Báseň o odvážném srdci

Všechny zraky upíraly se k němu,
on silou strhl šest mužů k zemi,
v koutcích bělostnou pěnu,
zábava se v hru o život mění.

Provazy na všech nohách,
labutí krk a ocas k nebi,
ze země stoupá prach
a čtyřnohý bůh se zlobí.

Slunce praží do zpocených těl,
všude kolem davy očí,
člověk by jen bral a chtěl,
hrdost v hřebci se však brání, kope a řičí.

Než- li by se nechal ostruhy píchat do boků,
vozit opilé hříšníky na svém hřbetu,
než-li se stát jedním z podřízených otroků,
raději probodnuté své srdce najde na jejich hrotu.

Co člověk a jeho ctižádost nemůže mít,
co nezíská silou ani chytrostí,
to ať přestane existovat a žít
a vznešený mustang chytil se do pasti.

On padl na svá kolena,
bolestný zvuk ozval se z jeho úst,
s ním jeho hrdost k zemi sražena,
však zlost začala teprve růst.

opilec s kloboukem na hřbet skočil,
provazy zařízly se hřebci do kůže,
z posledních sil se k lidem zády otočil,
jediným kopem zabil muže.

V tom davy očí zhostil strach,
 ze zadních na přední opilce shodil,
vánek odvál ze země prach,
louži krvavou vystrašeným očím odkryl.

Na zadních nohách mustang stál,
Další a další táhli za provaz,
S odvahou se s nimi pral,
strhli ho k zemi, on zlomil si vaz.

Mustang s odvážným srdcem však vyhrál,
svobodný žil a i po smrti svobodný zůstal.

Můj verš

ona řekla, že může dát, co je její,
tak dala své srdce jemu milá,
noc co noc leží, navzájem se hřejí,
ráno co ráno zjistí, že jen snila...