Za stínem

Za stínem a hustým kouřem,
 skrývá cosi zrůdnou tvář,
stvůra co kdysi byla mužem,
marně hledá svatozář.

Komentujte, kritizujte, nadávejte

Pokud strávíte tu chvíli přečtením mé básně, nebojte se ji okomentovat. ( ať už kladně nebo záporně ) Jak na vás zapůsobila, jak se po jejím přečtení cítíte ?
Vaše názory mě nutí psát další a další a mám o to důvod navíc, a to sice, že je čtete.

Báseň o milování

Náhle se stala bezbrannou,
dospělá sebevědomá žena,
dotykem jeho sevřenou,
jako svázaná tiše sténá.

Teplý dech na jejím krku,
pomalu svléká šaty,
tak moc touží po jeho dotyku,
zarývá do jeho kůže nehty.

Přelývá se pocit horka,
srdce buší jako výstřely,
ona tak chtivá, mokrá,
zachvěla se v jeho sevření.

Roztáhl její nohy,
vší silou přitáhl její boky,
postel, pokoj ani celý svět už není,
dech začíná být těžký.

Jako by vlna co dráždí,
a při každém pohybu sílí,
on jako býk co do červené šály vráží,
konec světa je teď nerozdělí.

Když vlna nemohla být větší,
roztříštila se o stěnu,
skončili v nádherné křeči,
toť láska mezi mužem a ženou.

Nechutná báseň o tehdejší společnosti

Báseň inspirovaná tehdejší společností, kde lidé chudou spodinu využívali jako levnou pracovní sílu. Sirotčince si vydĕlávaly prodáváním sirotků jako dĕlníky...

A je zase čas úklidu...

V masivních trubkách,
kudy vnitřnosti z palíren tečou,
usazují se tam i v turbínách,
pro sirotky lidé nepláčou.

Ucpalo se potrubí,
ven se line odporný zápach,
všechno se uvnitř zahubí,
usmaží se v horkých párách.

Já navštívil jsem sirotky,
a všem dĕtem slíbil hračky,
nad skleničkou griotky,
já posílal je po jednom stokou plnou močky.

Pozastavil jsem stroj,
však stát mohl jen chvíli,
vařící, štiplavé páry jako včelí roj,
pomalé sirotky by uvařily.
¨
Otvory jsou tam moc tĕsné,
jen dítĕ tudy snadno proleze,
a když pára z potrubí klesne,
ze stĕn seškrabávají spálené maso a saze.

Z trubek se line odporný zápach,
já poslal jsem tam skupinu sirotků,  
vařící pára nahromadĕná v turbínách,
pak stroj povolil západku.

Dĕtský pláč a bolestný křik,
potom zasyčení a náhlé hrobové ticho,
odporná společnost plná odporných intrik,
před chudou spodinou září lhostejností a pýchou.

Báseň o konci

Temnota, strach a děs,
Křik, zima, modlící se kněz,
místo, kde víra už nepomůže,
zbořený svět, zlo a rozkládájící se kůže.

Ulice plná smrtí vzaných těl,
odporný zápach k nebi čpěl,
hořící trosky domů a snů,
hrůza kolem vábí černou tmu.

A když zakryla ten,
zbořený svět v den,
kdy skončila lidmi prokletá,
zlem a násilím prohnilá planeta.

Odporná báseň

Jatka

Fleky vypadané srsti,

po kolena ve vlastním hnoji,

z vyhublých těl zírají kosti,

jen tak tam hladoví a vystrašení stojí.

Nozdrami dovnitř a ven,

dýchají odporný puch,

neví zda už je to jejich poslední den,

krvavé rány jim ožírají hejna much.

Pak se otevřou dveře,

světlo ukáže trpící stádo,

muž řetězem svážou za krk jedno zvíře,

jak táhnou, řetěz se zadře do krve.

Černý vraník bojuje z posledních sil,

muž ho zavedl do úzké chodby,

a tváří v tvář pochopil,

jak je člověk krutý, zlý a hrubý.

Nutí ho jít dál a dál,

bodali ho špičatou tyčí,

vzpíral se, bál, avšak  bojoval,

a rezavé řetězy řinčí.

Byl hubený a z úst vytékala pěna,

už byl na konci, otevřela se stěna,

vstoupil do ní a nemohl se vrátit

a útrpný život se začal krátit.

Pod ním pustili mixér,

on za živa ztrácel nohy,

skučel bolestí a trpěl,

nikdo neví, jak to bolí.

Klesal dolů do vlastní krve,

přál si smrt, ať vše už skončí,

den co den se tohle děje,

s půlkou těla s hrůzou v očích.

Vydá ze sebe smrtelný skřek,

lidské způsoby jsou brutální a odporné,

za smrt by cítil vděk,

klobásy, jitrnice a párky jsou jimi plněné.

To jen v tomhle zkaženém světě,

nechá člověk zemřít zvíře v bolesti,

v látce lidskosti přetrhané nitě,

v tomhle vyrůstají naše děti.

 Kdyby ten vraník a tisíce dalších,

kdyby uměl mluvit,

když umírají v krvavých kádích,

slyšeli by jste ho prosit, plakat a prosit.

Že slabí mají právo žít

Smutné velké oči,
jež nemohou plakat,
člověk všechno krásné zničí,
ze zla a lhostejnosti nosí kabát.

Temná komora a stísněné stěny,
špičatou tyčí nutí jít zvíře dál,
vyčerpaně a vyděšeně funí,
právo žít mu někdo vzal.

Továrna smrti,
kde v temných kopkách,
vyhublým zvířatům jsou vidět kosti,
čekají na brutální smrt v jatkách.

sebrali jim právo žít,
umírají v bolestech ve vlastní krvi,
kdo to mohl dopustit,
lidskost vymírá a skoro už není.

Těchto pět slov ,, Že slabí mají právo žít'' ukončilo píseň Lucie Bílé. Nebyl to sice konec písně, ale dojalo jí to tak, že už ji nemohla dokončit. Nevím co si Lucie vybavila, co ji přimělo k pláči, když vyřkla tu větu. Mě rozpláče tohle a nejhorší je to, že se to děje každý den a nikdo s tím nic nedělá. Děkuji Lucii, že dokáže lidi dojmout svým hlasem a dobrým srdcem.  

Kdysi byl mojí láskou

Kdysi byl mojí láskou kůň bílej jak sníh, 

bělostná hříva vlála 

do všech dětských snů mých. 
 
 
Táta neměl moc peněz, 
celý roky se dřel, 
nadělal spoustu dluhů, 
jenom aby ho měl. 
 
Když pak s běloušem prvně 
na dostihy šel, 
na jeho rychlý nohy vsadil 
všechno, co měl. 
 
Bělouš běžel tak lehce, 
jako by vánek vál, 
všechny koně a jezdce 
za sebou zanechal. 
 
Při každým jeho skoku 
rostla naděje v nás, 
při jednom ale upad 
a zlomil si vaz. 
 
Táta neřekl slovo, 
jako socha tam stál 
a já poprvé viděl, 
jak se rozplakal. 
 
Kdysi byl mojí láskou 
kůň bílej jak sníh, 
bělostná hříva vlála 
do všech dětských snů mých. 

Tahle stará píseň dokáže člověka rozbrečet !

Mrtvé tajemství

Po kapradině stéká maličká kapka,
s ladným pohybem přibývá na velikosti,
tak čistá, nevinná a hebká,
roztříštila se o prochladlé prsty.

V lese, pod kapradinou na studené zemi,
leží tam opuštěné tajemství,
nikdo kromě stromů a větru o něm neví,
v zapomenutém lesním království.

Lidskou duši opustilo štěstí,
aby mohlo obdarovat jiné,
bezvládné tělo teď leží v listí,
a stromy zůstanou navždy němé.

Srdce bylo moc slabé,
aby mohlo žít bez lásky,
suché oči dívají se bezduše do nebe,
šeptají o tom rostlin hlásky.

On podvedl a zlomil její srdce,
oni odvrátili pomocnou ruku,
ona vlastního neštěstí strůjce,
vzala si život pod stíny smrků.

V lesním království v jeden čas,
přestali zpívat ptáci,
kapky na kapradinách zastavil mráz,
nešťastný příběh o nešťastném srdci.

proč se stát chladnokrevným vrahem

Modrou chladnou nicotou,
proplouvá chladnokrevný vrah,
tvorové co se nechtěně připletou,
před jistou smrtí zmocní strach.

Pokud se člověk po smrti,
v cokoli živého zase přemění,
kdo učiní proměnu, to rozhodnutí,
v nenáviděné monstrum v temné jeskyni.

A je snad rozdíl býti žralokem,
nenáviděným pro jeho chladnou mysl,
a nebo prostým člověkem,
pro kterého bez lásky ztratil život smysl.

Možná mají lidé přání být tím tvorem,
aby i bez lásky necítili bolest srdce,
a poháněni krvelačným pudem,
tam v té chladné opuštěné hloubce.

Perverzní básnička

,,Má milá má dnes dvacet čtyři,
tak jsem vytáh z kalhot úd
a napsal jsem si na žalud..
Vše nejlepší ti přeje Jiří.
Už zvoní zvonek otevírám,
se ztopořeným pohlavím,
dvě pionýrky na mě zíraj,
snad přišly pro sběr, co já vím !,,

(toto není má tvorba)

Noční můra žen

V temných uličkách mlha,
proplouvá jako tichý vrah,
za zvuku podpatků krásná pana,
její srdce strachem bilo na poplach.

Krok za krokem šel rychleji,
pára tancovala od třesoucích se rtů,
zpoza rohu zvuk jakéhosi kvílení,
jako z toho nejtemnějšího snu.

Pak pootočila hlavu směrem vzad,
u lavičky v parku jako temný les,
spatřila tam muže stát,
zmocnil se jí hrozný děs.

Kapka potu skotačící na jejím čele,
muž šel naproti té paně,
ona zrychlila a nohy začaly utíkat,
kapka potu zahlédla její oči plakat.

Pouliční lampa problikávala temnotou,
průvan kdesi bouchl dveřmi,
uplakaná, ustrašená dívka požehnaná čistotou,
pronásledována odporným,páchnoucím ochlastou.

On chytil jí její jemný krk,
přes slzy v očích neviděla jeho tvář,
nikdo kdo by pomohl, kdo by slyšel hluk,
mraky zakryly měsíční zář.

Přitlačil ji na kamennou zeď,
prosila o záchranu od jejího anděla,
slizký a špinavý jako vřed,
to už si svlékl spodek do naha.

 Na malou chvíli povolil ruku,
ona se vyškubla a dala se do útěku,
a za tichého nočního hluku,
nezastavila ani z bolesti v boku.

Tehdy poznala, že andělé nejsou,
jen muži co jim od zla křídla spadly,
místo svatozáře jim od lží rohy rostou,
a všechny voňavé květy zvadly.

báseň o chtíči, hříchu a touze

láska to možná byla,

hloupé zamilované zaslepení,

dívka lásku pohřbila,

zbyla touha a vášnivé pomyšlení.

těla co se spojit měla

však se nikdy nespojila,

láska co je dávno pryč.

zůstal v nich jen nezkrotný chtíč.

toužila po jeho polibcích,

oddat se do jeho pevnému sevření,

milování bez lásky je však velký hřích,

a touha s chtíčem anděla v šelmu přemění.

co je život bez hříchu,

vlhkých těl a polibků,

co je hudba bez tance,

hřešit, milovat a žít až do konce....

Láska z pláže

Písek, co protéká mi mezi prsty,
racek, co bílými peruti vrhá na zem temný stín,
písek však odvál vánek z mé hrsti,
že láska bolí teď už vím.

Zdá se to být jako věčnost,
před umírajícími vlnami moře si stál,
mořský svět vyplavoval na břeh zelený porost
a ustupoval, jako bys byl jeho král.

Racek za rackem bílý jako sníh,
v tom oblaky přilétl černý krkavec,
mezi bílými racky zdál se být jako hřích,
jako král moře a já, od začátku na konec.

A jak si tam před tím mořem stál,
světlýma očima ses do temných mých podíval,
stejně jako černý krkavec mezi bílými racky,
příběh o začátku a konci jedné lásky.

facebook

Tenhle blog má na facebooku také stránku :) už máme docela dosti fanoušků, přidejte se k nám :)
https://www.facebook.com/pages/Psan%C3%AD-je-m%C5%AFj-%C5%BEivot/136701603156490?ref=hl

Báseň o odvážném srdci

Všechny zraky upíraly se k němu,
on silou strhl šest mužů k zemi,
v koutcích bělostnou pěnu,
zábava se v hru o život mění.

Provazy na všech nohách,
labutí krk a ocas k nebi,
ze země stoupá prach
a čtyřnohý bůh se zlobí.

Slunce praží do zpocených těl,
všude kolem davy očí,
člověk by jen bral a chtěl,
hrdost v hřebci se však brání, kope a řičí.

Než- li by se nechal ostruhy píchat do boků,
vozit opilé hříšníky na svém hřbetu,
než-li se stát jedním z podřízených otroků,
raději probodnuté své srdce najde na jejich hrotu.

Co člověk a jeho ctižádost nemůže mít,
co nezíská silou ani chytrostí,
to ať přestane existovat a žít
a vznešený mustang chytil se do pasti.

On padl na svá kolena,
bolestný zvuk ozval se z jeho úst,
s ním jeho hrdost k zemi sražena,
však zlost začala teprve růst.

opilec s kloboukem na hřbet skočil,
provazy zařízly se hřebci do kůže,
z posledních sil se k lidem zády otočil,
jediným kopem zabil muže.

V tom davy očí zhostil strach,
 ze zadních na přední opilce shodil,
vánek odvál ze země prach,
louži krvavou vystrašeným očím odkryl.

Na zadních nohách mustang stál,
Další a další táhli za provaz,
S odvahou se s nimi pral,
strhli ho k zemi, on zlomil si vaz.

Mustang s odvážným srdcem však vyhrál,
svobodný žil a i po smrti svobodný zůstal.

Můj verš

ona řekla, že může dát, co je její,
tak dala své srdce jemu milá,
noc co noc leží, navzájem se hřejí,
ráno co ráno zjistí, že jen snila...

Kniha opravdové přátelství ----- PART 3

Další nudnej den, v tomhle děsně nudnym městě. Venku bylo pod mrakem a zdálo se že bude možná krápat. Hodila jsem tašku přes rameno a šla dolů z pokoje na snídani.,, Dobré ráno, dcero má.'' mamka měla tak dobrou náladu až mě to to vylekalo. ,, Nalij si čaj, v konvici je ještě horkej.''
,,Jo mami.'' Nalila jsem si hrnek, ostatně jako každý ráno a šla jsem ke stolu. ,,Večer jsem dělala buchtu, tak si dej. '' Byla tak dobrá, že jsem si narvala do pusy snad celej kus. ,,Kde je taťka ?''
,,Jel něco zařizovat na  úřad města.''
,,aha, takže nic zajímavýho.'' Mamka kejvla rameny, jak to už na mé drzé řeči obvykle dělává. Šla si zapnou raní zprávy a já šla do školy. ,,Tak ahoj'' dala jsem ji pusu na tvář a vyrazila z domu.
Naproti akorát stála Lara, ale ne tak usměvavá, jako vždycky. Ze dveří, otevřených přímo za ní se ozýval řev, ale nebylo slyšet, co říkal. Lara naštvaně odpovídala a po chvíli zabouchla dveře. Když mě uviděla, tak se tak smutně pousmála. Něco si pro sebe zamumlala a já se vydala za ní.,, Copak ?''
,,to nic, jen mámi novej přítel. Moc ho nemusím a on mě.''
,,aha''
,,V pohodě, už to nechci řešit. Teď bych spíš řešila Štrůdláka. ''
,,Štrů, co ?''
,,No to je jeden celkem fajn kluk, ani nevím proč má tak blbou přezdívku, včera mi psal na Facebooku. Prej kdo si, asi se mu líbíš.''
,, Aha, a kolik mu je ?''
,,no chodí do stejnýho ročníku co my, takže tak 16 let. Zajímá tě to ?'' zasmála se jako kdyby měla něco za lubem. ,, Kluk je teď asi to poslední, o co se zajímám.''
,,Říkej si co chceš, ale holky v našem věku s vyjímkou lesby kluky chtěj... Ať už jsou to jakýkoliv důvody. Každá holka má svý potřeby, nebo ne ? ''
,,Nedáme jiný téma ? '' prostě jsem se o tom nechtěla bavit, protože jsem jí ještě neznala na tolik, abych jí řekla, že jsem ještě s klukem nespala. Prostě nebylo s kým..
,,A proč, je to tabu ? Já už jsem si tak doluho.... To je jedno, zasmála se zase. Prostě miluju ten pocit, když víš že tě má někdo rád víc než cokoli na světě, že seš jeho jedinej smysl chápeš ? ''
,, Asi jo..'' přerušila mě :,, Tys ještě z žádným nespala že ?'' Najednou se zhrozila. ,, To ano, ale prostě se o tom nechci bavit.'' asi pochopila že je to pro mne nepříjemné, tak toho nechala. Musela jsem ji zalhat, docela nerada bych, aby se to na škole rozkřiklo, přece jen ji neznám.

Kniha opravdové přátelství ----- PART 2

Máme třídní učitelku, zdá se bejt celkem v pohodě. Starší, Vysoká s krátkejma vlasama. Furt se usmívala a nijak mě nestrapnila.. Toho jsem se po pravdě celkem bála. Že buddu muset vystoupit před třídu a představovat se. No, po zaznění zvonku se všichni radostně zvedli. První den byla jen jedna zahajovací hodina, takže to tam naštěstí netrvalo dlouho. Vstala jsem až když odešla většina třídy ven na chodbu. Hodila jsem si černou tašku přes rameno a zamířila jsem si to k Laře. Ještě se bavila s holkama ze třídy a nahlas se tam smáli. ,, Holky, tak tohle je Regina, moje nová sousedka a hlavně naše nová spolužačka.''
Tak trapně jsem se pousmála. Jedna blondýna z toho kroužku dodala :.. wow, máš fakt krásný vlasy''
,,Dík'' jiná ještě přidala dotaz:,, Ty asi nebudeš moc řečnický typ ? no nic, já jsem Tereza, tohle Julie a tohle Lucy.'' zaculila jsem se ještě trapnějš a dostala jsem ze sebe.,, Já Regina, ráda vás poznávam.''
,,Tak pojď už, mávla na mě Lara.
Venku svítilo sluníčko, na nebi pár mraků a do ticho ulic přehlušovaly jezdící auta a zpěv ptáků.,, Tak co, máš nějakýho borce bejby ?'' zeptala se zvědavě.
,,No nemam, vlastně o to zatim ani nestojim . Ty jo ?''
,,Já bych stála to si piš, jenom furt vybíram. Chce to nabíječe.''
,,Nabíječe ?! tak to se teď říká jo ?'' usmála jsem se na Laru.
,,Si piš ! v našem bloku bydlí docela dost hezounů. Ale znáš to, čím větší svaly, tím menší mozek, na to pamatuj. A když to tak není tak se stejně najde něco jinýho, ale stejně za to ty kluci stojej.''
,,Asi rád  mluvíš co ? jé to asi vyznělo blbě.''
,,V cajku hele, jsem ukecaná. Jednu lásku přece mam. Táta s mámou nežijou. Já žiju s mámou a otčímem , ale často jezdim za tátou. Je boží !Žije sám, a nesvědčí mu to popravdě. Má ranč a tam pět koní. Jedna kobyla se mnou vyrůstala, máme spolu zvláštní vztah, vždycky mě ráda vidí. Ale zpátky k tobě..''
,,Já nikdy zvíře, jako takovýhle neměla.. Mám jen dvě želvy, nic extra no. usmála jsem se. Přistěhovala jsem se ze západu, víc pavouků a větší vedro, jinak nic moc. Ale milovala jsem to tam, starou školu, partu a starej dům. Byla jsem spokojená.'' trošku mě to vzpomínání zabolelo. Přece jen to byla jen malá chvíle a do vosího hnízda se píchat nemá. Lara mě chytla za rameno a řekla :,, Buď v cajku, změna je život. Doufam, že ti aspoň trochu pomůžu se adaptovat. Najdeš si kluka, dostuduješ a budeš spokojená i tady, věž mi. Když jsem se stěhovala z ranče, taky to nebylo nic moc. '' Byla jsem fakt ráda, že jsem ji poznala. Měla dost prořízlou pusu, na druhou stranu by sme se asi jinak nepoznali.

REPETE: už to tu bylo, musím to sem dát pro připomenutí, aby jste u dalších částí byli v obraze :)

Bylo nebylo,
Jedno normální město uprostřed Země. Nic nebylo neobyčejné, v centru paneláky a sem tam nějakej obchoďák, no co vám budu vyprávět, nic moc extra. Když jsem se přistěhovala, moc mě to tu nezaujalo. Rodiče tu koupili dům kvuli práci a já se musela vzdát veškerého zázemí a místa ve společnosti. Nikomu neni příjemný, když jde do nové školy a v ulici si o vás šeptaj. Náš novej domek se mi líbil. Je červenej a před ním stojí zahrada. Měla bych se představit. Jsem sedmnáctiletá holka, nějaká ta Regina. Mám modrý oči a černý vlasy. Nemam patku, páč mi vadí že padá do očí. Mám 173 cenťáků a kila si nechám prosebe.Jináč mim koníčkem je bojový sport, přesněji boj se zbraněmi, prostě jsem ulítlá.V momentální době sedim ve svém pokoji, no je to tu dost prádzný, ale co nadělam. Za dva dny nastupuju do nové školy. Víc otrávená jsem snad ani nebyla. Koukám z okna a naproti našemu domu stála holčina mého věku. Přivřeným okem jsem si jí po kouskách prohlížela. Neměla jsem stejnak co napráci a tak jsem se opřela o okno a dívala se ven. Měla dlouhé vlnité hnědé vlasy podbarvené červenou. Zelené oči na jejím obličeji jakoby svítily. Vlastně byla hezká. Působila celkem simpaticky a neustále se smála. Na přes ulici křičela na nějakýho kluka. Byl daleko abych ho mohla prozkoumat. Vím jen že se smál zase na ní a převáděl se. Zelenooká dívka se potom otočila a přejížděla náš dům očima. V tom zavadila o mé okno a pohled se zastavil. Já jsem se zarazila a přemejšlela jsem že se otočím ale ona se usmála a zvedla ruku. Potom jemě zamávala a prudce se otočila. Rozeběhla se a vlasy jí vlály ve větru. Měla šaty a zezadu působila jako víla. Zamyslela jsem se a pokývla rameny jen tak prosebe. Zanedlouho mamča zavolala k obědu. Měla jsem hlad a tak jsem seběhla schody a z pozarohu už na mě čekala mamča se sklenkou v ruce. Usedli jsme ke stolu a vklidu jedli.

Poslední dny před školou uběhly jako voda. Já jsem za celou dobu vlastně pozorovala jenom lidi z okna napříč ulici na jejímž konci už byl jen les. Pozorovala jsem jejich každodení zájmy a jejich charakter jen díky tomu, že jsem je sledovala. Ráno v pondělí jsem se oblíkla a otráveně hodila na rameno tašku. Měla jsem uzký kalhoty a vršek zdobenej dírama. Měla jsem svůj styl, svoje názory a rozhodně jsem se jinými nenechávala rozhodit. Rodiče už byli u stolu a pili čaj, kterým zapíjeli chleba z marmoškou. Na stole toho vlastně bylo víc ale já měla sevřené hrdlo. Byla jsem nervozní ze školy. Hodila jsem si do tašky pití a jablko.Nachvíli jsem si sedla z rodiči ke stolu a poslouchala taťku jak vypráví co včera zažil, když opravoval zavlažovače. Potom jsem se zvedla, páč už jsem tu cestu chtěla mít zasebou. Všla  jsem před dům a vzádu na konci ulice, tam kde stál les, začalo za vrcholky stromů prosvítat slunce. Zslepilo mě a já jsem hodila škleb, protože mi svitlo rovnou do očí. Šla jsem směrem od lesa na druhou stranu a o pár domů později stála zastávka. Moc se mi tam nechtělo, takovejch lidí, co si mě prohlíželi. Jejich zrak upadal snad jen na mě. Tak nepříjemnej pocit. Z kapsy jsem vytáhla mobil a zapojila sluhátka. Dala jsem je do uší a nevnímala ostatní na zastávce a ani po cestu v buse. Víte, já v hudbě vidím jines svět. Svět do kterýho se ukryju, když je nejhůř, moc to pro mě zamaná..
Bus zastavil před novou školou. Vystoupila jsem a jak jsem spočinula na betonovém chodníku před zastávkou, jako by na mě spočinuly snad všechny oči co tam byly. Byly tam samé hloučky lidí. Procházela jsem po chodníku, který z obou stran lemoval trávník z řídkým stromovím. Pod stromi stáli party lidí. Snažila jsem se moc nerozhlížet, ale to neměnilo fakt, že si všici prohlíželi mě. Prochzela jsem kolem takovejch těch typickejch fiflen. Pohrdavým pohledem si mě prohlíželi po celém těle a žvejkali si žvejky. Jedna pak praskla bublinu a povíšeně se na mě podívala. No, popravdě mi to bylo v tu chvíli jedno. Zachvíli jsem přestala být zajímavá, protože mě už okoukali a potom jsem zahučela v obrovské frontě do hlavního vchodu. Byla jsem si zařídit skříňku a odložila věci. V tu hvíli ve mě zavládla beznaděj, jak jsem se loudala do nové třídy. V ruce jsem žmoulala vlasy a potom vešla do třídy. Všichni se tam znali a já si připadala hrozně trapně. Sedla jsem si do předposlední lavice a stále jsem se snažila vnímat hudbu v uších ale teď už to doopravdy moc nešlo. Nervozně jsem svírala ruku v pěst a hrozně se mi potila. A najednou, jako bych se octla v rajské zahradě. I přes tu hudbu v uších jsem zaslechla známý smích. Dívka z červěně podbarvenejma vlasama. Najednou jsem prudce zvedla hlavu a to už mi seděla nalavici.,,U sto slaměnejch balíků,ahoj zlato, tak ty chodíš do stejný třídy jako já '' jen sem se pousmála a malinko nechápala. Prostě mi dlouho trvá než se rozjedu, toť vše.,, Sem koukala do tvého okna a ty jsi nešla ven, tak tě aspoň poznávám , mimohodem, já jsem Lara.
hned jem zareagovala ,, Já sem Regina''
,, Páni, tak my jsme teď jako i spolužačky jo ?! to je supér! '' řekla Lara celá nadšená..
Začala jsem se usmívat a přikývla jsem.,, víš, mohli by jsme jít po škole pěšo domu a pokecat '' řekla a já na to ,, jojo, to je dobrý nápad ''
,, tak chápeš, když už jsme i sousedky, měli by jsme se víc poznat. ''
nebejt jí, tak bych tam seděla jak trdlo a  s nikým  se nebavila. Vlastně jsem byla ráda za to, že se nebála přijít, a nebo jako v mém případě , nestyděla přijít. No byla hrozně simpatická, padla mi hned do oka. Třída, myslim tim jako ostatní semnou nějak moc kontakt zatim nenavazovali, a jeikož jsem tam znala aspoň Laru, bylo mi to jedno. Lavice byly pojednom snad úplně v každé třídě. Škola byla nová, nová plastová veliká okna, tabule, ka které se psalo fixem a projektory s počítačem úplně v zaždých učebnách. Působila hezky ale já stále myslela na mou bejvalou školu a stýskalo se mi...

New pro mladé čtenáře :)

Už hodně hodně dlouho jsem nepsala pokračování knihy ,, Opravdové přátelství''. Mám teď čas a hlavně chuť, tak se do toho pustím :) Jen pro nováčky na mé stránce připomínám, že je to o dvou NEJ kámoškách, jak jsem zjistila v dnešní době o dvou BFF :D každá úplně jiná... Příběhy  které píšou holky na jiné blogy bývají monotonií, dětinské né- li stereotypní a bez nápadů.... Budu se snažit překopat základy tohohle stylu a ty hlavní hrdinové budou jako my... Nic není dokonalé a tak by to mělo fungovat i v tomhle příběhu... Tak příjemnou zábavu přeji :)

Báseň o mučení

Mihotavé světlo houpe se nad lůžkem,
muž potí se pod ním,
končetiny svázané škrtícím uzlem,
přijde konec jeho dní.

Tlakem uzlu modrají mu prsty.
sípá jeho rychlý dech,
co si asi právě myslí ?
jak kráčí na druhý břeh ?

Už hodinu působí smrtelný jed,
experiment šest začíná mít svalovou křeč,
normálně by ho zabil hned,
jaká by asi byla jeho poslední řeč ?

Vytřeštěné oči plné strachu,
však nepůsobí na můj pocit viny,
mé srdce už je delší dobu semeništěm prachu,
nenávist a zloba tvoří mé stíny.

Ten muž škube sebou víc a víc,
s pouty však nemůže pohnout vůbec nic,
pomalu přestává bolest cítit,
a pouta přestávají ho silou škrtit.

Teď už je jen bezvládným tělem,
se studeným srdcem,
tak studeným jako mám teď já,
nikdy už znovu neřekne,, já jsem tvůj a ty jsi má''.....

Strašidelná tajemná báseň

V mlze za soumraku,
krčí se pokřivená postava,
podobá se přízraku,
hlava od těla ji odstává.

Vrhá před sebou temný stín,
který se trhavě pohybuje vpřed,
hrudí v srdci zaseklý ostrý klín,
kůže slizká jako vřed.

Živá a přesto mrtvá,
hýbe se, ale nic necítí,
temnýma očima hltá,
kluzká kůže se pod světly třpytí.

Nechoďte děti v noci ven,
nepřekročte domu práh,
jinak oživne váš nejtemnější sen,
protože ona přijde, když cítí strach.

Pár citátů

Harry Potter mě inspiroval k několika citátům...

kouzla vždy existovala, jen se ukrývají v maličkostech.... Nevidí je jen ten,kdo je zaslepený sebou samým...


Když se někdo zeptá, zdali je tohle skutečné, nebo se to děje jen v jeho hlavě, odpověď je zřejmá...Jistě, že se to děje jen v jeho hlavě, to ale neznamená, že to není skutečné...

Nelitujte mrtvé. Litujte raději živé, a to především ty, kteří žijí bez lásky..

Slova jsou nevyčerpatelným zdrojem kouzel, schopným bolestně zraňovat, ale i léčit....

I láska může být odporná !

Tvá kůže, hebká kůže,
teče po ní kapka jako rudá růže,
na tvém prochladlém těle,
co zdá se být už proděravělé.

Hniloba a odporný smrad,
ve tvém srdci nadále chlad,
vyschlá ústa,
duše co zůstala sama, pustá.

Ani víra v boha tu už nepomůže,
 vždyť co bůh zmůže?
Dřív v hrudi bilo prolhané srdce,
teď ho sají červy a je stejné přece.

U tebe je lež lepší než pravda,
v očích faleš, v kalhotách slizkého hada,
i ten tě sežere za živa,
tam v samotě za za Májového večera.

Na pohled upřímné ruce,
sladké zamilované srdce,
prach pomsty line se krajem,
tam pod třešní prvním Májem.

Báseň o nešťastné lásce

Život plyne zase dál,
vzpomíná na to jak se smál,
ty vzpomínky zakryla faleš,
v mé mysli tma a ty zhasneš.

Zhasl můj poslední plamínek naděje,
že se kdy z naší lásky stane zase žár,
to už se však nestane,
zlá potřeba samoty mě chytila do svých spár.

Ta zoufalost po troše lásky,
dostala mě ještě hlouběji,
alkohol zalil sedmikrásky,
a já čekám kdy už dospěji.

přišel jiný,
a pod opilými sedmikrásky,
způsobil můj pocit viny,
zhasíná, uhasíná ten plamínek naší lásky.

Stejně už je jen v mé hlavě,
mě mizí a zmizel už i tobě,
není žádné my,
skončily naše dny.


První láska je jako první los.... Nikdy nevyhrává, ale po celý život si pamatuješ jeho číslo.....

Život je jako ostnatý drát

Život je jako ostnatý drát,
je těžké jeho překážky překonat,
někdy píchá, někdy studí,
pomoc je hluchá, přátelé zradí.

když však člověk najde víru,
příjde štěstí, čas míru,
protože mu narostou křídla,
a po ostnatém drátu už se neohlédla.

Smůla, bolest a samota,
radost, štěstí a dobrota,
to vše patří k žití,
záleží jen co ztoho pro nás ve tmě svítí.