Básně o lásce

Báseň o milování

Náhle se stala bezbrannou,
dospělá sebevědomá žena,
dotykem jeho sevřenou,
jako svázaná tiše sténá.

Teplý dech na jejím krku,
pomalu svléká šaty,
tak moc touží po jeho dotyku,
zarývá do jeho kůže nehty.

Přelývá se pocit horka,
srdce buší jako výstřely,
ona tak chtivá, mokrá,
zachvěla se v jeho sevření.

Roztáhl její nohy,
vší silou přitáhl její boky,
postel, pokoj ani celý svět už není,
dech začíná být těžký.

Jako by vlna co dráždí,
a při každém pohybu sílí,
on jako býk co do červené šály vráží,
konec světa je teď nerozdělí.

Když vlna nemohla být větší,
roztříštila se o stěnu,
skončili v nádherné křeči,
toť láska mezi mužem a ženou.

 

 

báseň o chtíči, hříchu a touze

láska to možná byla,

hloupé zamilované zaslepení,

dívka lásku pohřbila,

zbyla touha a vášnivé pomyšlení.

těla co se spojit měla

však se nikdy nespojila,

láska co je dávno pryč.

zůstal v nich jen nezkrotný chtíč.

toužila po jeho polibcích,

oddat se do jeho pevnému sevření,

milování bez lásky je však velký hřích,

a touha s chtíčem anděla v šelmu přemění.

co je život bez hříchu,

vlhkých těl a polibků,

co je hudba bez tance,

hřešit, milovat a žít až do konce..

Báseň o nešťastné lásce

Život plyne zase dál,
vzpomíná na to jak se smál,
ty vzpomínky zakryla faleš,
v mé mysli tma a ty zhasneš.

Zhasl můj poslední plamínek naděje,
že se kdy z naší lásky stane zase žár,
to už se však nestane,
zlá potřeba samoty mě chytila do svých spár.

Ta zoufalost po troše lásky,
dostala mě ještě hlouběji,
alkohol zalil sedmikrásky,
a já čekám kdy už dospěji.

přišel jiný,
a pod opilými sedmikrásky,
způsobil můj pocit viny,
zhasíná, uhasíná ten plamínek naší lásky.

Stejně už je jen v mé hlavě,
mě mizí a zmizel už i tobě,
není žádné my,
skončily naše dny.


První láska je jako první los.... Nikdy nevyhrává, ale po celý život si pamatuješ jeho číslo.....










VZPOMÍNKY NA POLIBEK

Pláčou nebesa pláčou,
kapky do sebe ladně skáčou,
jejich život je krátký,
Zrodí se v mracích, vznáší se a po pádu si je nebesa vezmou zpátky.

Když letí dolů,
vidí osudy těch,
jejichž touhy zůstaly v pouhých snech.

Koloběh života se točí dál,
pokračuje na nádraží, kam přijel vlak,
horké slunce v ten den vyhnalo každý  mrak.

Stála tam nevinná dívka,
s přijíždějícím vlakem dostala křeč do celého těla,
pevná zem se stala vratká,
tím okamžikem začal sen, který vždy jen snila...

Ten vlak zastavil,
s ním i dívky srdce,
on vystoupil,
srdce se znovu rozbušilo, on rozsvítil tmu v té dívce.

Když spatřil její tvář,
která už se na něj chvíli dívala,
usmál se a z jeho očí  zář,
oslnila svět co snívala.

Vzpomínky bolí,střepem co zanechal v srdci,
tam v uzamčené citu kleci.

Ten příběh pokračuje dál,
celý celičký den se na ní smál,
on v horkém dni na koňském hřbetu,
zelené traviny se spoustou voňavých květů.

Dusot koňských kopyt v lese,
ozvěna z jejího srdce se lesem nese,
tím dnem poznala co je láska,
slovo co uším laská.

Jak ubíhal čas,
a že uběhl jako voda,
poslouchala jeho hlas i dech,
stromy si šeptaly, voněl mech.

Slunce klesalo níž a níž,
ty okamžiky konci blíž,
pak dali koním svobodu,
tam v lukách jejich citu zrodu.

On chytil její ruku,
ona se přitiskla k jeho hrudi svým tělem,
za zpěvu všech ptáků,
on jí políbil a tak se stal jejím andělem.

Cítila jeho vůni,
on její křehkost,
vzpomínky bolí, tak bolí,
řeka času plyne, bez anděla vyprchala radost.

Dívka ztratila anděla,
však vzpomínky na něj schovala v duši,
a na věky věků věděla,
že polibek, ten cit bude věčný....

Báseň o vzpomínce na lásku

Tichem se linou tlumené tony,
jako před bolestí ukryté zvony,
vychází z toho druhého světa,
vytvořený z mé touhy, snů a světla.

Stojím na druhé straně,
na straně bolesti a tmy,
na konci světa na jeho hraně,
dívám se z okraje na zmařené mé sny.

Tam dole, tam za tou silnou stěnou,
tančíme spolu do těch tlumených tonů,
ty jsi se mnou, já jsem s tebou,
do rytmu schovaných zvonů.

Tolik toužím skočit dolů,
do snů, kde jsme spolu,
nejde to a já zírám do prázdna,
cítím se jako zvěř do rohu zahnaná.

Krčím se v nicotě a klavír mi připomíná,
kým jsme byli, tvá duše už to zapomíná.

Já v mém snu tohle vidí jako noční můru,
když podívá se ze zdola nahoru,
cítí chladný déšť,
slyší slzu po mé tváři z noční můry téct.

Já jsem tvá
a ty jsi můj dech,
mé srdce se stále ptá,
proč zůstal jsi jen v mých snech.

Jsem pošetilá, stále věřím na lásku,
dost silnou na to probourat zeď,
pak temnota prozářená od paprsků,
bude životem sladkým jako zlatý med.

Buď má včela,
já budu tvým květem,
lásku prožít jak jsem měla,
ty v ní budeš celým mým světem.

Báseň o vášni

Při pouhém pomyšlení,
srdce začne bít jako poplašný zvon,
jeho hlasité bití,
je to jediné co každá část mého těla cítí.

Šlachovité tělo divokého hřebce,
který zatíná každý sval v těle,
jeho horký dech co zní tak těžce,
rty co jsou vždy tak smělé.

Chytil jsi šelmu,
ochočil jsi jí tím úsměvem,
utišil ji jako němou pěnu,
očaroval svým tělem.

Při každém úderu rozvášněného srdce té šelmy,
cítím uvolnění těla i duše,
byla vpuštěna na svobodu, však svobodná není,
ten vznešený hřebec přinesl noci mokrého deště.

Cítil její tělo,
cítila jeho horký dech,
chtíč co chtěl aby se tak stalo,
vášeň co zůstala v jen jejích snech.

Nadlidská síla zkrotit i toho hřebce,
aby se stala vášeň skutečnou,
svoboda patří k lásce,
vzpomínky na ty dvě těla mi však nikdy neutečou.

báseň o stáří a věčné lásce

Život běží,
jako voda v řece,
náhle tělo leží,
už nejde vstát tak lehce.

Přichází stáří,
strach ze smrti klepe na dveře,
pocit jako beránek na oltáři,
tělo je ale duše si nepřipadá staře.

Každý krok je těžká zkouška,
každý pád je hrou se životem,
tvář jako stará,válečná puška,
co byla pohozena za plotem.

Voda teče dál a dál,
duše se bojí víc a víc,
čas co plyne, ten se smál,
až z vystrašené duše nezbude vůbec nic.

Jen když duše najde druhou,
proplouvají spolu tou krutou vodou,
jen když jsou k sobě navždy svázáni,
spolu se smějí strachování.

ty duše milují se věčně,
se stoupajícím věkem stanou se jednou,
 ikdyž už tělo není vláčné,
společnou lásku mají stále stejnou.

A pak příjde smolný den,
kdy už se na tělu podepsala léta,
pro obě duše zlý sen,
sama bez druhé z těla oknem vylétá.

Říká se ,že láska je věčná,
jednou se setkají tam kde jsou ta bílá mračna.
pak už budou navždy spolu
a budou se na nás dívat shora dolů.

Báseň o lásce ( báseň s přirovnáními)

Všichni umírají tvojí krásou,
jsi má spása, já tvou spásou,
láska se nedá slovy popsat,
stejně jí zkusím popsat.

Jsi jako růže uprostřed prázdnoty,
jsi jako podkova pro štěstí obtisklá ve stínu nicoty,
jsi jako peříčko hnané větrem do neznáma,
jsi jako motýl plující létama,
jsi jako  šupinka, co se leskne pod vodou,
jsi jako pták letící skrz oblohou,
jsi jako raní třpyt trávy,
jsi jako to největší zrnko kávy,
jsi jako slunce co pálí v poušti,
jsi jako šelma číhající v houští,
jsi jako papír, křehká a cudná,
jsi jako oheň, horká a ladná,
jsi jako led co mě chladí za horkého večera,
jsi jako křídlo bělostného anděla
jsi jako zlá královna co umí milovat,
jsi jako oko, co vidělo chudého darovat.

Jsi jako já,
já jsem jako ty,
vždy budeš má,
žždy budem patřit do jedné jednoty.

setkání s andělem

Hluboký les všude kolem,

vítr hladí tvář,

cosi plápolá za stromem,

mlhou prostupující zář.

větve mi překáží v cestě,

světlo už je blíž a blíž,

z korun stromů prostujují kapky deště,

avšak větve jsou jak ocelová mříž.

Lehnu si a musím se plazit,

jehličí mě škrábe po celém těle,

proč jen musí vítr tak studit,

avšak já cítila anděle.

prolezla jsem úzkou škvírkou,

tlukot srdce hlušil ticho,

na zemi leželo bílé pírko,

kapka krve brázdí mé břicho.

Otřu si ji,

pokračuji dál,

opodál cosi stojí,

pamatuji si jak se smál.

Opouští mě síly,

mé tělo už nedokáže pokračovat dál,

 jakoby mé nohy zkameněly,

a ten zářivý muž tam stále stál.

Zavřela jsem oči,

cosi mě vzalo do náručí.

Vůně a teplo mě probrali,

andělé z nebes jakoby se modlili.

Pohladil mě po mé ruce,

nebyl k tomu ničím nucen,

zalil mnou zvláštní pocit,

štiplavý vítr přestal studit.

náhle jsem spatřila bílá křídla,

jejich vůně levandulového mýdla,

zvnesli jsme se vysoko nad stromy,

byl tak krásný a tak jemný.

Anděl vzal si moje srdce,

tlouklo jenom pro něj,

cítila jsem jak bije prudce,

a mnou zalila beznaděj.

Jednou v životě se každý cítí výjimečně,

jako když se nás dotkne paprsek slunce,

zamyslet se že život jde báječně,

stačí jen otevřít srdce té dobré půlce.

Potom vmžiku anděl zmizel,

stejně jako teplo a něha,

mému srdci hrozně scházel,

tvář zas jako býlá stěna.

Vzpomínka na něho,

hřála mě dál,

bude to tak a vždycky bylo,

ta vzpomínka jak se anděl smál.