Smutné básně

Mrtvé tajemství

Po kapradině stéká maličká kapka,
s ladným pohybem přibývá na velikosti,
tak čistá, nevinná a hebká,
roztříštila se o prochladlé prsty.

V lese, pod kapradinou na studené zemi,
leží tam opuštěné tajemství,
nikdo kromě stromů a větru o něm neví,
v zapomenutém lesním království.

Lidskou duši opustilo štěstí,
aby mohlo obdarovat jiné,
bezvládné tělo teď leží v listí,
a stromy zůstanou navždy němé.

Srdce bylo moc slabé,
aby mohlo žít bez lásky,
suché oči dívají se bezduše do nebe,
šeptají o tom rostlin hlásky.

On podvedl a zlomil její srdce,
oni odvrátili pomocnou ruku,
ona vlastního neštěstí strůjce,
vzala si život pod stíny smrků.

V lesním království v jeden čas,
přestali zpívat ptáci,
kapky na kapradinách zastavil mráz,
nešťastný příběh o nešťastném srdci.

Báseň o odvážném srdci

Všechny zraky upíraly se k němu,
on silou strhl šest mužů k zemi,
v koutcích bělostnou pěnu,
zábava se v hru o život mění.

Provazy na všech nohách,
labutí krk a ocas k nebi,
ze země stoupá prach
a čtyřnohý bůh se zlobí.

Slunce praží do zpocených těl,
všude kolem davy očí,
člověk by jen bral a chtěl,
hrdost v hřebci se však brání, kope a řičí.

Než- li by se nechal ostruhy píchat do boků,
vozit opilé hříšníky na svém hřbetu,
než-li se stát jedním z podřízených otroků,
raději probodnuté své srdce najde na jejich hrotu.

Co člověk a jeho ctižádost nemůže mít,
co nezíská silou ani chytrostí,
to ať přestane existovat a žít
a vznešený mustang chytil se do pasti.

On padl na svá kolena,
bolestný zvuk ozval se z jeho úst,
s ním jeho hrdost k zemi sražena,
však zlost začala teprve růst.

opilec s kloboukem na hřbet skočil,
provazy zařízly se hřebci do kůže,
z posledních sil se k lidem zády otočil,
jediným kopem zabil muže.

V tom davy očí zhostil strach,
 ze zadních na přední opilce shodil,
vánek odvál ze země prach,
louži krvavou vystrašeným očím odkryl.

Na zadních nohách mustang stál,
Další a další táhli za provaz,
S odvahou se s nimi pral,
strhli ho k zemi, on zlomil si vaz.

Mustang s odvážným srdcem však vyhrál,
svobodný žil a i po smrti svobodný zůstal.

Smutná báseň

Kolem je jen tma a chlad,
děvče  a její prostý šat.
Fouká, fouká mrazivý vánek,
šeptá o smrti z prohraných válek.

Bojoval otec děvčátka,
on bojoval v té válce,
koni praskla oprátka,
zmizel v širé dálce.

Jezdec padal,
pěsti zaťal,
meč se vysunul,
dopadl a hrot ho zabodnul.

Zem se zbarvila čistou krví,
čisté duše,
co pro nic trpí,
poslouchali, však hluše.

Zbyla jenom tma a chlad,
dívka a její špinavý šat,
zkrvavený rudý flek,
a lásku vystřídala zloba a vztek.

Vlasy vlají v tom mrazivém vánku,
hlasy sténají v tom nekonečném spánku,
kostra co se brouzdá bažinou,
to ta dívka, co přestala být nevinnou.

Zloba zařízla do srdce,
pichlavý ostnatý drát,
utahuje,stahuje ho velice,
úkolem jeho rozum vyrvat,

Srdce černá,
zalila jej leptavá černota,
z venku je stále stejná,
avšak uvnitř zbavená života.

veršovaná balada

Na svět padl temný stín,
zlo a krutost spadla sním.
les byl tichý,
louky prázné,
velké hříchy,
zlem vykonané.

Byl tak hodný šŤastný hoch,
Odešel do světa,
našel sena stoh.

Ráno se probudil,
nebyl tam sám,
nepojedl, nepopil,
a šel zase dál a dál.

Až jednou narazil na městečko,
neměl vodu ani jídla maličko,
vstoupil tedy za brany,
pevně svázanými lany.

Jak to spatřil,
přestal se smát,
nejraději za brany by se vrátil,
koupil si koně a nový šat.

Lidé se vláčeli,
v potu svém máčeli,
neměli peníze aby se myli,
chudí a nemocní byli.

Odvrátil se odtut,
na koni svém,
neštěstí takové neviděl dosud,
takle země byla cítit zlem.

Jel lesem,
kůň něco cítil,
zmemě chvěla se otřesem,
strom před ním se vznítil.

kůň se splašil,
Mladík spadl,
o kámen se praštil,
vstát nezvládl.

Najednou nad ním letěl pták,
letěl blíž a blíž,
Mladík zjistil že je to drak,
a ten sletěl k němu níž.

mladík se choulil,
drak cíítil krev,
nevinou krev prolil,
oheň zhasínal v popelu z dřev.

Vyrostla tam vrba,
z dračích slz vyrostla,
drak plakal ovládla ho zloba,
ze žalu zbyla kostra.



drak tam seděl,
celý svůj život,
litoval a hleděl,
do hlouby svých nicot.
konec balady,
a konec zlosynů proradných....

Přátelství

střípky vzpomínek, co spolu jsme prožili,

střípky, co na menší kousky se rozbily,

stalo se, co v minulosti byl můj strach,

ty střípky se rozpadly v prach.



 Zmařené přátelství

Ve světě plném chamtivosti,
voněl jeden krásný květ,
že v přátelství je síly dosti,
myslel, však vůně se začala vytrácet.

Aby ten květ přátelství,
aby mohl rovně stát,
obou dvou je povinností,
křehoučký květ zalévat.

Jeden z těch dvou nevěděl,
že lhostejnost není voda,
květ povadal, uschl, nevoněl
a z přátelství se stala vyschlá studna.






Na posteli bílé jako čerství sníh,

leží bezduchá žena,

zápěstí zkrvavené od pout tak moc utažených,

na její kůži samý šrám a modřina.


Do místnosti plné skalpelů a kleští,

vešel temný stín jež následoval muž,

byla jako bezmocný motýl v dešti,

nesl sebou ostrý nůž.


Rozepnul si kalhoty,

znásilňoval jí pořád a pořád dokola,

ona plakala, modlila se a trpěla.


A pak se zjevila,

mučednická duše jí volala tak moc,

až jí anděl smrti přišel na pomoc.


A věznitel stále nepřestával,

ale ona už jeho ani bolest nevnímala,

dívala se do očí zlému snu jež pro ni býval,

na starší ženu v černém jež u postele stála.


To bylo jediné co si přála,

polibek smrti od anděla.


Žena v černém se k ní naklonila,

její oči se topily v andělském pohledu,

smrt pak tiše roztáhla černá svá křídla,

rty na rty jemně políbila.


Konec příběhu o konci jedné ženy,

o andělu smrti,

co vždy slyší na zoufalé volání.