básně

 

Báseň o milování

Náhle se stala bezbrannou,
dospělá sebevědomá žena,
dotykem jeho sevřenou,
jako svázaná tiše sténá.

Teplý dech na jejím krku,
pomalu svléká šaty,
tak moc touží po jeho dotyku,
zarývá do jeho kůže nehty.

Přelývá se pocit horka,
srdce buší jako výstřely,
ona tak chtivá, mokrá,
zachvěla se v jeho sevření.

Roztáhl její nohy,
vší silou přitáhl její boky,
postel, pokoj ani celý svět už není,
dech začíná být těžký.

Jako by vlna co dráždí,
a při každém pohybu sílí,
on jako býk co do červené šály vráží,
konec světa je teď nerozdělí.

Když vlna nemohla být větší,
roztříštila se o stěnu,
skončili v nádherné křeči,
toť láska mezi mužem a ženou.

 

 

 

Nechutná báseň o tehdejší společnosti

Báseň inspirovaná tehdejší společností, kde lidé chudou spodinu využívali jako levnou pracovní sílu. Sirotčince si vydĕlávaly prodáváním sirotků jako dĕlníky...

A je zase čas úklidu...

V masivních trubkách,
kudy vnitřnosti z palíren tečou,
usazují se tam i v turbínách,
pro sirotky lidé nepláčou.

Ucpalo se potrubí,
ven se line odporný zápach,
všechno se uvnitř zahubí,
usmaží se v horkých párách.

Já navštívil jsem sirotky,
a všem dĕtem slíbil hračky,
nad skleničkou griotky,
já posílal je po jednom stokou plnou močky.

Pozastavil jsem stroj,
však stát mohl jen chvíli,
vařící, štiplavé páry jako včelí roj,
pomalé sirotky by uvařily.
¨
Otvory jsou tam moc tĕsné,
jen dítĕ tudy snadno proleze,
a když pára z potrubí klesne,
ze stĕn seškrabávají spálené maso a saze.

Z trubek se line odporný zápach,
já poslal jsem tam skupinu sirotků,
vařící pára nahromadĕná v turbínách,
pak stroj povolil západku.

Dĕtský pláč a bolestný křik,
potom zasyčení a náhlé hrobové ticho,
odporná společnost plná odporných intrik,
před chudou spodinou září lhostejností a pýchou.

Báseň o konci

Temnota, strach a děs,
Křik, zima, modlící se kněz,
místo, kde víra už nepomůže,
zbořený svět, zlo a rozkládájící se kůže.

Ulice plná smrtí vzaných těl,
odporný zápach k nebi čpěl,
hořící trosky domů a snů,
hrůza kolem vábí černou tmu.

A když zakryla ten,
zbořený svět v den,
kdy skončila lidmi prokletá,
zlem a násilím prohnilá planeta.

 

 

 

Odporná báseň

Jatka

Fleky vypadané srsti,

po kolena ve vlastním hnoji,

z vyhublých těl zírají kosti,

jen tak tam hladoví a vystrašení stojí.

Nozdrami dovnitř a ven,

dýchají odporný puch,

neví zda už je to jejich poslední den,

krvavé rány jim ožírají hejna much.

Pak se otevřou dveře,

světlo ukáže trpící stádo,

muž řetězem svážou za krk jedno zvíře,

jak táhnou, řetěz se zadře do krve.

Černý vraník bojuje z posledních sil,

muž ho zavedl do úzké chodby,

a tváří v tvář pochopil,

jak je člověk krutý, zlý a hrubý.

Nutí ho jít dál a dál,

bodali ho špičatou tyčí,

vzpíral se, bál, avšak  bojoval,

a rezavé řetězy řinčí.

Byl hubený a z úst vytékala pěna,

už byl na konci, otevřela se stěna,

vstoupil do ní a nemohl se vrátit

a útrpný život se začal krátit.

Pod ním pustili mixér,

on za živa ztrácel nohy,

skučel bolestí a trpěl,

nikdo neví, jak to bolí.

Klesal dolů do vlastní krve,

přál si smrt, ať vše už skončí,

den co den se tohle děje,

s půlkou těla s hrůzou v očích.

Vydá ze sebe smrtelný skřek,

lidské způsoby jsou brutální a odporné,

za smrt by cítil vděk,

klobásy, jitrnice a párky jsou jimi plněné.

To jen v tomhle zkaženém světě,

nechá člověk zemřít zvíře v bolesti,

v látce lidskosti přetrhané nitě,

v tomhle vyrůstají naše děti.

 Kdyby ten vraník a tisíce dalších,

kdyby uměl mluvit,

když umírají v krvavých kádích,

slyšeli by jste ho prosit, plakat a prosit.

Že slabí mají právo žít

Smutné velké oči,
jež nemohou plakat,
člověk všechno krásné zničí,
ze zla a lhostejnosti nosí kabát.

Temná komora a stísněné stěny,
špičatou tyčí nutí jít zvíře dál,
vyčerpaně a vyděšeně funí,
právo žít mu někdo vzal.

Továrna smrti,
kde v temných kopkách,
vyhublým zvířatům jsou vidět kosti,
čekají na brutální smrt v jatkách.

sebrali jim právo žít,
umírají v bolestech ve vlastní krvi,
kdo to mohl dopustit,
lidskost vymírá a skoro už není.

 

 

 

Mrtvé tajemství

Po kapradině stéká maličká kapka,
s ladným pohybem přibývá na velikosti,
tak čistá, nevinná a hebká,
roztříštila se o prochladlé prsty.

V lese, pod kapradinou na studené zemi,
leží tam opuštěné tajemství,
nikdo kromě stromů a větru o něm neví,
v zapomenutém lesním království.

Lidskou duši opustilo štěstí,
aby mohlo obdarovat jiné,
bezvládné tělo teď leží v listí,
a stromy zůstanou navždy němé.

Srdce bylo moc slabé,
aby mohlo žít bez lásky,
suché oči dívají se bezduše do nebe,
šeptají o tom rostlin hlásky.

On podvedl a zlomil její srdce,
oni odvrátili pomocnou ruku,
ona vlastního neštěstí strůjce,
vzala si život pod stíny smrků.

V lesním království v jeden čas,
přestali zpívat ptáci,
kapky na kapradinách zastavil mráz,
nešťastný příběh o nešťastném srdci.

 

 

 

proč se stát chladnokrevným vrahem

Modrou chladnou nicotou,
proplouvá chladnokrevný vrah,
tvorové co se nechtěně připletou,
před jistou smrtí zmocní strach.

Pokud se člověk po smrti,
v cokoli živého zase přemění,
kdo učiní proměnu, to rozhodnutí,
v nenáviděné monstrum v temné jeskyni.

A je snad rozdíl býti žralokem,
nenáviděným pro jeho chladnou mysl,
a nebo prostým člověkem,
pro kterého bez lásky ztratil život smysl.

Možná mají lidé přání být tím tvorem,
aby i bez lásky necítili bolest srdce,
a poháněni krvelačným pudem,
tam v té chladné opuštěné hloubce.

 

 

Noční můra žen

V temných uličkách mlha,
proplouvá jako tichý vrah,
za zvuku podpatků krásná pana,
její srdce strachem bilo na poplach.

Krok za krokem šel rychleji,
pára tancovala od třesoucích se rtů,
zpoza rohu zvuk jakéhosi kvílení,
jako z toho nejtemnějšího snu.

Pak pootočila hlavu směrem vzad,
u lavičky v parku jako temný les,
spatřila tam muže stát,
zmocnil se jí hrozný děs.

Kapka potu skotačící na jejím čele,
muž šel naproti té paně,
ona zrychlila a nohy začaly utíkat,
kapka potu zahlédla její oči plakat.

Pouliční lampa problikávala temnotou,
průvan kdesi bouchl dveřmi,
uplakaná, ustrašená dívka požehnaná čistotou,
pronásledována odporným,páchnoucím ochlastou.

On chytil jí její jemný krk,
přes slzy v očích neviděla jeho tvář,
nikdo kdo by pomohl, kdo by slyšel hluk,
mraky zakryly měsíční zář.

Přitlačil ji na kamennou zeď,
prosila o záchranu od jejího anděla,
slizký a špinavý jako vřed,
to už si svlékl spodek do naha.

 Na malou chvíli povolil ruku,
ona se vyškubla a dala se do útěku,
a za tichého nočního hluku,
nezastavila ani z bolesti v boku.

Tehdy poznala, že andělé nejsou,
jen muži co jim od zla křídla spadly,
místo svatozáře jim od lží rohy rostou,
a všechny voňavé květy zvadly.

 

 

báseň o chtíči, hříchu a touze

láska to možná byla,

hloupé zamilované zaslepení,

dívka lásku pohřbila,

zbyla touha a vášnivé pomyšlení.

těla co se spojit měla

však se nikdy nespojila,

láska co je dávno pryč.

zůstal v nich jen nezkrotný chtíč.

toužila po jeho polibcích,

oddat se do jeho pevnému sevření,

milování bez lásky je však velký hřích,

a touha s chtíčem anděla v šelmu přemění.

co je život bez hříchu,

vlhkých těl a polibků,

co je hudba bez tance,

hřešit, milovat a žít až do konce....

 

 

Láska z pláže

Písek, co protéká mi mezi prsty,
racek, co bílými peruti vrhá na zem temný stín,
písek však odvál vánek z mé hrsti,
že láska bolí teď už vím.

Zdá se to být jako věčnost,
před umírajícími vlnami moře si stál,
mořský svět vyplavoval na břeh zelený porost
a ustupoval, jako bys byl jeho král.

Racek za rackem bílý jako sníh,
v tom oblaky přilétl černý krkavec,
mezi bílými racky zdál se být jako hřích,
jako král moře a já, od začátku na konec.

A jak si tam před tím mořem stál,
světlýma očima ses do temných mých podíval,
stejně jako černý krkavec mezi bílými racky,
příběh o začátku a konci jedné lásky.

strašidelná tajemná báseň

V mlze za soumraku,
krčí se pokřivená postava,
podobá se přízraku,
hlava od těla ji odstává.

Vrhá před sebou temný stín,
který se trhavě pohybuje vpřed,
hrudí v srdci zaseklý ostrý klín,
kůže slizká jako vřed.

Živá a přesto mrtvá,
hýbe se, ale nic necítí,
temnýma očima hltá,
kluzká kůže se pod světly třpytí.

Nechoďte děti v noci ven,
nepřekročte domu práh,
jinak oživne váš nejtemnější sen,
protože ona přijde, když cítí strach.

báseň o mučení

Mihotavé světlo houpe se nad lůžkem,
muž potí se pod ním,
končetiny svázané škrtícím uzlem,
přijde konec jeho dní.

Tlakem uzlu modrají mu prsty.
sípá jeho rychlý dech,
co si asi právě myslí ?
jak kráčí na druhý břeh ?

Už hodinu působí smrtelný jed,
experiment šest začíná mít svalovou křeč,
normálně by ho zabil hned,
jaká by asi byla jeho poslední řeč ?

Vytřeštěné oči plné strachu,
však nepůsobí na můj pocit viny,
mé srdce už je delší dobu semeništěm prachu,
nenávist a zloba tvoří mé stíny.

Ten muž škube sebou víc a víc,
s pouty však nemůže pohnout vůbec nic,
pomalu přestává bolest cítit,
a pouta přestávají ho silou škrtit.

Teď už je jen bezvládným tělem,
se studeným srdcem,
tak studeným jako mám teď já,
nikdy už znovu neřekne,, já jsem tvůj a ty jsi má''.....on



áladu :

báseň o netvorech

jsou to ženy lapeni kletbou,
jsou to ženy z vlčím pachem,
ďábel je do podsvětí vezme sebou,
za to že svět zužovali strachem.

Krásné ženy k nepoznání,
tu podobu měli než dostali hlad,
pak už se jim neubrání,
než ho zabijí budou sis ním hrát.

Jakmile zakusí krve,
pak oči se jim zaplaví žlutí,
už nebudou nevinné jako prve,
jen tihle tvorové jsou tak krutí.

Není to nenávist,
avšak chtíč,
 nedají se zastavit,
člověka odtáhnou někam pryč.

Tam už na ně čeká pán,
co mu věrně slouží,
ten člověk co mu byl dán,
bude ležet v krvavé louži.

Zuby vycení když vidí ženu,
pak postihne jí stejné prokletí,
zaplatí tu nejvyšší cenu,
krása a vášeň jejich jí pohltí.

Dívky se stanou hříšníky,
co nechají se pohltit vlastní touhou,
tancují, zabíjí, mění se ve vlky,
kdo stojí v cestě stane se jen čmouhou....




Bájné postavy ,,bakchantky''))

báseň o stáří a věčné lásce

Život běží,
jako voda v řece,
náhle tělo leží,
už nejde vstát tak lehce.

Přichází stáří,
strach ze smrti klepe na dveře,
pocit jako beránek na oltáři,
tělo je ale duše si nepřipadá staře.

Každý krok je těžká zkouška,
každý pád je hrou se životem,
tvář jako stará,válečná puška,
co byla pohozena za plotem.

Voda teče dál a dál,
duše se bojí víc a víc,
čas co plyne, ten se smál,
až z vystrašené duše nezbude vůbec nic.

Jen když duše najde druhou,
proplouvají spolu tou krutou vodou,
jen když jsou k sobě navždy svázáni,
spolu se smějí strachování.

ty duše milují se věčně,
se stoupajícím věkem stanou se jednou,
 ikdyž už tělo není vláčné,
společnou lásku mají stále stejnou.

A pak příjde smolný den,
kdy už se na tělu podepsala léta,
pro obě duše zlý sen,
sama bez druhé z těla oknem vylétá.

Říká se ,že láska je věčná,
jednou se setkají tam kde jsou ta bílá mračna.
pak už budou navždy spolu
a budou se na nás dívat shora dolů.

Báseň o lásce ( báseň s přirovnáními)

Všichni umírají tvojí krásou,
jsi má spása, já tvou spásou,
láska se nedá slovy popsat,
stejně jí zkusím popsat.

Jsi jako růže uprostřed prázdnoty,
jsi jako podkova pro štěstí obtisklá ve stínu nicoty,
jsi jako peříčko hnané větrem do neznáma,
jsi jako motýl plující létama,
jsi jako  šupinka, co se leskne pod vodou,
jsi jako pták letící skrz oblohou,
jsi jako raní třpyt trávy,
jsi jako to největší zrnko kávy,
jsi jako slunce co pálí v poušti,
jsi jako šelma číhající v houští,
jsi jako papír, křehká a cudná,
jsi jako oheň, horká a ladná,
jsi jako led co mě chladí za horkého večera,
jsi jako křídlo bělostného anděla
jsi jako zlá královna co umí milovat,
jsi jako oko, co vidělo chudého darovat.

Jsi jako já,
já jsem jako ty,
vždy budeš má,
žždy budem patřit do jedné jednoty.

Smutná báseň

Nedávno jsem přidala báseň s názvem ,,depresivní báseň.'' Je o utrpení a o bolesti ne jenom psychické ale i fyzické. Myslím, že je to snad nejnavštěvovanější báseň mého blogu. Jak je to možné ? to mají lidé potřebu číst něco tak pochmurného né- li zlého ? Řeší snad své problémy trápením jiných ? na to nemám odpověď. Pokud je tedy někdy smutek a zloba klíčem k vyřešení zmařených snů a vzpomínek, tak nejsou takové básně zbytečně vyřčenými slovy. Dnes se naopak pokusím o epicko-lirickou báseň... Bude jí dobrovázet silný, avšak tragický příběh příběh. Vaše Kikuše

Kolem je jen tma a chlad,
děvče  a její prostý šat.
Fouká, fouká mrazivý vánek,
šeptá o smrti z prohraných válek.

Bojoval otec děvčátka,
on bojoval v té válce,
koni praskla oprátka,
zmizel v širé dálce.

Jezdec padal,
pěsti zaťal,
meč se vysunul,
dopadl a hrot ho zabodnul.

Zem se zbarvila čistou krví,
čisté duše,
co pro nic trpí,
poslouchali, však hluše.

Zbyla jenom tma a chlad,
dívka a její špinavý šat,
zkrvavený rudý flek,
a lásku vystřídala zloba a vztek.

Vlasy vlají v tom mrazivém vánku,
hlasy sténají v tom nekonečném spánku,
kostra co se brouzdá bažinou,
to ta dívka, co přestala být nevinnou.

Zloba zařízla do srdce,
pichlavý ostnatý drát,
utahuje,stahuje ho velice,
úkolem jeho rozum vyrvat,

Srdce černá,
zalila jej leptavá černota,
z venku je stále stejná,
avšak uvnitř zbavená života.

Nenávist je lásky strýc

Zlost je klíčem k vyřešení zmařených snů,
bude konec všem proplakaným dnům,
mísa citu, co přetekla přes okraj Země,
zasadila v duši temné sémě.

Pohádka končí, jen zakrývala pravdu,
kůň co do větru řičí, uvolní všem kolem bradu.

Má pěst dokáže být silnější než meč,
klouby krvácí víc a víc,
tu bolest zakrývá nenávistná křeč,
až z lidskosti nezbude vůbec nic.

Do větru bubnuje mrtvý voják,
buch buch, paličkou do krví nasáté kůže,
pak praskne přes moc natažený prak,
a zčerná bílá má růže.

Nezbylo v mém srdci už nic,
co bych někomu dala,
nenávist je lásky strýc,
necitelnou bytost ze mne udělala.

Bude to bolet,
přece se usměji,
budou křičet,
za zády rukou mávnu lhostejněji.

Budou prosit,
já jim budu hlavy kosit,
s nenávistí na mne budou vzpomínat,
já je jako mrtvé budu milovat.

Láska umí divy,
z hodných na zlé mění lidi....

Báseň o vzpomínce na lásku

Tichem se linou tlumené tony,
jako před bolestí ukryté zvony,
vychází z toho druhého světa,
vytvořený z mé touhy, snů a světla.

Stojím na druhé straně,
na straně bolesti a tmy,
na konci světa na jeho hraně,
dívám se z okraje na zmařené mé sny.

Tam dole, tam za tou silnou stěnou,
tančíme spolu do těch tlumených tonů,
ty jsi se mnou, já jsem s tebou,
do rytmu schovaných zvonů.

Tolik toužím skočit dolů,
do snů, kde jsme spolu,
nejde to a já zírám do prázdna,
cítím se jako zvěř do rohu zahnaná.

Krčím se v nicotě a klavír mi připomíná,
kým jsme byli, tvá duše už to zapomíná.

Já v mém snu tohle vidí jako noční můru,
když podívá se ze zdola nahoru,
cítí chladný déšť,
slyší slzu po mé tváři z noční můry téct.

Já jsem tvá
a ty jsi můj dech,
mé srdce se stále ptá,
proč zůstal jsi jen v mých snech.

Jsem pošetilá, stále věřím na lásku,
dost silnou na to probourat zeď,
pak temnota prozářená od paprsků,
bude životem sladkým jako zlatý med.

Buď má včela,
já budu tvým květem,
lásku prožít jak jsem měla,
ty v ní budeš celým mým světem.

JELENÍ PAROHY ( báseň o zmařené lásce a zradě)

Zlomené paroží na prochladlé zemi,
paroží jež dřív značilo mou čistotu,
zraněný jelen, to vznešené zvíře se teď klaní,
panenské přírodě, která je díky lidem prokletou.

Mé srdce se odevzdalo lásce,
sladkým slovům, věcem co šly hladce,
paroží už teď obrůstá mechem,
čest vystřídala se se strachem.

Dala jsem mu, co mi bylo drahé,
všechno i láska něco stojí,
co se má stát nechť se stane,
mé srdce vystavované strachu už se nebojí.

Uschlý list padající s mou nadějí,
samota, věčná nejistota, tony co neladí,
umírající jelen řičící do hluchého větru,
tichá ozvěna co nese se do zmrzlých květů.

Oni ten křik neslyší,
neslyšíš ho ani ty,
a když se vítr utiší,
naposledy zaškubne prochladlými kopyty.

Pak už bude pozdě, aby jsi slyšel,
pak už bude na tobě abys mne našel,
našel tělo bez života a vznešeného paroží,
co na něm, ani vedle těla neleží.

Volám tě a ty jsi stále hluchý,
jako ten list co už je dávno suchý,
ukradl jsi mi ty parohy čistoty,
láskou mě zaslepil, byls to ty !

Nejsou to slova co působí bolest,
důvod té bolesti je zřejmý,
tvůj nezájem, tvá nepřítomnost,
byl jsi hluchý a teď i němý.

Jednou až někdo půjde kolem,
až se očima zarazí o červy prožrané zvíře,
jeho srdce mu vše řekne mým bolem,
jen na malou chvíli ho sevřou pevné mříže.

On pak bude vědět, že zlomenému srdci,
nebylo, není a nebude pomoci.

Naděje zemřela s jelenem,
shnila s těma parohama,
mezi jeho kostmi, tvým semenem,
černá květinka smrt obelhala.

Vyrostla tam jako vzpomínka na tvůj smích,
jako bezedný pohled tvých očí,
mohl jsi porušit vše svaté, nebyl to hřích,
ale ty zapomeneš, květina vykrvácí a náš příběh skončí...

Při slovu láska,
moudrému paroží srdce praská.

Báseň o vášni

Při pouhém pomyšlení,
srdce začne bít jako poplašný zvon,
jeho hlasité bití,
je to jediné co každá část mého těla cítí.

Šlachovité tělo divokého hřebce,
který zatíná každý sval v těle,
jeho horký dech co zní tak těžce,
rty co jsou vždy tak smělé.

Chytil jsi šelmu,
ochočil jsi jí tím úsměvem,
utišil ji jako němou pěnu,
očaroval svým tělem.

Při každém úderu rozvášněného srdce té šelmy,
cítím uvolnění těla i duše,
byla vpuštěna na svobodu, však svobodná není,
ten vznešený hřebec přinesl noci mokrého deště.

Cítil její tělo,
cítila jeho horký dech,
chtíč co chtěl aby se tak stalo,
vášeň co zůstala v jen jejích snech.

Nadlidská síla zkrotit i toho hřebce,
aby se stala vášeň skutečnou,
svoboda patří k lásce,
vzpomínky na ty dvě těla mi však nikdy neutečou.

Děsivá báseň STRACH

Chodí temnou ulicí,
sápá se po kousku jídla,
zahalená kapucí,
před její zohavenou tváří každá duše spadla.

Hou, Hou,
vrz vrz zazní podlahou...
každým krokem blíž a blíž,
není milostivá ani k tomu kdo svírá kříž.

Dítě pláče v postýlce,
v hrobovém tichu zaznívá tichý vzlyk,
ona neslyší a nevidí, jako vánice,
však zavětří úzkost pak do ticha zazní dětský křik.

Hou, Hou,
vrz vrz zazní podlahou.
odvahu v sobě chováš,
však před strachem se neschováš.

Až uslyšíš její kulhavý krok,
její hrůzný sípot,
vyteklá střeva zdobící její bok,
pak ze dveří ozve se skřípot.

Mrtvého dítěte hlas,
strachem zastaví čas.

Hou, Hou,
vrz, vrz, zazní podlahou....
Hou, Hou, nikdy už tě nenajdou.....

Báseň o prázdnotě

Když zemře v co má duše věří,
když mé hodiny poslední kolo běží,
hodiny naděje, co přestaly bít,
když odbila půlnoc, já přestala snít....

Vše se rozplynulo tam v daleké mlze,
už ani ozvěna se nevrátila zpět,
a když přišla nouze,
nikdy neskončila, trvá až do teď.

Volám po mé naději,
tak proč je stále hluchá ?
zázraky se nedějí,
a štěstí předemnou prchá.

Zradila mě jediná věc,
jako slunce zrazuje oblohu tmou,
tehdy mé srdce pohltila klec,
myšlenka na ni dělala mé já mnou.

Ta věc měla sílu,
jakou žádná jiná nemá,
ukrývala lehkou tíhu,
tak hlučná a přece němá.

Nutí mě psát prázdná slova,
však mají v sobě světa moc,
snad v životě nastane doba,
kdy zatracený den vystřídá spasená noc.

Báseň o zmařeném snu

Na začátku to byl velký sen,
avšak chladným odmítnutím byl nesplněn.
stal se z něho hněvem vyrobený klíč,
jehož odemykání pohání chtíč.

Zklamání snadno přejde ve zlost
a z člověka udělá necitelnou bytost.
ta bytost nakažená virem slepé nenávisti,
sebrala nám něhu, lásku a štěstí. 

Zraněná má duše

Tehdy když kraj zaplaví se temnotou,

když slunce vystřídá měsíc,

kdysi zamilované srdce bloudící prázdnotou,

někde v trávě vyzuje kouzelný střevíc.

Mokrá tráva, vánek a světla co mihotají v dálce,

připomínají mi štěstí co trvalo tak krátce,

vytrousilo se někde s tím střevícem,

zavládl smutek s tím jasným měsícem.

Tím krajem se ozývá můj zpěv,

jehož ozvěna se schovává někde v lese,

pomalu se mění v zoufalý řev,

co doufá, že se do tvých uší nese.

Hluchá jsou však ta světla,

falešnou lásku do srdce vmetla,

teď už cítím je chlad,

kterým jsi odmítal mým se stát.

Zbytečné doufat a snít,

že bych tě v náručí mohla zas někdy mít,

že bys mne zahřál za té chladné noci,

že bys mne nenechal třást se v temné kleci.

že bys mne polibkem probouzel,

že bys koně v sedle pobízel,

že bys na mne čekal s růží rudější než mé rty,

že bych mohla vyslovit slova já a ty.

není to láska, když princ se mne vzdal,

utekl, ukryl se, své chladné sbohem dal.

Vyprahlé srdce

Prázdno v srdci,

tam kde prach dopadá na zbořený svět,

milovalo a přeci,

nezbyl v něm jediný živý květ.

Žilo pro jediný okamžik,

který nemohl trvat věčně,

štěstí se vyměnilo za vzlyk,

za tak málo soucitu by teď bylo vděčné.

Říká se, že láska za tu bolest stojí,

protože ta chvíle, co trvá je slast,

však mé srdce se jí bojí,

protože ho lapila její past.

Myslelo, že ten kdo ji schoval,

že on jej přijde z pasti vysvobodit,

však vykrvácet ho tam nechal,

láska znamená milovat a ztratit.

I láska může být odporná

Tvá kůže, hebká kůže,

teče po ní kapka jako rudá růže,

na tvém prochladlém těle,

co zdá se být už proděravělé.

Hniloba a odporný smrad,

ve tvém srdci nadále chlad,

vyschlá ústa,

duše co zůstala sama, pustá.

Ani víra v boha tu už nepomůže,

 vždyť co bůh zmůže?

Dřív v hrudi bilo prolhané srdce,

teď ho sají červy a je stejné přece.

U tebe je lež lepší než pravda,

v očích faleš, v kalhotách slizkého hada,

i ten tě sežere za živa,

tam v samotě za za Májového večera.

Na pohled upřímné ruce,

sladké zamilované srdce,

prach pomsty line se krajem,

tam pod třešní prvním Májem.

báseň o nešťastné lásce

Život plyne zase dál,
vzpomíná na to jak se smál,
ty vzpomínky zakryla faleš,
v mé mysli tma a ty zhasneš.

Zhasl můj poslední plamínek naděje,
že se kdy z naší lásky stane zase žár,
to už se však nestane,
zlá potřeba samoty mě chytila do svých spár.

Ta zoufalost po troše lásky,
dostala mě ještě hlouběji,
alkohol zalil sedmikrásky,
a já čekám kdy už dospěji.

přišel jiný,
a pod opilými sedmikrásky,
způsobil můj pocit viny,
zhasíná, uhasíná ten plamínek naší lásky.

Stejně už je jen v mé hlavě,
mě mizí a zmizel už i tobě,
není žádné my,
skončily naše dny.


První láska je jako první los.... Nikdy nevyhrává, ale po celý život si pamatuješ jeho číslo.....

Život je jako ostnatý drát

Život je jako ostnatý drát,
je těžké jeho překážky překonat,
někdy píchá, někdy studí,
pomoc je hluchá, přátelé zradí.

když však člověk najde víru,
příjde štěstí, čas míru,
protože mu narostou křídla,
a po ostnatém drátu už se neohlédla.

Smůla, bolest a samota,
radost, štěstí a dobrota,
to vše patří k žití,
záleží jen co ztoho pro nás ve tmě svítí.

hádanka. Smrt

Nikdo neví, jak přesně vypadá,
a přesto ji každý dobře zná,
bere si k sobě srdce stará i mladá,
pro ty kdo ji potřebují dobrá, pro ostatní zlá.

Ať se to líbí, nebo ne,
každého jednou dostane

VZPOMÍNKY NA POLIBEK

Pláčou nebesa pláčou,

kapky do sebe ladně skáčou,

jejich život je krátký,

Zrodí se v mracích, vznáší se a po pádu si je nebesa vezmou zpátky.

Když letí dolů,

vidí osudy těch,

jejichž touhy zůstaly v pouhých snech.

Koloběh života se točí dál,

pokračuje na nádraží, kam přijel vlak,

horké slunce v ten den vyhnalo každý  mrak.

Stála tam nevinná dívka,

s přijíždějícím vlakem dostala křeč do celého těla,

pevná zem se stala vratká,

tím okamžikem začal sen, který vždy jen snila...

Ten vlak zastavil,

s ním i dívky srdce,

on vystoupil,

srdce se znovu rozbušilo, on rozsvítil tmu v té dívce.

Když spatřil její tvář,

která už se na něj chvíli dívala,

usmál se a z jeho očí  zář,

oslnila svět co snívala.

Vzpomínky bolí,střepem co zanechal v srdci,

tam v uzamčené citu kleci.

Ten příběh pokračuje dál,

celý celičký den se na ní smál,

on v horkém dni na koňském hřbetu,

zelené traviny se spoustou voňavých květů.

Dusot koňských kopyt v lese,

ozvěna z jejího srdce se lesem nese,

tím dnem poznala co je láska,

slovo co uším laská.

Jak ubíhal čas,

a že uběhl jako voda,

poslouchala jeho hlas i dech,

stromy si šeptaly, voněl mech.

Slunce klesalo níž a níž,

ty okamžiky konci blíž,

pak dali koním svobodu,

tam v lukách jejich citu zrodu.

On chytil její ruku,

ona se přitiskla k jeho hrudi svým tělem,

za zpěvu všech ptáků,

on jí políbil a tak se stal jejím andělem.

Cítila jeho vůni,

on její křehkost,

vzpomínky bolí, tak bolí,

řeka času plyne, bez anděla vyprchala radost.

Dívka ztratila anděla,

však vzpomínky na něj schovala v duši,

a na věky věků věděla,

že polibek, ten cit bude věčný....

báseň o zmatené lásce

Píšeš, že ti chybím,

však nikdy mi to neřeknou tvá ústa,

Píšeš, že se ti líbím,

ale nejsi tu a má duše je pustá...

Píšeš, že bys se mnou chtěl být,

ale vzápětí říkáš, že to není správné,

Píšeš, že jsem to jediné co bys chtěl mít,

nic pro to neděláš, ty slova jsou marné.

Nerozumím tvému srdci,

stejně jako mu nerozumíš ty sám,

je zbytečné znát odpověď na to co skutečně chci,

nechal jsi tu lásku utéct sobě, mě a nám....

Píši básně a vždy je píši, když to tak v danou chvíli opravdu cítím. Někdy možná snad doufám, že si to ten člověk přečte, aby věděl, jak se cítím, že v srdci básníka není jen chlad. Duše těch kdo by to měli slyšet jsou však hluchá a tak je další z mých básní jen hříčka promarněných, polo zapomenutých slov....

Ty, jenž si mi zpíval v lesích na koňském hřbetu,

Ty jenž si zasadil, pečoval a zabil hrst mých srdce květů...

bolest

Je tolik druhů bolesti,

třeštění hlavy, krvavá rána,

mnohé vyléčí pilulka a náplasti,

však na bolavé srdce hledání léku jsou marná.