BRATRSTVO ZLA

Část devátá...

Cosi v ní bublalo a chtělo se to dostat ven. Kráčela lesem a na chvíli se zastavila. Uviděla oči. Byly velké a klidné. Potom uviděla dýku. Ty oči se vyvalily bolestí. Stále myslela na svého koně, kterého jí zavraždili. ,, Proč by ale tohle všechno někdo dělal ?! pro co ? ‚‘‘ Elizabeth se stále sama sebe ptala. Byla unavená. Rozhlédla se kolem a uviděla malý travnatý ostrůvek. Přišla až k němu lehla si na něj. Zavřela oči a přes víčka začínalo prosvítat ranní slunce. V tom na ní padla nesnesitelná únava a než začala na něco myslet, usnula. Jak spala v její mysli se odehrával sen. Stála u římsy a měsíc svítil nad její hlavou. Vtom k ní zezadu prostoupila osoba. Dotkla se jejích ramen a Elizabeth zamrazilo pozádech. Lochtal jí ramena a přejížděl až dolů na ruce. Elizabeth se otočila a stál tam Ambrozius. Políbila ho potom mu začala stékat kapka krve namísto slz.

Elizabeth se prudce probudila. Byla zpocená, pot z ní tekl. Dýchala rychle, a když  si uvědomila ten sen, zařvala do hrobového ticha. Vstala a kopla do drnu trávy. Prospala celý den a začínalo být zase šero. Obloha byla šedá stejně jako Elizabetiny myšlenky. Vtom kdesi za ní křupla větev.,, Ukaž se ‚‘ řekla Elizabeth z kamenou tváří. Za stromem se vynořil stín. Nebylo vidět kdo to je. Potom přistupoval blíž. Elizabeth to netrvalo dlouho a okamžitě ho poznala.,,Ty se opovažuješ se ke mne vracet ?!‘‘ křikla útočným hlasem. ,, Já jsem nechtěl. Měl jsem tě přivést do našeho tábora, ale nebylo v plánu, že se do tobě příšerně zamiluju.‘‘

,, Ty darebáku !‘‘ Elizabeth vyhrkla slza a po chvíli dostala hysterický záchvat. ,, Ty jsi mi zlomil srdce, víš to vůbec?! Já tě nenávídím, tak jako podsvětí nenávidí nebe. Shnij si třeba v tartaru, pro mě za mě. ‘‘

,,Teď ho zase lámeš ty mě, vždyť to bolí !‘‘

,,Tak tebe to bolí, co tebe ? najednou si chudinka.‘‘ Elizabeth nevěděla proč, nikdy taková nebyla, ale vyšla rychlým krokem až k němu a chytila ho pod krkem. Amrozius ucouvl a narazil zády na strom. Elizabeth se pohrdavým pohledem dívala do jeho očí.,, Ty jsi mě změnil a zneužil. Byla jsem něžná, hodná a neznalá dívka. K čemu to ? proč si mi to udělal ?‘‘

,,Chtěli, abys byla zlá‘‘

,, Já tomu nerozumím. Nerozumím ani trochu.‘‘ potom  se zamyslela a po chvíli se zamračila, ,,ale povedlo se jim to,‘‘ Zadívala se mu do očí a přimáčkla u krku. Tak moc chtěla aby cítil bolest, až najednou uviděla střípek z jeho minulosti. Bojoval a protivník mu prořízl břicho. Viděl to i Ambrozius ale to nebylo jediné. Vtom zaječel bolestí a Elizabeth se podívala na jeho břicho. To ošklivě krvácelo. ,, To proto, chtěli abys v sobě probudila tuhle schopnost a stala se temnou královnou.‘‘ Donutila ho znovu prožít bolestivou vzpomínku. Uvědomila si, co udělala a Ambrozia pustila. Podívala se na své ruce , pak na něj a znovu na své ruce. ,,Jsem netvor!‘‘

BRATRSTVO ZLA

Část osmá...

Vítr skrze klec bičoval Elizabeth po celém těle. Ostrý vítr před sebou unášel listy spadlé pod stomy. Zesiloval čím dál víc a vtom se opodál začal vyvracest strom. Elizabeth se lekla a zvedla uplakanou tvář. Strom spadl těsně vedle ní. Chtěla se zase schoulit, ale vzápětí se klec začala bortit. Pár bambusových klacků se zlomilo vpůli. Elizabeth se zozhlédla kolem sebe a když nikoho neviděla, rychle se vrhla k naprasklému otvoru. Oběma rukama roztahovala klacek. Netrvalo dlouho a praskl. Lehla si nazem a malým otvorem se protáhla ven. K větru se přidal déšť a bouřkové mraky ztemnily okolí. Elizabeth se rozeběhla pryč. Jeden z napitých vylezl z chaty a začal řvát : ,, šéfe, utíká! ta coura utíká !!'' pak škytl a rozmazaná trčka mu mizela v dáli. Muži vyběhli ven, včetně Alazura. ,,Jdem chlapi''
,,Né'' řekl Alazur, ,, můj plán dokonale vychází'' čertovně se v koutku pusi usmál a zašel zpět do chaty.
Elizabeh běžela a zakopávala. Jediné co jí nechali bylo kus bílého hadru. Vláčela ho bahnem a špinavá, promoklá a polonahá utíkala zběsile dál. Její nohy už nemohli a ona se skácela do špinavého, rozbředlého bláta. Slzy se mísily z deštěm.,, Pomstím se ti'' řekla zlostně Elizabeth, ,, ,, Pomstím se ti !!'' tentokrát už zakřičela a v jejích očích se rosvítilplamen, který ještě nikdy neznala. Cosi u srce jí hřálo, ale nebylo to štěstí, ani láska. Bylo to čisté zlo. Nic jiného neměla.. Teď už ne.
Dléšť smyl její stopy. Za bouřkovými mračny se prodíralo sluneční světlo. Elizabeth šla lesní cestou. Vypadala jako rozzuřený ďábel, který si jde pro hříšníka. Černé dlouhé vlasy jí lezly do očí. B yla špinavá a studená ale rozvášněná po pomstě. Jiní by si řekli, no byl to jen kůň. Ale on jí vzal něco víc než koně.. Vzal jí iluzy o dobrém světě, kde je naděje. Sebral jí naději. To teplo, to zlo, co jí hladilo srdce, bylo to příjemné. ,, Věděl si to Amrozie, věděl'' řela si k sobě Elizabeth...

BRATRSTVO ZLA

Část sedmá...

Ta noc se zdála být nekonečná. Měsíc ostře svítil a černočernou tmu zalévalo světlo. Zem byla tvrdá a Elizabeth měla otlačená záda. Ačkoli se zdála být jako nebojácná žena, její tvář brázdila slza.Pak už jen zavřela oči...
,, Hej ty, přiveď ho ''. Zaslechla zasebou Elizabeth. Chytila se mříží a přitahováním si pomohla na nohy. Bylo ráno, byť se zdálo, že ještě předchvílí byla tma. Zamžourala očima a nedaleko od její klece stál svalnatý vysoký muž. V ruce držel oprátku, na jejíž konci stál Elizabetiný kůň. ,, Co to sakra děláš ??'' řekla zmateně. Muž mlčel a díval se kamsi do dálky. Pak se za chatou v dáli vynořil ten samý muž, co včera zavřel Elizabeth do klece. Jejich vůdce Alazur.,,Víš, ty neznáš svět, jaký doopravdy je. Ty neznáš ten krutý nemilosrdný svět. A proto jsem ti chtěl připravit zkušenost, na kterou nezapomeneš. Jsi mladý kvítek, co ještě nezažil zlobu a krutost světa. My tě jen chceme nasměrovat na tu správnou cestu. To, jestli jí budeš následovat už záleží jen na tobě. Svalnatý poskok držící koně vytáhl z opasku dýku.,, Né, né né !!!!, proč to děláš ? Je to moje jediná čistá duše, co následuje každý můj krok. Patřil mému otci a jeho předky si naše rodina předává už po generace. Slibuji ti, že udělám co chceš, jen prosím....
,, Ale , ale zlatíčko, co to vidím ve tvích očích ? je to strach a napětí. A co ještě ? zlomené srdce.'' Elizabeth dostala záchvat pláče a z posledních sil zesebe vyhrkla : ,, proč ?'' Alazur sepodíval na svalnatého poskoka a kývl hlavou. Ten vzal dýku a koni zařízl hrdlo. Elizabeth padla na konena a schoulila se do klubíčka. Plakala a ta bolest vystřelující do jejího srdce se nedala zastavit. Ta bolest kterou prožívala se nedala zastavit......

Zpěv a víra

Tóny klavíru znějí po rozlehlé místnosti,
sedí u něho žena,
její srdce vyzařuje radostí,
od zdi se odráží ozvěna.

Když se usměje,
dokáže mi změnit celý svět,
kdž na klavír zahraje,
Tvrdý kámen se promění v květ.

Když zazpívá,
běhá mi mráz po  zádech,
zloba a faleš umírá,
ten zvuk se nese větrem a ve stromech.

Když zarmoutil mě osud,
když plakala má duše,
ona mi pomohla, pomáhá mi dosud,
to rozhodnutí změnit se je pouze naše.

Síla minulých životů,
mi otevřela oči,
zbavila těch traumatů,
život po životě se točí.

Ta hudba zní v mé hlavě,
miluju ten pocit,
zázračná bytost se dotkla mé dlaně,
jediný způsob jak sílu znovu dobít.

Zjistím kdo jsem byla,
abych pochopila kým teď jsem,
možná se splní, po čem  jsem snila,
ozvěnu uslyší i daleko za zeď.

Oheň

Mihotá se horko nad suchými lesy
rudé vidíš světlo
z velké dálky, kdesi
tam, kde se strom se stromem objímá

Přistoupíš-li blíž
brzy uvidíš
jak se vše živé
v prach obrací

Tento živel dravý
dostane i tebe
do jazyků žhavých
vezme s sebou i nebe

Mihotá se horko nad tebou i v dáli
tvé tělo svírá bolest
nic tě nezachrání.

Nový život

Novinkaa

Spolupracuji s jednou facebookovou stránkou ( http://www.facebook.com/Rutikaaa )
Do štítku NOVÝ ŽIVOT budu pravidelně přidávat další části tohoto příběhu :)) tak se jukněte :) je to suprové počtěníčko !!
Vaše Kikuše :P

Báseň o sklepení

Chladné zdi obklopují stísněné chodby,
Orosené stropy vlhkem,
dříve bývaly doby,
kdy tyto prostory prosvítaly životem.

Teď zbylo jen opuštěné místo,
kde zbloudilá duše hledá cestu,
Budouctnost má tak nejistou,
musela se podrobit těžkému tesu.

Ty katakomby jsou nekonečné,
nikdo nemůže žít navěky ve tmě,
ta duše touží po smrti věčné,
nemůže jí najít ani na tom samém dně.

Zatuchlým vzduchem prosvištěl vánek,
nadechla se z plna plic ,
jen na malouu chvíli se sklepení proměnilo v zámek,
a odhalilo i ten druhý líc.

Utíkala za světlem,
ven z nekonečné temnoty,
běžela za voňavím větrem,
najít cestu z věčné dřímoty.

Na konci chodby prostupovalo světlo,
běžela zoufale dál a dál,
cítila od slunce toteplo,
a život se zase smál.

Prudké světlo jí pálilo do očí,
slzely avšak je nezavřela,
zkouška věčného hledání končí,
v dálce zvonily zvony kostela.

Kdo bloudí
a nenajde život,
ten se neprobudí,
z věčných nejistot.

Žij  a buď rád za to,
co osud nám připsal,
nikdy to nebude zlato,
naše vlastní já je náš největší rival.

Slavíme :D

Tento blog funguje již 5 měsíců :) děkuji vám, že si čtete mou tvorbu a doufám, že se vám asslepoň trochu líbí :)
Chci i nadále pokračovat a budu ráda, když mi sem tam něco okomentujete. Ať už z dobrou kritikou, nebo špatnou :))
S láskou ke svým čtenářům, vaše Kikuše ;D

BRATRSTVO ZLA

Část šestá...

Byla tma a les prostupovalo světlo měsíce. Stíny smrků a křovisek zatemňovali okolí. Elizabeth pomalu otevřela oči. Měla je svázané a cítila prudkou bolest na hlavě.,, Co to sakra....'' nestihla nic doříct a za ní se ozval hluboký mužský hlas : ,,ještě slovo a švihnu tě po hlavě ještě jednou!! ''
,,přestaň, brzy by tě mohla za tohle nechat popravit''..
,,Teď má v sobě spíš dobro a co děláme z dobrem ? hm ?? a teď to tu vem za mě, musím si jít promluvit s Ambroziem.''
Vláčeli jí po lesní cestě, přivázananou za jejím koněm. Provaz na rukou se jí zařezával do kůže. Vláčela se jako bezduchá zbloudilá duše. ,, Stůj... prrrr, tak budeš stát ?! '' Kůň nervozně přešlapoval.
,,Tak jí sundejte ten hadr z očí ! proč ho vůbec má ? jak se to k ní chováte ? je to host...'' Elizabeth se postavila a celá se třásla strachy a napětím. Ten hlas co se jí zastával se pomalu přibližoval a najednou jakási postava rozvazovala uzel vzadu na hlavě. Sundal šátek a odhodil jej. Elizabetiny oči byly podrážděné z hodně utaženého šátku, chvíli jí trvalo, než se rozkoukala.,,Kdo jsi, a kde to jsem ?? a kde je...'' utichla a o pár metrů opodál stál Ambrozius se svěšenou hlavou.
,,Ty jeden malej hade !!'' vyprskla Elizabeth.On se otočil a jakoby neslyšel, prostě odešel. ,, Tak se vrať, slyšíš ?! ''
,,Nech ho být, sním si naložíš po svém potom''.
,,O čem to sakra mluvíš ? a vysvětlí mi to už konečně někdo ?!''
,,Si tak divoká, budeš si sní rozumět....''
,, A to jako skym?! a odvážeš mi ty ruce ?!''
,, Temnota, no nic.. Detaily později. Geribe, odvaž jí. A pak jí dej do ohrádky. Dokud není jedna z nás, není o nic víc, než dobytkem..''
,,Jasně kapitáne''. Oplzlý, zarostlý muž, nejspíš věrný služebník jejich vůdce. Z náprsní kapsy vyndal z koženého pouzdra nožík. Pousmál se a v puse neměl víc než pět zubů. Přeřízl lano a chytil Elizabeth za otlačeniny na ruce.,, Auuu, to nemůžeš dát pozor ty smetáku ?!''
,,O pardooon, lejdy'' a z výsměchem se na ni usmál. Muži okolo se usmívali a bedlivě si Elizabeth prohlíželi. Nikde žádná žena. Vlekl jí až doprostřed návsi. Tam jí zavřel do jakési klece.,,Princezničko,'' řekl se zapáchajícím dechem jeden z mužů, který se pomalu přiblížil až úplně ke kleci.,, Až tě nikdo nebude hlídat, tak si pohrajem ne ?'' škytl muž.Elizabeth mrštně vytáhla skrze mezery klece ruce a chytila ho pod krkem.,, A nebo tě taky můžu přetrhnout jak slepičí hlavu od těla a pak ti vyškrábu oči ty slizkej hade !!'' Muž se vymanil od klece a vystrašeně se zadýchával.
Noc se zdála nekonečná  a Elizabeth stále nevěděla co se děje.Ulehla ke spánku a v hlavě si přemítala, co se asi stane zítra...

kolovrátek osudu

Teplo kůže,
 jemný hlas,
vůně růže,
dostane každého z nás.

Sladký jako med,
krásný jako noční obloha,
chladí jako led,
ve stínu se hýbe postava.

Ve snech jí potkávám,
chci jí opravdu vidět,
je to jen iluze se domnívám,
mé srdce se musí stydět.

Ta pravá láska,
co má odehnat strach,
to slovo uchu laská,
je však jen ve snech.

Když otevřu oči,
vidím zoufalou dívku,
kolovrátek osudu se točí,
né a né navléct mou zpřízněnou nitku.

Sama se proplétám zkrz látku,
která představuje můj svět,
nestačím se vyhýbat smítku,
který zbrzdí můj let.

Znovu však zavřu oči
a on je vedle mě,
jenomže sen mi nestačí,
otevřu je a jsem na samém dně.

Hlas mě volá k sobě,
jednou budu patřit jen a jen tobě.

facebook (připomínka)

Je to napsané i v kontaktech, ale kdo by si toho nevšiml, tady je stránka na fb věnovaná tomuto webu ;)


http://www.facebook.com/pages/Psan%C3%AD-je-m%C5%AFj-%C5%BEivot/136701603156490?notif_t=page_new_likes

veršovaná balada

Na svět padl temný stín,
zlo a krutost spadla sním.
les byl tichý,
louky prázné,
velké hříchy,
zlem vykonané.

Byl tak hodný šŤastný hoch,
Odešel do světa,
našel sena stoh.

Ráno se probudil,
nebyl tam sám,
nepojedl, nepopil,
a šel zase dál a dál.

Až jednou narazil na městečko,
neměl vodu ani jídla maličko,
vstoupil tedy za brany,
pevně svázanými lany.

Jak to spatřil,
přestal se smát,
nejraději za brany by se vrátil,
koupil si koně a nový šat.

Lidé se vláčeli,
v potu svém máčeli,
neměli peníze aby se myli,
chudí a nemocní byli.

Odvrátil se odtut,
na koni svém,
neštěstí takové neviděl dosud,
takle země byla cítit zlem.

Jel lesem,
kůň něco cítil,
zmemě chvěla se otřesem,
strom před ním se vznítil.

kůň se splašil,
Mladík spadl,
o kámen se praštil,
vstát nezvládl.

Najednou nad ním letěl pták,
letěl blíž a blíž,
Mladík zjistil že je to drak,
a ten sletěl k němu níž.

mladík se choulil,
drak cíítil krev,
nevinou krev prolil,
oheň zhasínal v popelu z dřev.

Vyrostla tam vrba,
z dračích slz vyrostla,
drak plakal ovládla ho zloba,
ze žalu zbyla kostra.



drak tam seděl,
celý svůj život,
litoval a hleděl,
do hlouby svých nicot.
konec balady,
a konec zlosynů proradných....

BRATRSTVO ZLA

část pátá...

Dalšího rána, když Elizabeth otevřela oči, Ambrozius už dávno sedlal koně.Vstala a popadla pár věcí.,, Měli by jsme jet'' řekl Ambrozius. Byl zkleslý a neměl moc náladu si povídat. Elizabeth měla nejdřív dobrou náladu ale pak začala mít z Ambrozia divný pocit. Pomalu si přerovnávala své věci a Ambrozius nervozně přešlapoval u koní. ,, Tak už jedem !'' křikl rázně.,, Co to stebou je? myslíš že je normální, když si chvíli hodný a něžný a najednou na ně řveš jak na psa?! ''
,, promiň.. Já jsem se asi špatně vyspal'' vyskočil na koně a podíval se do země. Elizabeth Pomalu vysedla do sedla a kůň vesele vyrazil kupředu. Po celé noci bez pohybu měl roupy. Elizabeth stále přemítala co je asi špatně, ale na nic nepřišla. Jela za ním a pak se zarazila a za jízdy na něj zavolala :,, Víš, a kam nás to vlastně vedeš ?''
,, Nech se překvapit''
,,Tuhle odpověď nesmáším, vždyť ani nevím kam jedu navíc  teď ani nevím ským kam jedu !''
Ambrozius se otočil, pobídl koně a přijel až k Elizabeth.Ona se něj podrážděně dívala a on se pak nahnul a políbil ji. ,,Miluju tě'' zašeptal ..
Elizabeth zamrazilo v zádech  a jen zavřela oči. Zapoměla na jeho divné chování, byla jím zaslepená.
Celý den jela zaním. Lesní cesta se zdála nekonečná a a smrky se krotce pohybovaly ve větru. Jen nachvíli zavřela oči. Její kůň jel za Ambroziovým koněm sám.Vtom se probudila. Ale už nebylo dení světlo. Zaspala půlku té drkotavé nepříjemné cesty. Byla tma a Ambrozius zastavil. ,, slez.. musíme se prospat.'' elizabeth sklouzla do jeho náručí. Usínala mu v ruce. Položil kožešinu a Elizabeth na ní položil. To už tvrdě spala.Spánek po únavné cestě byl tak příjemný a vjednu chvíli se zdál být nekonečný. Kolem jen stromy směřující k nebi s tisíci hvězdami.
Kůň zařechtal a Elizabeth cosi cítila na rukou. Když jí došlo, že se něco skutečně děje, probudila se, ale to už měla svázané ruce....

Připomínka

Jen připomínám, kdo by se chtěl zapojit do tvorby nekončícího příběhu, zde může : http://writelaura.blogspot.cz/2012/09/nekoncici-pribeh_23.html

(Tvoříte ho vy a je jen na vás jaký osud komu připravíte :) může to být zajímavé :D tak jen do toho )

Báseň o víteztví

Vítězný řev,
zaznívá na pahorcích hor,
jakoby se světa vymizel hněv,
jakoby vymizelo násilí a mor.

Muž pouze prostý,
raduje se ze života,
má sedřené paty,
jen tak tak se motá.

Vylezl na pahorek,
stoupl si a kouká do údolí,
tam pod ním je lidí stovek,
je vyčerpaný a pořád stojí.

Nenechá si ujít ani trochu krásy,
křičí z plna plic,
obklopují ho kamené masy,
vše mu leží pod nohy, nad ním není nic.

Jednou v životě je bůh,
oproti němu průhledný duch.

Báseň o samotě

Lék na samotu
V životě občas přijde samota,
kdy je člověku k pláči,
hlavu i srdce zaplaví prázdnota
a nicota kolem mě pomalu kráčí.

Prý je přítel důležitý,
může pomoct v těžkých chvílích,
jenomže přátelský vztah je zapeklitý
a tak projevuji zoufalý smích.

Přátelství není totiž nic,
jen pouhá hrádka přírody,
díky němu jen bolesti a trápení víc,
na ovocném stromu plody se nezrodí.

Když už samotou blouzním ve snech
a v tichu jsou slyšet smutné kroky,
jediné co pomohlo mi v těžkých dnech,
pomohlo mi tehdy a pomáhá roky.

Zvíře je kolikrát lepší než lidé,
né moc chytré a tvrdohlavost je na místě,
žádné hádky ani slova nejsou bolestivé,
stojí po mém boku i za prudkého deště.

Čpí z něj jen upřímná láska,
co moc lidí dát neumí,
jeho přítomnost duši laská,
dvě těla splynou v jedno vědomí.

To zvíře je jediný lék,
na smutek způsobený vámi,
nejde mu o vzhled, charakter ani věk,
vždy jím budete upřímě milováni.

věnováno mým koníčkům :))

novinka

Lidičky komu se tohle líbí, dejte skvělé ať vím, jestli chcete pokračování :) alespoň 5 x  skvělé :D pak budu do složky í kniha opravdové přátelství přidávat nové části :)


Bylo nebylo,
Jedno normální město uprostřed Země. Nic nebylo neobyčejné, v centru paneláky a sem tam nějakej obchoďák, no co vám budu vyprávět, nic moc extra. Když jsem se přistěhovala, moc mě to tu nezaujalo. Rodiče tu koupili dům kvuli práci a já se musela vzdát veškerého zázemí a místa ve společnosti. Nikomu neni příjemný, když jde do nové školy a v ulici si o vás šeptaj. Náš novej domek se mi líbil. Je červenej a před ním stojí zahrada. Měla bych se představit. Jsem sedmnáctiletá holka, nějaká ta Regina. Mám modrý oči a černý vlasy. Nemam patku, páč mi vadí že padá do očí. Mám 173 cenťáků a kila si nechám prosebe.Jináč mim koníčkem je bojový sport, přesněji boj se zbraněmi, prostě jsem ulítlá.V momentální době sedim ve svém pokoji, no je to tu dost prádzný, ale co nadělam. Za dva dny nastupuju do nové školy. Víc otrávená jsem snad ani nebyla. Koukám z okna a naproti našemu domu stála holčina mého věku. Přivřeným okem jsem si jí po kouskách prohlížela. Neměla jsem stejnak co napráci a tak jsem se opřela o okno a dívala se ven. Měla dlouhé vlnité hnědé vlasy podbarvené červenou. Zelené oči na jejím obličeji jakoby svítily. Vlastně byla hezká. Působila celkem simpaticky a neustále se smála. Na přes ulici křičela na nějakýho kluka. Byl daleko abych ho mohla prozkoumat. Vím jen že se smál zase na ní a převáděl se. Zelenooká dívka se potom otočila a přejížděla náš dům očima. V tom zavadila o mé okno a pohled se zastavil. Já jsem se zarazila a přemejšlela jsem že se otočím ale ona se usmála a zvedla ruku. Potom jemě zamávala a prudce se otočila. Rozeběhla se a vlasy jí vlály ve větru. Měla šaty a zezadu působila jako víla. Zamyslela jsem se a pokývla rameny jen tak prosebe. Zanedlouho mamča zavolala k obědu. Měla jsem hlad a tak jsem seběhla schody a z pozarohu už na mě čekala mamča se sklenkou v ruce. Usedli jsme ke stolu a vklidu jedli.

Poslední dny před školou uběhly jako voda. Já jsem za celou dobu vlastně pozorovala jenom lidi z okna napříč ulici na jejímž konci už byl jen les. Pozorovala jsem jejich každodení zájmy a jejich charakter jen díky tomu, že jsem je sledovala. Ráno v pondělí jsem se oblíkla a otráveně hodila na rameno tašku. Měla jsem uzký kalhoty a vršek zdobenej dírama. Měla jsem svůj styl, svoje názory a rozhodně jsem se jinými nenechávala rozhodit. Rodiče už byli u stolu a pili čaj, kterým zapíjeli chleba z marmoškou. Na stole toho vlastně bylo víc ale já měla sevřené hrdlo. Byla jsem nervozní ze školy. Hodila jsem si do tašky pití a jablko.Nachvíli jsem si sedla z rodiči ke stolu a poslouchala taťku jak vypráví co včera zažil, když opravoval zavlažovače. Potom jsem se zvedla, páč už jsem tu cestu chtěla mít zasebou. Všla  jsem před dům a vzádu na konci ulice, tam kde stál les, začalo za vrcholky stromů prosvítat slunce. Zslepilo mě a já jsem hodila škleb, protože mi svitlo rovnou do očí. Šla jsem směrem od lesa na druhou stranu a o pár domů později stála zastávka. Moc se mi tam nechtělo, takovejch lidí, co si mě prohlíželi. Jejich zrak upadal snad jen na mě. Tak nepříjemnej pocit. Z kapsy jsem vytáhla mobil a zapojila sluhátka. Dala jsem je do uší a nevnímala ostatní na zastávce a ani po cestu v buse. Víte, já v hudbě vidím jines svět. Svět do kterýho se ukryju, když je nejhůř, moc to pro mě zamaná..
Bus zastavil před novou školou. Vystoupila jsem a jak jsem spočinula na betonovém chodníku před zastávkou, jako by na mě spočinuly snad všechny oči co tam byly. Byly tam samé hloučky lidí. Procházela jsem po chodníku, který z obou stran lemoval trávník z řídkým stromovím. Pod stromi stáli party lidí. Snažila jsem se moc nerozhlížet, ale to neměnilo fakt, že si všici prohlíželi mě. Prochzela jsem kolem takovejch těch typickejch fiflen. Pohrdavým pohledem si mě prohlíželi po celém těle a žvejkali si žvejky. Jedna pak praskla bublinu a povíšeně se na mě podívala. No, popravdě mi to bylo v tu chvíli jedno. Zachvíli jsem přestala být zajímavá, protože mě už okoukali a potom jsem zahučela v obrovské frontě do hlavního vchodu. Byla jsem si zařídit skříňku a odložila věci. V tu hvíli ve mě zavládla beznaděj, jak jsem se loudala do nové třídy. V ruce jsem žmoulala vlasy a potom vešla do třídy. Všichni se tam znali a já si připadala hrozně trapně. Sedla jsem si do předposlední lavice a stále jsem se snažila vnímat hudbu v uších ale teď už to doopravdy moc nešlo. Nervozně jsem svírala ruku v pěst a hrozně se mi potila. A najednou, jako bych se octla v rajské zahradě. I přes tu hudbu v uších jsem zaslechla známý smích. Dívka z červěně podbarvenejma vlasama. Najednou jsem prudce zvedla hlavu a to už mi seděla nalavici.,,U sto slaměnejch balíků,ahoj zlato, tak ty chodíš do stejný třídy jako já '' jen sem se pousmála a malinko nechápala. Prostě mi dlouho trvá než se rozjedu, toť vše.,, Sem koukala do tvého okna a ty jsi nešla ven, tak tě aspoň poznávám , mimohodem, já jsem Lara.
hned jem zareagovala ,, Já sem Regina''
,, Páni, tak my jsme teď jako i spolužačky jo ?! to je supér! '' řekla Lara celá nadšená..
Začala jsem se usmívat a přikývla jsem.,, víš, mohli by jsme jít po škole pěšo domu a pokecat '' řekla a já na to ,, jojo, to je dobrý nápad ''
,, tak chápeš, když už jsme i sousedky, měli by jsme se víc poznat. ''
nebejt jí, tak bych tam seděla jak trdlo a  s nikým  se nebavila. Vlastně jsem byla ráda za to, že se nebála přijít, a nebo jako v mém případě , nestyděla přijít. No byla hrozně simpatická, padla mi hned do oka. Třída, myslim tim jako ostatní semnou nějak moc kontakt zatim nenavazovali, a jeikož jsem tam znala aspoň Laru, bylo mi to jedno. Lavice byly pojednom snad úplně v každé třídě. Škola byla nová, nová plastová veliká okna, tabule, ka které se psalo fixem a projektory s počítačem úplně v zaždých učebnách. Působila hezky ale já stále myslela na mou bejvalou školu a stýskalo se mi...

depresivní báseň

to, když básník něco napíše, nemusí vždycky znamenat že, se tak kdy cítil ;) svou náladu jsem přenesla do básně, ale nebojte... má dobrá nálada a smysl pro humor mě nikdy nepřejde !! :DD

Ostrý nůž přejíždí po mé ruce,
já necítím bolest,
má duše je zaslepena tak prudce,
srdce bolí , nedá se to snést.

Prosím očima přátelé,
jen o prosté obejmutí,
jizvy co mám na těle,
duše spěje k ochrnutí.

Proč, proč jen existuje smrt,
bere a vzala co jsem milovala,
trpí hlady vyhublá jak chrt,
příjde nečekaně a vytrhne nám srdce z těla.

Tolik se mě dotkla,
že toužím po lidském doteku,
bolest se do mě protkala,
víc už se jí nezaleknu.

Volám každého kdo to vidí,
ať mi přijde na pomoc,
ať se jeho srdce nestydí,
potřebuju to tak moc.

Ačkoli to není vidět,
duše mi pomalu praská,
mé srdce vychladlo, musí tolik studět,
to veselé já je jen maska.

Uvnitř jsem duše bez těla,
tak pomozte,
jen to jediné bych chtěla,
než ta bolest přeroste.

Pomluvy

krásná květina,
avšak křehká,
světlo zhasíná,
srdce praská.

Ze sebe rozdává,
cizí rány konejší,
pro ostatní se zaprodává,
a ostatní to netěší.

Kvítku křehkému,
lístek bledne,
díky místu vlhkému,
víc a víc chřadne.

ta vlhkost
je tak zlá,
roste tam porost,
ve kterém je tma.

porost kvítek svírá,
zarývá do něj trny,
kvítek žalem zmírá,
žádný mech ale drny.

To my se chováme jako porost,
co ničí všechnu naději a sny,
nikdy nemáme dost,
my sami si znepříjemňujeme dny.

Ona se snaží otevřít okenici,
do zatuchlé tmavé místnosti,
zahnat náladu jak na márnici,
bez předsudků každého pohostí.

Neumíme si toho vážit,
jako netvoři bez srdce,
 tak už se začnětě kruci snažit,
k nebi zvedněte své ruce!

Poslali nám anděla,
měli bychom si ho vážit,
ona to pro nás taky dělá,
v klidu a míru svůj život prožít.

Mám ráda Lucii Bílou, je to ten kvítek... Ten kvítek co nás rozradostňuje. Zemřel někdo, koho milovala a tak se přestaňte chovat jako necitelní žárlivci. Ubližovat, pomlouvat.. jen proto že to někdo řekl ....
Ona si tohle nezaslouží ! V dnešní době už zbylo málo lidí se srdcem v hrudi...

BRATRSTVO ZLA

Část čtvrtá....

Vyjeli až na kopec a vtom se Elizabeth prudce otočila zasebe. Ta kamenná vesnice byla v plamenech. Celá hořela a kouř stoupal vysoko k nebi. ,, koukám, že jsme vyjeli na projížďku právě včas'', řekl Ambrozius.
,, To ano, nechci an pomyslet na to, že bych tam teď...''
,, Ne ! nemysli na to, takové představy zatemňují mysl'' řekl a Elizabeth se rozrušeně podívala do jeho tváře ale věděla, že on to nemyslel vážně. ,,Tady v téhle zemi lidé žijí jen díky dobru, co mají v srdci, jen díky šťastým vzpomínkám a lásce.''
Díval se na Elizabeth a ona zase na něj. Jen mlčeli a sledovali se navzájem. Ten den byl zase novým začátkem pro Elizabeth, byl to osud, že ho potkala, Jeli lesem vedle sebe na úzké cestě. Elizabetin kůň měl uši dozadu a šel výhružnou pozicí. ,,něco se děje''
,, To ano, nemůžeš se divit, je to zlo co nás teď obklopuje.''
Kůň se dal do cvalu a oba sebou prudce trhli. Projížděli lesem a přidávali do kroku, aby z něj mohli vyjet ven. Ani se nenadáli už byli u srázu, za kterým vycházel měsíc a hladil římsu stříbrným světlem. Odsedlali koně a připravili si noclech. Tu noc byl měsíc tak velký a na neby kolem nich svítily hvězdy, miliony hvězd. Černota se ani mezi ten zářivý svit hvězd nevešla.Elizabeth ležela na zádech a tepalo jí srdce. Ambrozius byl tak klidný. Prostě ležel a jen sledoval měsíc. Dlouho nic neříkali, bylo hrobové ticho. Elizabeh chtěla ale jakoby zkameněla a nemohla se kněmu pohnout. Nemohla už ani dýchat. Otevřela ústa a musela dýchat jimi, byl to ztěšklý nervozní dech. Vtom sebou Ambrozius škubnul a vymrštil se ze zad. Sedl si na Elizabeth a svými třísli ji stisknul stehna. Pomalu k ní nahnul hrudník a pochvíli ji celou zalehl. ,, Máš ty nejkrásnější oči na.....'' Elizabeth to nedořekla a Ambrozius jí začal líbat její rty. Tu noc se mu odevzdala. Cítila tohlik věcí a také jeho vůni a dotek. Jako zázrak, jako sen, ze kterého se už nikdy nechtěla probudit. Jakoby už neexistovalo nic, co by tohle mohlo překazit. Pak už jen leželi a povídali si : ,, nevypadá to, že je tu zlo '' řekla Elizabeth
,,Všechnno je tu zlé'' řekl úplně jiným hlasem. Elizabeth se na něj podezíravě podívala. Cítila se, jakoby vedle ní jen na maličkou chvíli seděl někdo jiný.
Přešla to a dál už neřešila.......

BRATRSTVO ZLA

ČÁST TŘETÍ...
Ambrozius odešel ven a zamířil si to rovnou do veřejných stájí. Jakmile se dovřely dveře, Elizabeth vystartovala ze židle, až ji porazila nazem a běžela za ním. Opotrně vlezla do stájí a v jednom z boxů se hýbal mihotavý stín. Podél zdi šla až kněmu a zpoza rohu se jedním okem podívala. Stál tam, přejížděl hřbílkem koně a ten unaveně zavíral oči. Vtom je kůň zpruhka otevřel a zadíval se směrem k Elizabeth. Ambroziusv tom mžiku otočil hlavu a Elizabeth vyšla zpoza rohu a podívala se Ambroziovi do očí. Zaostřil a vmžiku se jejich oči setkaly. Měl je jako dopolední obloha, jako nekonečný průzračný oceán. Elizabeth se vnich topila a úplně oněmněla. Ambrozius se pousmál a přišel až kní. Pohladil ji p oraměni  a potom jeho ústa promluvila medově sladkým hlasem : ,,A JAK TOBĚ ŘÍKAJÍ ?''
,,Elizabeth'' , odpověděla slabým nervozním hlasem. Stále se sladce smál a řekl : ,, mé jméno asi znáš viď?''  přejel rukou po jejím raměni níž a Elizabeth přeběhl mrázpo zádech. Pak přikývla a Ambrozius se zase vrátil k hřebelcování. Ještě naposledy se na ni koutkem oka podíval a pousmál. Elizabeth se potom otočila a odešla. Cítila nutkání se tam vrátit, toužila být sním a dívat se do jeho nebeských očí, poslouchat medový hlas a nejvíce po jeho teplém doteku. Poznala jaké to je být zamilovaná. Ale pocit spíš bodal do srdce, když věděla, že sním nemůže být.
Další den přišla ke svému koni a zpoza rohu vykoukl Ambrozius. :,,Jedu se projet, nechceš se přidat?''
,,No určitě'' odpověděla bezváhání. Rozevřela se vrata od stájí a ooni vyrazili . Hlavou jí projížděl tak nádherný pocit. Venku mrzlo a do obličeje jí štípal ledový vítr ale díky němu jí bylo teplo. Koním se napínaly svaly a tloukla jim srdce, pumpovala jako oživot....