Nikdo neví, jak přesně vypadá,
a přesto ji každý dobře zná,
bere si k sobě srdce stará i mladá,
pro ty kdo ji potřebují dobrá, pro ostatní zlá.
Ať se to líbí, nebo ne,
každého jednou dostane
neděle 29. prosince 2013
pondělí 11. listopadu 2013
TAK DEJTE PROSÍM LIKE ZDE--- https://www.facebook.com/pages/Psan%C3%AD-je-m%C5%AFj-%C5%BEivot/136701603156490
VZPOMÍNKA NA POLIBEK
VZPOMÍNKY NA POLIBEK
Pláčou nebesa pláčou,
kapky do sebe ladně skáčou,
jejich život je krátký,
Zrodí se v mracích, vznáší se a po pádu si je nebesa vezmou zpátky.
Když letí dolů,
vidí osudy těch,
jejichž touhy zůstaly v pouhých snech.
Koloběh života se točí dál,
pokračuje na nádraží, kam přijel vlak,
horké slunce v ten den vyhnalo každý mrak.
Stála tam nevinná dívka,
s přijíždějícím vlakem dostala křeč do celého těla,
pevná zem se stala vratká,
tím okamžikem začal sen, který vždy jen snila...
Ten vlak zastavil,
s ním i dívky srdce,
on vystoupil,
srdce se znovu rozbušilo, on rozsvítil tmu v té dívce.
Když spatřil její tvář,
která už se na něj chvíli dívala,
usmál se a z jeho očí zář,
oslnila svět co snívala.
Vzpomínky bolí,střepem co zanechal v srdci,
tam v uzamčené citu kleci.
Ten příběh pokračuje dál,
celý celičký den se na ní smál,
on v horkém dni na koňském hřbetu,
zelené traviny se spoustou voňavých květů.
Dusot koňských kopyt v lese,
ozvěna z jejího srdce se lesem nese,
tím dnem poznala co je láska,
slovo co uším laská.
Jak ubíhal čas,
a že uběhl jako voda,
poslouchala jeho hlas i dech,
stromy si šeptaly, voněl mech.
Slunce klesalo níž a níž,
ty okamžiky konci blíž,
pak dali koním svobodu,
tam v lukách jejich citu zrodu.
On chytil její ruku,
ona se přitiskla k jeho hrudi svým tělem,
za zpěvu všech ptáků,
on jí políbil a tak se stal jejím andělem.
Cítila jeho vůni,
on její křehkost,
vzpomínky bolí, tak bolí,
řeka času plyne, bez anděla vyprchala radost.
Dívka ztratila anděla,
však vzpomínky na něj schovala v duši,
a na věky věků věděla,
že polibek, ten cit bude věčný....
Pláčou nebesa pláčou,
kapky do sebe ladně skáčou,
jejich život je krátký,
Zrodí se v mracích, vznáší se a po pádu si je nebesa vezmou zpátky.
Když letí dolů,
vidí osudy těch,
jejichž touhy zůstaly v pouhých snech.
Koloběh života se točí dál,
pokračuje na nádraží, kam přijel vlak,
horké slunce v ten den vyhnalo každý mrak.
Stála tam nevinná dívka,
s přijíždějícím vlakem dostala křeč do celého těla,
pevná zem se stala vratká,
tím okamžikem začal sen, který vždy jen snila...
Ten vlak zastavil,
s ním i dívky srdce,
on vystoupil,
srdce se znovu rozbušilo, on rozsvítil tmu v té dívce.
Když spatřil její tvář,
která už se na něj chvíli dívala,
usmál se a z jeho očí zář,
oslnila svět co snívala.
Vzpomínky bolí,střepem co zanechal v srdci,
tam v uzamčené citu kleci.
Ten příběh pokračuje dál,
celý celičký den se na ní smál,
on v horkém dni na koňském hřbetu,
zelené traviny se spoustou voňavých květů.
Dusot koňských kopyt v lese,
ozvěna z jejího srdce se lesem nese,
tím dnem poznala co je láska,
slovo co uším laská.
Jak ubíhal čas,
a že uběhl jako voda,
poslouchala jeho hlas i dech,
stromy si šeptaly, voněl mech.
Slunce klesalo níž a níž,
ty okamžiky konci blíž,
pak dali koním svobodu,
tam v lukách jejich citu zrodu.
On chytil její ruku,
ona se přitiskla k jeho hrudi svým tělem,
za zpěvu všech ptáků,
on jí políbil a tak se stal jejím andělem.
Cítila jeho vůni,
on její křehkost,
vzpomínky bolí, tak bolí,
řeka času plyne, bez anděla vyprchala radost.
Dívka ztratila anděla,
však vzpomínky na něj schovala v duši,
a na věky věků věděla,
že polibek, ten cit bude věčný....
čtvrtek 31. října 2013
Báseň o zmatené lásce
Píšeš, že ti chybím,
však nikdy mi to neřeknou tvá ústa,
Píšeš, že se ti líbím,
ale nejsi tu a má duše je pustá...
Píšeš, že bys se mnou chtěl být,
ale vzápětí říkáš, že to není správné,
Píšeš, že jsem to jediné co bys chtěl mít,
nic pro to neděláš, ty slova jsou marné.
Nerozumím tvému srdci,
stejně jako mu nerozumíš ty sám,
je zbytečné znát odpověď na to co skutečně chci,
nechal jsi tu lásku utéct sobě, mě a nám....
Píši básně a vždy je píši, když to tak v danou chvíli opravdu cítím. Někdy možná snad doufám, že si to ten člověk přečte, aby věděl, jak se cítím, že v srdci básníka není jen chlad. Duše těch kdo by to měli slyšet jsou však hluchá a tak je další z mých básní jen hříčka promarněných, polo zapomenutých slov....
Ty, jenž si mi zpíval v lesích na koňském hřbetu,
Ty jenž si zasadil, pečoval a zabil hrst mých srdce květů...
však nikdy mi to neřeknou tvá ústa,
Píšeš, že se ti líbím,
ale nejsi tu a má duše je pustá...
Píšeš, že bys se mnou chtěl být,
ale vzápětí říkáš, že to není správné,
Píšeš, že jsem to jediné co bys chtěl mít,
nic pro to neděláš, ty slova jsou marné.
Nerozumím tvému srdci,
stejně jako mu nerozumíš ty sám,
je zbytečné znát odpověď na to co skutečně chci,
nechal jsi tu lásku utéct sobě, mě a nám....
Píši básně a vždy je píši, když to tak v danou chvíli opravdu cítím. Někdy možná snad doufám, že si to ten člověk přečte, aby věděl, jak se cítím, že v srdci básníka není jen chlad. Duše těch kdo by to měli slyšet jsou však hluchá a tak je další z mých básní jen hříčka promarněných, polo zapomenutých slov....
Ty, jenž si mi zpíval v lesích na koňském hřbetu,
Ty jenž si zasadil, pečoval a zabil hrst mých srdce květů...
BOLEST
Je tolik druhů bolesti,
třeštění hlavy, krvavá rána,
mnohé vyléčí pilulka a náplasti,
však na bolavé srdce hledání léku jsou marná.
třeštění hlavy, krvavá rána,
mnohé vyléčí pilulka a náplasti,
však na bolavé srdce hledání léku jsou marná.
úterý 29. října 2013
Vyprahlé srdce
Prázdno v srdci,
tam kde prach dopadá na zbořený svět,
milovalo a přeci,
nezbyl v něm jediný živý květ.
Žilo pro jediný okamžik,
který nemohl trvat věčně,
štěstí se vyměnilo za vzlyk,
za tak málo soucitu by teď bylo vděčné.
Říká se, že láska za tu bolest stojí,
protože ta chvíle, co trvá je slast,
však mé srdce se jí bojí,
protože ho lapila její past.
Myslelo, že ten kdo ji schoval,
že on jej přijde z pasti vysvobodit,
však vykrvácet ho tam nechal,
láska znamená milovat a ztratit.
tam kde prach dopadá na zbořený svět,
milovalo a přeci,
nezbyl v něm jediný živý květ.
Žilo pro jediný okamžik,
který nemohl trvat věčně,
štěstí se vyměnilo za vzlyk,
za tak málo soucitu by teď bylo vděčné.
Říká se, že láska za tu bolest stojí,
protože ta chvíle, co trvá je slast,
však mé srdce se jí bojí,
protože ho lapila její past.
Myslelo, že ten kdo ji schoval,
že on jej přijde z pasti vysvobodit,
však vykrvácet ho tam nechal,
láska znamená milovat a ztratit.
čtvrtek 24. října 2013
úvaha ,,Jak na ženy ''
Jak tak přemýšlím a bloumám, nad tím co bylo, je a co by být mohlo, napadla mě zajímavá úvaha, možná moudrost.... Muž by neměl váhat, neměl by mít pochybnosti o tom co dělá a pokud má, neměl by to dělat. Když však miluje ženu, nezáleží na pochybnostech... Prostě by jí měl oslovit, nejlépe dokud ta žena neví, co doopravdy chce. Mohlo by se totiž stát, je to za něj udělá někdo jiný a i kdyby měl ten muž nekonečna dalších šancí ženu oslovit, ona už bude vědět co chce a stačil k tomu jeden jediný muž, co se nebál vzít osud do vlastních rukou.... a ten co miloval už druhou šanci nedostane...
By: Týna :*
By: Týna :*
úterý 22. října 2013
Jen blázni žijí
Rozum je jen směšná maska,
brání vidět co je pravdou,
všechna lidskost v srdci praská,
jen blázen ví jak šlapat cestou snadnou.
Rozum,jímž se duše řídí,
rozhodnutí, jež nedávají smysl,
a zas jen ten blázen vidí,
jak ostatním hroutí se mysl.
Pravda je taková,
že život je pouhý vtip,
někdo si s našimi životy pohrává,
a slepý rozum neví jak opravdu žít.
Lidé co vyhrají,
ti blázni co nechali rozhodnout své srdce,
smějí se ostatním co skuhrají,
neboť klesli na samé dno všichni prudce.
Překážky jsou jen hračky,
když si určím svou cestu,
je lehké přejít nástrahy a háčky,
z kamene udělat svazek čerstvých květů.
Jak být v životě rád, že jsem,
buď mít peníz nebo stát se bláznem...
neděle 20. října 2013
Někdo, Někde, přijde si pro mne....
Kdysi, Kdesi, v zemi daleko za životem, stál na starých travinách suchý strom. Jeho větve byly lehké, bez života. Vyprchal z něj a ze všeho ostatního kolem. Nebe, jež už nikdy nebude modré, tráva nebude svěží a bezvládné tělo zakrnělé v kořenech stromu, již nikdy nebude milovat. Vše se zdá být jako noční můra, zatracený svět, sen z něhož se už nedá probudit. Všichni ti, kdo byli našemu srdci blízcí leží v prachu vyschlé země, jejíž neúroda zapříčinila zkázu.
Toť svět v mém srdci. Tak vypadá, jeho obraz po zásahu jediného člověka s jedním srdcem. Ten jež do něj pronikl a pak ho zpustošil. Zatracená láska, zlomené srdce, nenávist v duši... Kdysi, Kdesi, opuštěné a zapomenuté místo, které opustila láska a vášeň, život...
Jednou, Někdy, Někdo, z daleka, on pronikne do zpustošené země, zasadí zelené sémě, strom bude zase kvést, traviny budou vonět, vyschlé řeky se naplní a tělo v kořenech se znovu narodí. Pak bude vše jak dřív, roztaje láska, jež lapil chladný sníh.
Někdo, Někde, přijde si pro mne....
Toť svět v mém srdci. Tak vypadá, jeho obraz po zásahu jediného člověka s jedním srdcem. Ten jež do něj pronikl a pak ho zpustošil. Zatracená láska, zlomené srdce, nenávist v duši... Kdysi, Kdesi, opuštěné a zapomenuté místo, které opustila láska a vášeň, život...
Jednou, Někdy, Někdo, z daleka, on pronikne do zpustošené země, zasadí zelené sémě, strom bude zase kvést, traviny budou vonět, vyschlé řeky se naplní a tělo v kořenech se znovu narodí. Pak bude vše jak dřív, roztaje láska, jež lapil chladný sníh.
Někdo, Někde, přijde si pro mne....
sobota 19. října 2013
Hlasování
Zdravím všechny věrné čtenáře :) pokud se vám mé příspěvky líbí, můžete mne podpořit v básnické soutěži :) http://basnicky-basne.peoplelovepeople.com/cz/cs/zranena-ma-duse/2-11-12328-1
.jpg)
.jpg){kind=spacer}
Zraněná má duše...
Tehdy když kraj zaplaví se temnotou,
když slunce vystřídá měsíc,
kdysi zamilované srdce bloudící prázdnotou,
někde v trávě vyzuje kouzelný střevíc.
Mokrá tráva, vánek a světla co mihotají v dálce,
připomínají mi štěstí co trvalo tak krátce,
vytrousilo se někde s tím střevícem,
zavládl smutek s tím jasným měsícem.
Tím krajem se ozývá můj zpěv,
jehož ozvěna se schovává někde v lese,
pomalu se mění v zoufalý řev,
co doufá, že se do tvých uší nese.
Hluchá jsou však ta světla,
falešnou lásku do srdce vmetla,
teď už cítím je chlad,
kterým jsi odmítal mým se stát.
Zbytečné doufat a snít,
že bych tě v náručí mohla zas někdy mít,
že bys mne zahřál za té chladné noci,
že bys mne nenechal třást se v temné kleci.
že bys mne polibkem probouzel,
že bys koně v sedle pobízel,
že bys na mne čekal s růží rudější než mé rty,
že bych mohla vyslovit slova já a ty.
není to láska, když princ se mne vzdal,
utekl, ukryl se, své chladné sbohem dal.
když slunce vystřídá měsíc,
kdysi zamilované srdce bloudící prázdnotou,
někde v trávě vyzuje kouzelný střevíc.
Mokrá tráva, vánek a světla co mihotají v dálce,
připomínají mi štěstí co trvalo tak krátce,
vytrousilo se někde s tím střevícem,
zavládl smutek s tím jasným měsícem.
Tím krajem se ozývá můj zpěv,
jehož ozvěna se schovává někde v lese,
pomalu se mění v zoufalý řev,
co doufá, že se do tvých uší nese.
Hluchá jsou však ta světla,
falešnou lásku do srdce vmetla,
teď už cítím je chlad,
kterým jsi odmítal mým se stát.
Zbytečné doufat a snít,
že bych tě v náručí mohla zas někdy mít,
že bys mne zahřál za té chladné noci,
že bys mne nenechal třást se v temné kleci.
že bys mne polibkem probouzel,
že bys koně v sedle pobízel,
že bys na mne čekal s růží rudější než mé rty,
že bych mohla vyslovit slova já a ty.
není to láska, když princ se mne vzdal,
utekl, ukryl se, své chladné sbohem dal.
citát o životě
„Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za tebe.“
John Lennon
čtvrtek 17. října 2013
Nenávist je lásky strýc
Zlost je klíčem k vyřešení zmařených snů,
bude konec všem proplakaným dnům,
mísa citu, co přetekla přes okraj Země,
zasadila v duši temné sémě.
Pohádka končí, jen zakrývala pravdu,
kůň co do větru řičí, uvolní všem kolem bradu.
Má pěst dokáže být silnější než meč,
klouby krvácí víc a víc,
tu bolest zakrývá nenávistná křeč,
až z lidskosti nezbude vůbec nic.
Do větru bubnuje mrtvý voják,
buch buch, paličkou do krví nasáté kůže,
pak praskne přes moc natažený prak,
a zčerná bílá má růže.
Nezbylo v mém srdci už nic,
co bych někomu dala,
nenávist je lásky strýc,
necitelnou bytost ze mne udělala.
Bude to bolet,
přece se usměji,
budou křičet,
za zády rukou mávnu lhostejněji.
Budou prosit,
já jim budu hlavy kosit,
s nenávistí na mne budou vzpomínat,
já je jako mrtvé budu milovat.
Láska umí divy,
z hodných na zlé mění lidi....
bude konec všem proplakaným dnům,
mísa citu, co přetekla přes okraj Země,
zasadila v duši temné sémě.
Pohádka končí, jen zakrývala pravdu,
kůň co do větru řičí, uvolní všem kolem bradu.
Má pěst dokáže být silnější než meč,
klouby krvácí víc a víc,
tu bolest zakrývá nenávistná křeč,
až z lidskosti nezbude vůbec nic.
Do větru bubnuje mrtvý voják,
buch buch, paličkou do krví nasáté kůže,
pak praskne přes moc natažený prak,
a zčerná bílá má růže.
Nezbylo v mém srdci už nic,
co bych někomu dala,
nenávist je lásky strýc,
necitelnou bytost ze mne udělala.
Bude to bolet,
přece se usměji,
budou křičet,
za zády rukou mávnu lhostejněji.
Budou prosit,
já jim budu hlavy kosit,
s nenávistí na mne budou vzpomínat,
já je jako mrtvé budu milovat.
Láska umí divy,
z hodných na zlé mění lidi....
úterý 15. října 2013
Báseň o vzpomínce na lásku
Tichem se linou tlumené tony,
jako před bolestí ukryté zvony,
vychází z toho druhého světa,
vytvořený z mé touhy, snů a světla.
Stojím na druhé straně,
na straně bolesti a tmy,
na konci světa na jeho hraně,
dívám se z okraje na zmařené mé sny.
Tam dole, tam za tou silnou stěnou,
tančíme spolu do těch tlumených tonů,
ty jsi se mnou, já jsem s tebou,
do rytmu schovaných zvonů.
Tolik toužím skočit dolů,
do snů, kde jsme spolu,
nejde to a já zírám do prázdna,
cítím se jako zvěř do rohu zahnaná.
Krčím se v nicotě a klavír mi připomíná,
kým jsme byli, tvá duše už to zapomíná.
Já v mém snu tohle vidí jako noční můru,
když podívá se ze zdola nahoru,
cítí chladný déšť,
slyší slzu po mé tváři z noční můry téct.
Já jsem tvá
a ty jsi můj dech,
mé srdce se stále ptá,
proč zůstal jsi jen v mých snech.
Jsem pošetilá, stále věřím na lásku,
dost silnou na to probourat zeď,
pak temnota prozářená od paprsků,
bude životem sladkým jako zlatý med.
Buď má včela,
já budu tvým květem,
lásku prožít jak jsem měla,
ty v ní budeš celým mým světem.
jako před bolestí ukryté zvony,
vychází z toho druhého světa,
vytvořený z mé touhy, snů a světla.
Stojím na druhé straně,
na straně bolesti a tmy,
na konci světa na jeho hraně,
dívám se z okraje na zmařené mé sny.
Tam dole, tam za tou silnou stěnou,
tančíme spolu do těch tlumených tonů,
ty jsi se mnou, já jsem s tebou,
do rytmu schovaných zvonů.
Tolik toužím skočit dolů,
do snů, kde jsme spolu,
nejde to a já zírám do prázdna,
cítím se jako zvěř do rohu zahnaná.
Krčím se v nicotě a klavír mi připomíná,
kým jsme byli, tvá duše už to zapomíná.
Já v mém snu tohle vidí jako noční můru,
když podívá se ze zdola nahoru,
cítí chladný déšť,
slyší slzu po mé tváři z noční můry téct.
Já jsem tvá
a ty jsi můj dech,
mé srdce se stále ptá,
proč zůstal jsi jen v mých snech.
Jsem pošetilá, stále věřím na lásku,
dost silnou na to probourat zeď,
pak temnota prozářená od paprsků,
bude životem sladkým jako zlatý med.
Buď má včela,
já budu tvým květem,
lásku prožít jak jsem měla,
ty v ní budeš celým mým světem.
pondělí 14. října 2013
JELENÍ PAROHY ( báseň o zmařené lásce a zradě)
Zlomené paroží na prochladlé zemi,
paroží jež dřív značilo mou čistotu,
zraněný jelen, to vznešené zvíře se teď klaní,
panenské přírodě, která je díky lidem prokletou.
Mé srdce se odevzdalo lásce,
sladkým slovům, věcem co šly hladce,
paroží už teď obrůstá mechem,
čest vystřídala se se strachem.
Dala jsem mu, co mi bylo drahé,
všechno i láska něco stojí,
co se má stát nechť se stane,
mé srdce vystavované strachu už se nebojí.
Uschlý list padající s mou nadějí,
samota, věčná nejistota, tony co neladí,
umírající jelen řičící do hluchého větru,
tichá ozvěna co nese se do zmrzlých květů.
Oni ten křik neslyší,
neslyšíš ho ani ty,
a když se vítr utiší,
naposledy zaškubne prochladlými kopyty.
Pak už bude pozdě, aby jsi slyšel,
pak už bude na tobě abys mne našel,
našel tělo bez života a vznešeného paroží,
co na něm, ani vedle těla neleží.
Volám tě a ty jsi stále hluchý,
jako ten list co už je dávno suchý,
ukradl jsi mi ty parohy čistoty,
láskou mě zaslepil, byls to ty !
Nejsou to slova co působí bolest,
důvod té bolesti je zřejmý,
tvůj nezájem, tvá nepřítomnost,
byl jsi hluchý a teď i němý.
Jednou až někdo půjde kolem,
až se očima zarazí o červy prožrané zvíře,
jeho srdce mu vše řekne mým bolem,
jen na malou chvíli ho sevřou pevné mříže.
On pak bude vědět, že zlomenému srdci,
nebylo, není a nebude pomoci.
Naděje zemřela s jelenem,
shnila s těma parohama,
mezi jeho kostmi, tvým semenem,
černá květinka smrt obelhala.
Vyrostla tam jako vzpomínka na tvůj smích,
jako bezedný pohled tvých očí,
mohl jsi porušit vše svaté, nebyl to hřích,
ale ty zapomeneš, květina vykrvácí a náš příběh skončí...
Při slovu láska,
moudrému paroží srdce praská.
paroží jež dřív značilo mou čistotu,
zraněný jelen, to vznešené zvíře se teď klaní,
panenské přírodě, která je díky lidem prokletou.
Mé srdce se odevzdalo lásce,
sladkým slovům, věcem co šly hladce,
paroží už teď obrůstá mechem,
čest vystřídala se se strachem.
Dala jsem mu, co mi bylo drahé,
všechno i láska něco stojí,
co se má stát nechť se stane,
mé srdce vystavované strachu už se nebojí.
Uschlý list padající s mou nadějí,
samota, věčná nejistota, tony co neladí,
umírající jelen řičící do hluchého větru,
tichá ozvěna co nese se do zmrzlých květů.
Oni ten křik neslyší,
neslyšíš ho ani ty,
a když se vítr utiší,
naposledy zaškubne prochladlými kopyty.
Pak už bude pozdě, aby jsi slyšel,
pak už bude na tobě abys mne našel,
našel tělo bez života a vznešeného paroží,
co na něm, ani vedle těla neleží.
Volám tě a ty jsi stále hluchý,
jako ten list co už je dávno suchý,
ukradl jsi mi ty parohy čistoty,
láskou mě zaslepil, byls to ty !
Nejsou to slova co působí bolest,
důvod té bolesti je zřejmý,
tvůj nezájem, tvá nepřítomnost,
byl jsi hluchý a teď i němý.
Jednou až někdo půjde kolem,
až se očima zarazí o červy prožrané zvíře,
jeho srdce mu vše řekne mým bolem,
jen na malou chvíli ho sevřou pevné mříže.
On pak bude vědět, že zlomenému srdci,
nebylo, není a nebude pomoci.
Naděje zemřela s jelenem,
shnila s těma parohama,
mezi jeho kostmi, tvým semenem,
černá květinka smrt obelhala.
Vyrostla tam jako vzpomínka na tvůj smích,
jako bezedný pohled tvých očí,
mohl jsi porušit vše svaté, nebyl to hřích,
ale ty zapomeneš, květina vykrvácí a náš příběh skončí...
Při slovu láska,
moudrému paroží srdce praská.
Báseň o vášni
Při pouhém pomyšlení,
srdce začne bít jako poplašný zvon,
jeho hlasité bití,
je to jediné co každá část mého těla cítí.
Šlachovité tělo divokého hřebce,
který zatíná každý sval v těle,
jeho horký dech co zní tak těžce,
rty co jsou vždy tak smělé.
Chytil jsi šelmu,
ochočil jsi jí tím úsměvem,
utišil ji jako němou pěnu,
očaroval svým tělem.
Při každém úderu rozvášněného srdce té šelmy,
cítím uvolnění těla i duše,
byla vpuštěna na svobodu, však svobodná není,
ten vznešený hřebec přinesl noci mokrého deště.
Cítil její tělo,
cítila jeho horký dech,
chtíč co chtěl aby se tak stalo,
vášeň co zůstala v jen jejích snech.
Nadlidská síla zkrotit i toho hřebce,
aby se stala vášeň skutečnou,
svoboda patří k lásce,
vzpomínky na ty dvě těla mi však nikdy neutečou.
srdce začne bít jako poplašný zvon,
jeho hlasité bití,
je to jediné co každá část mého těla cítí.
Šlachovité tělo divokého hřebce,
který zatíná každý sval v těle,
jeho horký dech co zní tak těžce,
rty co jsou vždy tak smělé.
Chytil jsi šelmu,
ochočil jsi jí tím úsměvem,
utišil ji jako němou pěnu,
očaroval svým tělem.
Při každém úderu rozvášněného srdce té šelmy,
cítím uvolnění těla i duše,
byla vpuštěna na svobodu, však svobodná není,
ten vznešený hřebec přinesl noci mokrého deště.
Cítil její tělo,
cítila jeho horký dech,
chtíč co chtěl aby se tak stalo,
vášeň co zůstala v jen jejích snech.
Nadlidská síla zkrotit i toho hřebce,
aby se stala vášeň skutečnou,
svoboda patří k lásce,
vzpomínky na ty dvě těla mi však nikdy neutečou.
neděle 22. září 2013
Děsivá báseň STRACH
Chodí temnou ulicí,
sápá se po kousku jídla,
zahalená kapucí,
před její zohavenou tváří každá duše spadla.
Hou, Hou,
vrz vrz zazní podlahou...
každým krokem blíž a blíž,
není milostivá ani k tomu kdo svírá kříž.
Dítě pláče v postýlce,
v hrobovém tichu zaznívá tichý vzlyk,
ona neslyší a nevidí, jako vánice,
však zavětří úzkost pak do ticha zazní dětský křik.
Hou, Hou,
vrz vrz zazní podlahou.
odvahu v sobě chováš,
však před strachem se neschováš.
Až uslyšíš její kulhavý krok,
její hrůzný sípot,
vyteklá střeva zdobící její bok,
pak ze dveří ozve se skřípot.
Mrtvého dítěte hlas,
strachem zastaví čas.
Hou, Hou,
vrz, vrz, zazní podlahou....
Hou, Hou, nikdy už tě nenajdou.....
sápá se po kousku jídla,
zahalená kapucí,
před její zohavenou tváří každá duše spadla.
Hou, Hou,
vrz vrz zazní podlahou...
každým krokem blíž a blíž,
není milostivá ani k tomu kdo svírá kříž.
Dítě pláče v postýlce,
v hrobovém tichu zaznívá tichý vzlyk,
ona neslyší a nevidí, jako vánice,
však zavětří úzkost pak do ticha zazní dětský křik.
Hou, Hou,
vrz vrz zazní podlahou.
odvahu v sobě chováš,
však před strachem se neschováš.
Až uslyšíš její kulhavý krok,
její hrůzný sípot,
vyteklá střeva zdobící její bok,
pak ze dveří ozve se skřípot.
Mrtvého dítěte hlas,
strachem zastaví čas.
Hou, Hou,
vrz, vrz, zazní podlahou....
Hou, Hou, nikdy už tě nenajdou.....
čtvrtek 29. srpna 2013
Vaše příběhy...
Kdo by zde chtěl vystavit svůj příběh, báseň, citát, obrázek, cokoliv... napište mi na muchova.kristyna2@seznam.cz, nebo na facebooku ------ https://www.facebook.com/pages/Psan%C3%AD-je-m%C5%AFj-%C5%BEivot/136701603156490?fref=ts
Podělte se s náma o váš talent nebo nápad :) tak do toho :)
Podělte se s náma o váš talent nebo nápad :) tak do toho :)
Lesní Netvor
Netvor, jehož jméno se nesmí vyslovit,jinak už nezbývá než se pomodlit,
přijde jako šelma co cítí krev,
vydává ze sebe uši drásající řev.
Je to tvor,
co přišel z dávných hor,
nechť je výstrahou pro všechny co jsou hluční,
neboť on je ten co po krvi nejvíc lační.
Jeho zuby ostré jako břitvy,
byl vítězem každé bitvy,
Jeho srdce zalité temnotou,
tou krví jím prolitou.
úterý 13. srpna 2013
Báseň o prázdnotě
Když zemře v co má duše věří,
když mé hodiny poslední kolo běží,
hodiny naděje, co přestaly bít,
když odbila půlnoc, já přestala snít....
Vše se rozplynulo tam v daleké mlze,
už ani ozvěna se nevrátila zpět,
a když přišla nouze,
nikdy neskončila, trvá až do teď.
Volám po mé naději,
tak proč je stále hluchá ?
zázraky se nedějí,
a štěstí předemnou prchá.
Zradila mě jediná věc,
jako slunce zrazuje oblohu tmou,
tehdy mé srdce pohltila klec,
myšlenka na ni dělala mé já mnou.
Ta věc měla sílu,
jakou žádná jiná nemá,
ukrývala lehkou tíhu,
tak hlučná a přece němá.
Nutí mě psát prázdná slova,
však mají v sobě světa moc,
snad v životě nastane doba,
kdy zatracený den vystřídá spasená noc.
když mé hodiny poslední kolo běží,
hodiny naděje, co přestaly bít,
když odbila půlnoc, já přestala snít....
Vše se rozplynulo tam v daleké mlze,
už ani ozvěna se nevrátila zpět,
a když přišla nouze,
nikdy neskončila, trvá až do teď.
Volám po mé naději,
tak proč je stále hluchá ?
zázraky se nedějí,
a štěstí předemnou prchá.
Zradila mě jediná věc,
jako slunce zrazuje oblohu tmou,
tehdy mé srdce pohltila klec,
myšlenka na ni dělala mé já mnou.
Ta věc měla sílu,
jakou žádná jiná nemá,
ukrývala lehkou tíhu,
tak hlučná a přece němá.
Nutí mě psát prázdná slova,
však mají v sobě světa moc,
snad v životě nastane doba,
kdy zatracený den vystřídá spasená noc.
neděle 2. června 2013
Báseň o zmařeném snu
Na začátku to byl velký sen,
avšak chladným odmítnutím byl nesplněn.
stal se z něho hněvem vyrobený klíč,
jehož odemykání pohání chtíč.
Zklamání snadno přejde ve zlost
a z člověka udělá necitelnou bytost.
ta bytost nakažená virem slepé nenávisti,
sebrala nám něhu, lásku a štěstí.
avšak chladným odmítnutím byl nesplněn.
stal se z něho hněvem vyrobený klíč,
jehož odemykání pohání chtíč.
Zklamání snadno přejde ve zlost
a z člověka udělá necitelnou bytost.
ta bytost nakažená virem slepé nenávisti,
sebrala nám něhu, lásku a štěstí.
středa 29. května 2013
Novinky
Zinin deník
Tak je tu novinka, kterou jsem plánovala hodně dlouho. Před časem jsem začala psát příběh. Bude tak obsáhlý, že jsem se rozhodla udělat mu vlastní místo zde!!!....A teď něco o něm... Je to příběh ze starověkého Říma, když bylo normální vlastnit otroky. Jelikožje to obsáhlé, stále se snažím vymýšlet nové postavy. Obsah stránky je nepřístupný mladistvím, protože násilí a sex je jednou z hlavních témat. Chci tímto přiblížit lidem dobu a hlavně mentalitu a priority lidí žijících v této době. Kdyžse zde narodil člověk do chudé vrstvy, moc šancí na kvalitní život neměl. Nemůžu říci, že by bylo dílo realistické, protože jee spíše méně pravděpodobné, že by se hlavní postavě něco takového stalo. Doufám že se vám to bude líbit a přeji příjemnou zábavu...
úterý 28. května 2013
Prosba :P
Čauky moji čtenáři :) chtěla jsem vás poprosit o hlas pro mojí supr čupr třídu. Hoďte nám prosím hlas do soutěže https://www.facebook.com/Bobikuv.Svet/app_150064168474991 4. strana, s NÁZVEM FOTKY - VOŠZ a SŠZ Ústí nad Labem, Asistent zubního technika 2.B, budu vděčná za každej hlas . Jen pár kliku mě tim lidičky uděláte vážně velkou radost :))
neděle 26. května 2013
nejsledovanější báseň
Tahle báseň měla zatím největší sledovanost tohoto blogu.... Pro ty,kterým to ušlo jí sem dám znovu :)
Ostrý nůž přejíždí po mé ruce,
já necítím bolest,
má duše je zaslepena tak prudce,
srdce bolí , nedá se to snést.
Prosím očima přátelé,
jen o prosté obejmutí,
jizvy co mám na těle,
duše spěje k ochrnutí.
Proč, proč jen existuje smrt,
bere a vzala co jsem milovala,
trpí hlady vyhublá jak chrt,
příjde nečekaně a vytrhne nám srdce z těla.
Tolik se mě dotkla,
že toužím po lidském doteku,
bolest se do mě protkala,
víc už se jí nezaleknu.
Volám každého kdo to vidí,
ať mi přijde na pomoc,
ať se jeho srdce nestydí,
potřebuju to tak moc.
Ačkoli to není vidět,
duše mi pomalu praská,
mé srdce vychladlo, musí tolik studět,
to veselé já je jen maska.
Uvnitř jsem duše bez těla,
tak pomozte,
jen to jediné bych chtěla,
než ta bolest přeroste.
depresivní báseň
Ostrý nůž přejíždí po mé ruce,
já necítím bolest,
má duše je zaslepena tak prudce,
srdce bolí , nedá se to snést.
Prosím očima přátelé,
jen o prosté obejmutí,
jizvy co mám na těle,
duše spěje k ochrnutí.
Proč, proč jen existuje smrt,
bere a vzala co jsem milovala,
trpí hlady vyhublá jak chrt,
příjde nečekaně a vytrhne nám srdce z těla.
Tolik se mě dotkla,
že toužím po lidském doteku,
bolest se do mě protkala,
víc už se jí nezaleknu.
Volám každého kdo to vidí,
ať mi přijde na pomoc,
ať se jeho srdce nestydí,
potřebuju to tak moc.
Ačkoli to není vidět,
duše mi pomalu praská,
mé srdce vychladlo, musí tolik studět,
to veselé já je jen maska.
Uvnitř jsem duše bez těla,
tak pomozte,
jen to jediné bych chtěla,
než ta bolest přeroste.
sobota 25. května 2013
báseň o netvorech
jsou to ženy lapeni kletbou,
jsou to ženy z vlčím pachem,
ďábel je do podsvětí vezme sebou,
za to že svět zužovali strachem.
Krásné ženy k nepoznání,
tu podobu měli než dostali hlad,
pak už se jim neubrání,
než ho zabijí budou sis ním hrát.
Jakmile zakusí krve,
pak oči se jim zaplaví žlutí,
už nebudou nevinné jako prve,
jen tihle tvorové jsou tak krutí.
Není to nenávist,
avšak chtíč,
nedají se zastavit,
člověka odtáhnou někam pryč.
Tam už na ně čeká pán,
co mu věrně slouží,
ten člověk co mu byl dán,
bude ležet v krvavé louži.
Zuby vycení když vidí ženu,
pak postihne jí stejné prokletí,
zaplatí tu nejvyšší cenu,
krása a vášeň jejich jí pohltí.
Dívky se stanou hříšníky,
co nechají se pohltit vlastní touhou,
tancují, zabíjí, mění se ve vlky,
kdo stojí v cestě stane se jen čmouhou....
Bájné postavy ,,bakchantky''
jsou to ženy z vlčím pachem,
ďábel je do podsvětí vezme sebou,
za to že svět zužovali strachem.
Krásné ženy k nepoznání,
tu podobu měli než dostali hlad,
pak už se jim neubrání,
než ho zabijí budou sis ním hrát.
Jakmile zakusí krve,
pak oči se jim zaplaví žlutí,
už nebudou nevinné jako prve,
jen tihle tvorové jsou tak krutí.
Není to nenávist,
avšak chtíč,
nedají se zastavit,
člověka odtáhnou někam pryč.
Tam už na ně čeká pán,
co mu věrně slouží,
ten člověk co mu byl dán,
bude ležet v krvavé louži.
Zuby vycení když vidí ženu,
pak postihne jí stejné prokletí,
zaplatí tu nejvyšší cenu,
krása a vášeň jejich jí pohltí.
Dívky se stanou hříšníky,
co nechají se pohltit vlastní touhou,
tancují, zabíjí, mění se ve vlky,
kdo stojí v cestě stane se jen čmouhou....
Bájné postavy ,,bakchantky''
čtvrtek 23. května 2013
báseň o stáří a věčné lásce
Život běží,
jako voda v řece,
náhle tělo leží,
už nejde vstát tak lehce.
Přichází stáří,
strach ze smrti klepe na dveře,
pocit jako beránek na oltáři,
tělo je ale duše si nepřipadá staře.
Každý krok je těžká zkouška,
každý pád je hrou se životem,
tvář jako stará,válečná puška,
co byla pohozena za plotem.
Voda teče dál a dál,
duše se bojí víc a víc,
čas co plyne, ten se smál,
až z vystrašené duše nezbude vůbec nic.
Jen když duše najde druhou,
proplouvají spolu tou krutou vodou,
jen když jsou k sobě navždy svázáni,
spolu se smějí strachování.
ty duše milují se věčně,
se stoupajícím věkem stanou se jednou,
ikdyž už tělo není vláčné,
společnou lásku mají stále stejnou.
A pak příjde smolný den,
kdy už se na tělu podepsala léta,
pro obě duše zlý sen,
sama bez druhé z těla oknem vylétá.
Říká se ,že láska je věčná,
jednou se setkají tam kde jsou ta bílá mračna.
pak už budou navždy spolu
a budou se na nás dívat shora dolů.
jako voda v řece,
náhle tělo leží,
už nejde vstát tak lehce.
Přichází stáří,
strach ze smrti klepe na dveře,
pocit jako beránek na oltáři,
tělo je ale duše si nepřipadá staře.
Každý krok je těžká zkouška,
každý pád je hrou se životem,
tvář jako stará,válečná puška,
co byla pohozena za plotem.
Voda teče dál a dál,
duše se bojí víc a víc,
čas co plyne, ten se smál,
až z vystrašené duše nezbude vůbec nic.
Jen když duše najde druhou,
proplouvají spolu tou krutou vodou,
jen když jsou k sobě navždy svázáni,
spolu se smějí strachování.
ty duše milují se věčně,
se stoupajícím věkem stanou se jednou,
ikdyž už tělo není vláčné,
společnou lásku mají stále stejnou.
A pak příjde smolný den,
kdy už se na tělu podepsala léta,
pro obě duše zlý sen,
sama bez druhé z těla oknem vylétá.
Říká se ,že láska je věčná,
jednou se setkají tam kde jsou ta bílá mračna.
pak už budou navždy spolu
a budou se na nás dívat shora dolů.
středa 22. května 2013
Máte otázky ? a nebo se vám líbí můj blog a příspěvky v něm ? chcete být pravidelně informováni ?
TAK DEJTE PROSÍM LIKE ZDE--- https://www.facebook.com/pages/Psan%C3%AD-je-m%C5%AFj-%C5%BEivot/136701603156490
TAK DEJTE PROSÍM LIKE ZDE--- https://www.facebook.com/pages/Psan%C3%AD-je-m%C5%AFj-%C5%BEivot/136701603156490
Báseň o lásce ( báseň s přirovnáními)
Všichni umírají tvojí krásou,
jsi má spása, já tvou spásou,
láska se nedá slovy popsat,
stejně jí zkusím popsat.
Jsi jako růže uprostřed prázdnoty,
jsi jako podkova pro štěstí obtisklá ve stínu nicoty,
jsi jako peříčko hnané větrem do neznáma,
jsi jako motýl plující létama,
jsi jako šupinka, co se leskne pod vodou,
jsi jako pták letící skrz oblohou,
jsi jako raní třpyt trávy,
jsi jako to největší zrnko kávy,
jsi jako slunce co pálí v poušti,
jsi jako šelma číhající v houští,
jsi jako papír, křehká a cudná,
jsi jako oheň, horká a ladná,
jsi jako led co mě chladí za horkého večera,
jsi jako křídlo bělostného anděla
jsi jako zlá královna co umí milovat,
jsi jako oko, co vidělo chudého darovat.
Jsi jako já,
já jsem jako ty,
vždy budeš má,
žždy budem patřit do jedné jednoty.
jsi má spása, já tvou spásou,
láska se nedá slovy popsat,
stejně jí zkusím popsat.
Jsi jako růže uprostřed prázdnoty,
jsi jako podkova pro štěstí obtisklá ve stínu nicoty,
jsi jako peříčko hnané větrem do neznáma,
jsi jako motýl plující létama,
jsi jako šupinka, co se leskne pod vodou,
jsi jako pták letící skrz oblohou,
jsi jako raní třpyt trávy,
jsi jako to největší zrnko kávy,
jsi jako slunce co pálí v poušti,
jsi jako šelma číhající v houští,
jsi jako papír, křehká a cudná,
jsi jako oheň, horká a ladná,
jsi jako led co mě chladí za horkého večera,
jsi jako křídlo bělostného anděla
jsi jako zlá královna co umí milovat,
jsi jako oko, co vidělo chudého darovat.
Jsi jako já,
já jsem jako ty,
vždy budeš má,
žždy budem patřit do jedné jednoty.
Evil's story část druhá ( obrázkový příběh na pokračování)
Malou Evilu skrývala,ve velkém hradu splývala,
byla jejím tajemstvím,
rozmazlovala jí cukrovím.
Zlá královna cítila lásku,
jako kdyby nachvíli sundala krutou masku,
kentauři jsou zváni zrůdou,
proto měla strachem tvář bledou,
Žila jen svou holčičkou,
neštěstí prokouklo okní škvírečkou.
Vesničané si přáli smrt netvora,
nebo aspoň trest,
vidět trpící dítě je pro ně zábava,
stejně jako spatřit královninu bolest
matka i dcera se trápila,
doufala že ji někdo neviděl,
a její plán by tak nevyšel.
Přála si aby dcera žila,
přála si respekt poddaných,
na zhroucení použila všechna kouzla,
aby se udržela na nohou svých.
středa 17. dubna 2013
neděle 7. dubna 2013
Evil's Story
část první....
Zemi vládla zlá moc,temější než černá noc,
temná královna počala dítě,
sudičky namotaly nové nitě.
V královnině břichu voda praskla,
padajíc na zem třáskla,
dítě bylo na cestě,
matka zaťala pěstě.
Královnino dítě stihla kletbaza její krutou vládu,
bylo to její dení chleba
a teď má žít v posměchu a studu.
Maličká Evila byla tajemstvím
a také klíčem k jejímu prorodství.
pátek 5. dubna 2013
oslavujeme!! :)
Děkujeme, že nasvštěvujete můj blog a pokud se vám to alespoň trochu líbí, budu v tom ráda pokračovat dál :)
děkujeme,
vaše Kikuše s Esterikou :)
čtvrtek 4. dubna 2013
Smutná báseň
Nedávno jsem přidala báseň s názvem ,,depresivní báseň.'' Je o utrpení a o bolesti ne jenom psychické ale i fyzické. Myslím, že je to snad nejnavštěvovanější báseň mého blogu. Jak je to možné ? to mají lidé potřebu číst něco tak pochmurného né- li zlého ? Řeší snad své problémy trápením jiných ? na to nemám odpověď. Pokud je tedy někdy smutek a zloba klíčem k vyřešení zmařených snů a vzpomínek, tak nejsou takové básně zbytečně vyřčenými slovy. Dnes se naopak pokusím o epicko-lirickou báseň... Bude jí dobrovázet silný, avšak tragický příběh příběh. Vaše Kikuše
Kolem je jen tma a chlad,
děvče a její prostý šat.
Fouká, fouká mrazivý vánek,
šeptá o smrti z prohraných válek.
Bojoval otec děvčátka,
on bojoval v té válce,
koni praskla oprátka,
zmizel v širé dálce.
Jezdec padal,
pěsti zaťal,
meč se vysunul,
dopadl a hrot ho zabodnul.
Zem se zbarvila čistou krví,
čisté duše,
co pro nic trpí,
poslouchali, však hluše.
Zbyla jenom tma a chlad,
dívka a její špinavý šat,
zkrvavený rudý flek,
a lásku vystřídala zloba a vztek.
Vlasy vlají v tom mrazivém vánku,
hlasy sténají v tom nekonečném spánku,
kostra co se brouzdá bažinou,
to ta dívka, co přestala být nevinnou.
Zloba zařízla do srdce,
pichlavý ostnatý drát,
utahuje,stahuje ho velice,
úkolem jeho rozum vyrvat,
Srdce černá,
zalila jej leptavá černota,
z venku je stále stejná,
avšak uvnitř zbavená života.
Kolem je jen tma a chlad,
děvče a její prostý šat.
Fouká, fouká mrazivý vánek,
šeptá o smrti z prohraných válek.
Bojoval otec děvčátka,
on bojoval v té válce,
koni praskla oprátka,
zmizel v širé dálce.
Jezdec padal,
pěsti zaťal,
meč se vysunul,
dopadl a hrot ho zabodnul.
Zem se zbarvila čistou krví,
čisté duše,
co pro nic trpí,
poslouchali, však hluše.
Zbyla jenom tma a chlad,
dívka a její špinavý šat,
zkrvavený rudý flek,
a lásku vystřídala zloba a vztek.
Vlasy vlají v tom mrazivém vánku,
hlasy sténají v tom nekonečném spánku,
kostra co se brouzdá bažinou,
to ta dívka, co přestala být nevinnou.
Zloba zařízla do srdce,
pichlavý ostnatý drát,
utahuje,stahuje ho velice,
úkolem jeho rozum vyrvat,
Srdce černá,
zalila jej leptavá černota,
z venku je stále stejná,
avšak uvnitř zbavená života.
Hranice Temnoty 1 díl
Nikoho jsem nestačil zachránit. Celá moje vesnice je spálená. Už je to třetí útok těch hrozných tvorů na naši vesnici a tenhle se jim podařil. Neměl jsem nikam chodit, neměl jsem... Chci pomstít všechny svoje blízké . Moji rodiče i tři sourozenci jsou mrtví, ale kdybych neodešel...Zabiju všechny kdo se podíleli na jejich smrti. Vydal jsem se na východ. Prozatím musím cestovat pouze v noci, protože si nejsem jistý zda se tu nepotulují křolouni, kteří by mě vystopovali. Křolouni se bojí světla a ve dne jsou dost nebezpeční díky svému zbarvení. Vůbec nejdou ve křoviscích vidět. Snažil jsem se být co nejvíce rychlý. Pokud bych rychle neodešel z kkraje, který znám dost rychle by mě vystopovali a zabili. Pochodoval jsem i za soumraku a svítání a přes den se schovával v jeskyních nebo vysoko na stromech, kam oni zřídky kdy lezou. Všichni netvoři se přesouvají ze skal a pouští země Harnaru sem. Zajímalo by mě co má ten jejich prašivý král Urlog za lubem. Zjistil jsem, ale že v Marinobelu není bezpečno. Tuto věc jsem zjistil když jsem přecházel přes horské pahorky. Schoval jsem se zrovna do jedné útlé jeskyně. Bylo tam vlhko a smrad zatuchliny, ale to nebylo to jediné co jsem tam cítil. Byl tam ještě takový zvláštní smrad. Cítil jsem nebezpečí až se mi z toho stahovalo hrdlo. Opatrně jsem našlapával a dýchal jen mělce. Za mnou se ozvaly strašné zvuky. Nejprve jen tichý dech, ale za chvíli už to byly hlasité skřeky a hluk padajícího kamení. Nevěděl jsem jestli mám rychle utéct nebo se schovat. Neměl jsem ani čas nic udělat, když tu se kolem mě něco mihlo. Leknutím jsem kousek poposkočil dozadu, praštil se hlavou do skály a bylo temno.
Vůbec jsem nechápal jak, ale ocitl jsem se u rozcestí. Hlava mě bolela jak jsem se praštil. Zřejmě mě někdo přenesl a strhla se bitva. Bylo tam spousta mrtvol a štěrkové cesty byly krvavé. Odporně to páchlo. Všude byly všelijaké stopy, přelámané štíty a dokonce i zlámané meče ! Nevěřil jsem svým očím.Vůbec jsem nevěděl ani odkud jsem přišel. Staré začení cest do měst hořelo spolu s několika mrtvolami. Místo něho tam byl kůl, na kterém byla nabodnutá hlava. Pod nabodnutou hlavou byly čtyři desky určující směr. Dvě vedly nalevo. Jedna do kopce ta měla nápis SMRT. Druhá co vedla vlevo ukazovala na cestičku, která vedla prudce z kopce. Na ní byl nápis HLAVA NA KŮL. Kdybych šel rovně Došel bych prý k VĚČNÉMU ŽIVOTU a šipka doprava měla název VRÁTIT ČAS. Prohrabal jsem se hromadou mrtvol a rozhodl se, že půjdu po cestě, která měla název SMRT. Přeci jenom- Hlava na kůlu už byla, takže moje by se tam nevešla. O věčný život nestojím- chci se pomstít a zpět čas ? Ale kam by se vrátil čas ? Takže ta cesta by taky nic neřešila. No a cesta SMRT ? Nemusí to přeci znamenat mojí smrt, ale těch, kteří zabili mé blízké. Vydal jsem se tedy po cestě vstříc SMRTI.
Vůbec jsem nechápal jak, ale ocitl jsem se u rozcestí. Hlava mě bolela jak jsem se praštil. Zřejmě mě někdo přenesl a strhla se bitva. Bylo tam spousta mrtvol a štěrkové cesty byly krvavé. Odporně to páchlo. Všude byly všelijaké stopy, přelámané štíty a dokonce i zlámané meče ! Nevěřil jsem svým očím.Vůbec jsem nevěděl ani odkud jsem přišel. Staré začení cest do měst hořelo spolu s několika mrtvolami. Místo něho tam byl kůl, na kterém byla nabodnutá hlava. Pod nabodnutou hlavou byly čtyři desky určující směr. Dvě vedly nalevo. Jedna do kopce ta měla nápis SMRT. Druhá co vedla vlevo ukazovala na cestičku, která vedla prudce z kopce. Na ní byl nápis HLAVA NA KŮL. Kdybych šel rovně Došel bych prý k VĚČNÉMU ŽIVOTU a šipka doprava měla název VRÁTIT ČAS. Prohrabal jsem se hromadou mrtvol a rozhodl se, že půjdu po cestě, která měla název SMRT. Přeci jenom- Hlava na kůlu už byla, takže moje by se tam nevešla. O věčný život nestojím- chci se pomstít a zpět čas ? Ale kam by se vrátil čas ? Takže ta cesta by taky nic neřešila. No a cesta SMRT ? Nemusí to přeci znamenat mojí smrt, ale těch, kteří zabili mé blízké. Vydal jsem se tedy po cestě vstříc SMRTI.
 |
| Rozcestí |
 |
| Křoloun |
úterý 2. dubna 2013
story
|
|||||||||||||||||||||||||||||||
sobota 30. března 2013
Facebook skupina
komu se líbí mé příspěvky, můžete mě podpořit likem na facebooku :) zde ---- http://www.facebook.com/pages/Psan%C3%AD-je-m%C5%AFj-%C5%BEivot/136701603156490
čtvrtek 28. března 2013
Chat live new !
Kdo by si chtěl popovídat, nyní chat live na mém blogu ;) stačí jen popojet kolečkem myši o kousek dolů a na liště nabídky najdete chat :) tak klidně napište ;)
má první báseň
Báseň o Xeně a Areovi
Jako malá, měla jem svou hrdinku.... Xenu jsem sledovala dnes a deně a pak jsem napsala svou snad úplně první báseň... no, kdo seriál xena aspoň trochu zná, určitě mu to něco řekne...
Jako malá, měla jem svou hrdinku.... Xenu jsem sledovala dnes a deně a pak jsem napsala svou snad úplně první báseň... no, kdo seriál xena aspoň trochu zná, určitě mu to něco řekne...
Nenávidím tě, a přesto miluji,
Ale kvůli tvé chamtivosti lásku ze svého srdce jen těžko
doluji.
Si chamtivý a využíváš všechny kolem sebe,
Klidně i archanděly ze samotného nebe.
Ublížil si lidem, které jsem milovala
a jejich smrt ještě nepomstila.
Ty Áres bůh války,
Nebudeš mě mít nikdy víc,
Byť se o to budeš snažit sebevíc.
Ani smlouva, podepsaná před samotnými sudičkami,
Tvůj osud nikdy nenaplní.
I když nevím, co k tobě cítím,
raději se jiného osudu chytím.
Vím, že i přesto se mě budeš snažit mít,
ani v příštím životě mě nenecháš být,
dokud
z chtíčem tě nebudu chtít dobrovolně políbit.
Xena patří jiné osobě,
Ať se ti to líbí nebo ne.
Chytím se osudu Gabriely,
Ať se bůh války klidně zlobí.
báseň o nešťastné lásce
Když se člověk zamiluje
a myslí jenom na něj,
než se hlava vzpamatuje,
brzy přijde beznaděj.
Když na ni myslí,
strašně se mu stýská,
přemýšlí o tom jak kreslí,
a v očích se mu blýská.
Však to se jim děje v hlavě,
jsou od sebe vzdáleni,
asi to tak bude správně,
však v srdci tíží kamení.
On se jí neustále vzdaluje,
pláčem a krví zmáčená kůže,
do bloku ho pořád maluje,
a on trhá černé růže.
Před očima má moře,
a kolem hluší jenom vánek,
je tam s ní tak má se dobře,
Pohltil je věčný spánek.
Krásný sen zmizel,
změnil se v noční můru,
on marně pro ni slzel,
ona se mnila v stvůru.
Z lásky se stal velký omyl,
čistota se změnila v rudou barvu,
chtíčem spálila zelený stromy,
každého tvora i nenarozenou larvu.
Tu lásku sama zabila,
temnotě se poddala,
jeho city zradila,
k věčnému utrpení se odsoudila.
Byla odsouzena sledovat,
jak lidé spolu se milují,
po světě cestovat,
v zimě za okny citu ji zbavují.
Jeden z druhým nemůže být,
srdce praská když nemůže s ním být....
Tak jak ? :)
Mám nabídku.. Už pár týdnů píšu příběh.. avšak je truchu ostřejšího rázu.. Kdo má rád odvážnější psaní, tak dejte like :) ať vím, jestli to sem mám hodit :)
sobota 23. března 2013
BRATRSTVO ZLA
Část třináctá
,,Smrdí to tu, kde jsi, prase?‘‘ řekla do prázdné nicoty Elizabeth. ,,Ani nevíš, co jsi, a s každou smrtí, co zaviní tvá ruka, klesáš po žebříčku lidských hodnot takovou rychlostí, že máš zadřené v pozadí třísky.‘‘ Ambrozius byl chvíli přední a pak zase vedle ní, vynořoval se a zase mizel. ,, A co? Nebyl si to ty, kdo ze mě udělal, co teď jsem ?‘‘ řekla Elizabeth lhostejně. V tom se začali v prázdnu objevovat vojáci. Bylo jich víc a víc a nakonec zaplnilo nicotu vojáků celý nekonečný prostor. Oslavovali její jméno. Držela v ruce obětní dýku a obětí zvířete měla uspokojit bohy. V tom se před ní objevil Tybet. V celé své kráse. Vojáci zvyšovali hlas, dupali, bouchali mečem, vším, co měli, a pobouzeli jí. ,,Co to má znamenat?!‘‘ Elizabeth vyhrkli slzy, ale nemohla se ponížit před vlastním vojskem. Zavřela oči a bodla. Přepadla ji bolest, vrátilo se to zpět. Po tváři jí tekla slza. To nekonečné vojsko začalo postupně mizet. Vysmívající vojáci se brzy rozplynuli v nekonečném bílém prostoru. ,,Nemůžeš mi tvrdit, že jsem ti to zavinil já. Podívej se, byla si schopná zabít to jediné, co si v životě milovala. Už nemáš srdce, je to jen červy prolezlý nefunkční orgán.‘‘ Ambroziúv hlas se ozýval z dáli už jako ozvěna. Elizabeth klekla k zemi a slzy jí tekly proudem. Vtom se znovu začali objevovat lidé. Už to však nebyli vojáci, ale prach obyčejní lidé. Strhané oblečení, zranění, smrtelně zranění. Pokulhávali a všude stékala krev. ,,Co chcete ?!‘‘
,,Zabila jsi nás. Proč ?‘‘ řekla žena tisknouc u sebe své dítě. Elizabeth pocítila vinu. Jako předtím vojáci se začínalo objevovat čím dál víc jejích obětí. Elizabeth se ztraceně obracela a přepadla ji úzkost. Srdce, to, co bolelo, znovu na chvíli bilo. V zápětí všichni opět zmizeli. Zbyla jen krev.
,,Smrdí to tu, kde jsi, prase?‘‘ řekla do prázdné nicoty Elizabeth. ,,Ani nevíš, co jsi, a s každou smrtí, co zaviní tvá ruka, klesáš po žebříčku lidských hodnot takovou rychlostí, že máš zadřené v pozadí třísky.‘‘ Ambrozius byl chvíli přední a pak zase vedle ní, vynořoval se a zase mizel. ,, A co? Nebyl si to ty, kdo ze mě udělal, co teď jsem ?‘‘ řekla Elizabeth lhostejně. V tom se začali v prázdnu objevovat vojáci. Bylo jich víc a víc a nakonec zaplnilo nicotu vojáků celý nekonečný prostor. Oslavovali její jméno. Držela v ruce obětní dýku a obětí zvířete měla uspokojit bohy. V tom se před ní objevil Tybet. V celé své kráse. Vojáci zvyšovali hlas, dupali, bouchali mečem, vším, co měli, a pobouzeli jí. ,,Co to má znamenat?!‘‘ Elizabeth vyhrkli slzy, ale nemohla se ponížit před vlastním vojskem. Zavřela oči a bodla. Přepadla ji bolest, vrátilo se to zpět. Po tváři jí tekla slza. To nekonečné vojsko začalo postupně mizet. Vysmívající vojáci se brzy rozplynuli v nekonečném bílém prostoru. ,,Nemůžeš mi tvrdit, že jsem ti to zavinil já. Podívej se, byla si schopná zabít to jediné, co si v životě milovala. Už nemáš srdce, je to jen červy prolezlý nefunkční orgán.‘‘ Ambroziúv hlas se ozýval z dáli už jako ozvěna. Elizabeth klekla k zemi a slzy jí tekly proudem. Vtom se znovu začali objevovat lidé. Už to však nebyli vojáci, ale prach obyčejní lidé. Strhané oblečení, zranění, smrtelně zranění. Pokulhávali a všude stékala krev. ,,Co chcete ?!‘‘
,,Zabila jsi nás. Proč ?‘‘ řekla žena tisknouc u sebe své dítě. Elizabeth pocítila vinu. Jako předtím vojáci se začínalo objevovat čím dál víc jejích obětí. Elizabeth se ztraceně obracela a přepadla ji úzkost. Srdce, to, co bolelo, znovu na chvíli bilo. V zápětí všichni opět zmizeli. Zbyla jen krev.
Bratrstvo zla
část dvanáctá...
Cesta netrvala dlouho a pod Elizabetiným velením se dostali k první vesnici. Chaos vládl úplně v každém koutu. Hořící domy, vyrabované snad úplně všechno. Vesničané se hloučku choulili na návsi drženi Elizabetinými jezdci. ,,Co po nás chcete?‘‘ řekl statečný muž z kraje hloučku. ,,Vaše muže, všechny!‘‘
,,A co když odmítneme narukovat?‘‘
,,Pak zemřete vy i vaše rodiny.‘‘ Z hloučku vystoupilo dost mužů a vydalo se k Elizabeth. ,,Vaše rodiny můžou jít.‘‘ Vystrašení obyvatelé se svižně vydali pryč. Ženy se snažili rozloučit, ale vojáci jim to nedovolili.
,,A co vy?‘‘
,,Musím živit rodinu, beze mě nepřežijí ani jednu zimu.‘‘ řekl odhodlaně sedlák.,, Zabít.‘‘ Voják kývl a se třemi společníky se vydal k zbývajícímu hloučku. ,, Prosím, alespoň děti,‘‘ vyhrkla ze sebe žena z hysterickým pláčem. Zadívala se vojákovi do očí, ale ten se díval daleko do dálky a pohled jí neopětoval. ,, Za Evil!‘‘ křikli vojáci a uťali jim hlavy. Elizabeth se pousmála a lhostejně otočila koně. ,, Jedeme dál.‘‘
Napadli každou vesnici, kolem které projeli. Masakrovali ženy a děti bez jakékoli viny na zakrvavených rukou. Z jejich armády se stávalo masivní vojsko zrozené jen k jednomu účelu, ke smrti. Na zemi padla tma a vojsko se na noc uchýlilo do údolí. Elizabeth zavřela oči a jak jí přepadl spánek, zdál se jí sen.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)