C5%BEivot/136701603156490
pondělí 11. listopadu 2013
TAK DEJTE PROSÍM LIKE ZDE--- https://www.facebook.com/pages/Psan%C3%AD-je-m%C5%AFj-%C5%BEivot/136701603156490
VZPOMÍNKA NA POLIBEK
VZPOMÍNKY NA POLIBEK
Pláčou nebesa pláčou,
kapky do sebe ladně skáčou,
jejich život je krátký,
Zrodí se v mracích, vznáší se a po pádu si je nebesa vezmou zpátky.
Když letí dolů,
vidí osudy těch,
jejichž touhy zůstaly v pouhých snech.
Koloběh života se točí dál,
pokračuje na nádraží, kam přijel vlak,
horké slunce v ten den vyhnalo každý mrak.
Stála tam nevinná dívka,
s přijíždějícím vlakem dostala křeč do celého těla,
pevná zem se stala vratká,
tím okamžikem začal sen, který vždy jen snila...
Ten vlak zastavil,
s ním i dívky srdce,
on vystoupil,
srdce se znovu rozbušilo, on rozsvítil tmu v té dívce.
Když spatřil její tvář,
která už se na něj chvíli dívala,
usmál se a z jeho očí zář,
oslnila svět co snívala.
Vzpomínky bolí,střepem co zanechal v srdci,
tam v uzamčené citu kleci.
Ten příběh pokračuje dál,
celý celičký den se na ní smál,
on v horkém dni na koňském hřbetu,
zelené traviny se spoustou voňavých květů.
Dusot koňských kopyt v lese,
ozvěna z jejího srdce se lesem nese,
tím dnem poznala co je láska,
slovo co uším laská.
Jak ubíhal čas,
a že uběhl jako voda,
poslouchala jeho hlas i dech,
stromy si šeptaly, voněl mech.
Slunce klesalo níž a níž,
ty okamžiky konci blíž,
pak dali koním svobodu,
tam v lukách jejich citu zrodu.
On chytil její ruku,
ona se přitiskla k jeho hrudi svým tělem,
za zpěvu všech ptáků,
on jí políbil a tak se stal jejím andělem.
Cítila jeho vůni,
on její křehkost,
vzpomínky bolí, tak bolí,
řeka času plyne, bez anděla vyprchala radost.
Dívka ztratila anděla,
však vzpomínky na něj schovala v duši,
a na věky věků věděla,
že polibek, ten cit bude věčný....
Pláčou nebesa pláčou,
kapky do sebe ladně skáčou,
jejich život je krátký,
Zrodí se v mracích, vznáší se a po pádu si je nebesa vezmou zpátky.
Když letí dolů,
vidí osudy těch,
jejichž touhy zůstaly v pouhých snech.
Koloběh života se točí dál,
pokračuje na nádraží, kam přijel vlak,
horké slunce v ten den vyhnalo každý mrak.
Stála tam nevinná dívka,
s přijíždějícím vlakem dostala křeč do celého těla,
pevná zem se stala vratká,
tím okamžikem začal sen, který vždy jen snila...
Ten vlak zastavil,
s ním i dívky srdce,
on vystoupil,
srdce se znovu rozbušilo, on rozsvítil tmu v té dívce.
Když spatřil její tvář,
která už se na něj chvíli dívala,
usmál se a z jeho očí zář,
oslnila svět co snívala.
Vzpomínky bolí,střepem co zanechal v srdci,
tam v uzamčené citu kleci.
Ten příběh pokračuje dál,
celý celičký den se na ní smál,
on v horkém dni na koňském hřbetu,
zelené traviny se spoustou voňavých květů.
Dusot koňských kopyt v lese,
ozvěna z jejího srdce se lesem nese,
tím dnem poznala co je láska,
slovo co uším laská.
Jak ubíhal čas,
a že uběhl jako voda,
poslouchala jeho hlas i dech,
stromy si šeptaly, voněl mech.
Slunce klesalo níž a níž,
ty okamžiky konci blíž,
pak dali koním svobodu,
tam v lukách jejich citu zrodu.
On chytil její ruku,
ona se přitiskla k jeho hrudi svým tělem,
za zpěvu všech ptáků,
on jí políbil a tak se stal jejím andělem.
Cítila jeho vůni,
on její křehkost,
vzpomínky bolí, tak bolí,
řeka času plyne, bez anděla vyprchala radost.
Dívka ztratila anděla,
však vzpomínky na něj schovala v duši,
a na věky věků věděla,
že polibek, ten cit bude věčný....
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)