Perverzní básnička

,,Má milá má dnes dvacet čtyři,
tak jsem vytáh z kalhot úd
a napsal jsem si na žalud..
Vše nejlepší ti přeje Jiří.
Už zvoní zvonek otevírám,
se ztopořeným pohlavím,
dvě pionýrky na mě zíraj,
snad přišly pro sběr, co já vím !,,

(toto není má tvorba)

Noční můra žen

V temných uličkách mlha,
proplouvá jako tichý vrah,
za zvuku podpatků krásná pana,
její srdce strachem bilo na poplach.

Krok za krokem šel rychleji,
pára tancovala od třesoucích se rtů,
zpoza rohu zvuk jakéhosi kvílení,
jako z toho nejtemnějšího snu.

Pak pootočila hlavu směrem vzad,
u lavičky v parku jako temný les,
spatřila tam muže stát,
zmocnil se jí hrozný děs.

Kapka potu skotačící na jejím čele,
muž šel naproti té paně,
ona zrychlila a nohy začaly utíkat,
kapka potu zahlédla její oči plakat.

Pouliční lampa problikávala temnotou,
průvan kdesi bouchl dveřmi,
uplakaná, ustrašená dívka požehnaná čistotou,
pronásledována odporným,páchnoucím ochlastou.

On chytil jí její jemný krk,
přes slzy v očích neviděla jeho tvář,
nikdo kdo by pomohl, kdo by slyšel hluk,
mraky zakryly měsíční zář.

Přitlačil ji na kamennou zeď,
prosila o záchranu od jejího anděla,
slizký a špinavý jako vřed,
to už si svlékl spodek do naha.

 Na malou chvíli povolil ruku,
ona se vyškubla a dala se do útěku,
a za tichého nočního hluku,
nezastavila ani z bolesti v boku.

Tehdy poznala, že andělé nejsou,
jen muži co jim od zla křídla spadly,
místo svatozáře jim od lží rohy rostou,
a všechny voňavé květy zvadly.

báseň o chtíči, hříchu a touze

láska to možná byla,

hloupé zamilované zaslepení,

dívka lásku pohřbila,

zbyla touha a vášnivé pomyšlení.

těla co se spojit měla

však se nikdy nespojila,

láska co je dávno pryč.

zůstal v nich jen nezkrotný chtíč.

toužila po jeho polibcích,

oddat se do jeho pevnému sevření,

milování bez lásky je však velký hřích,

a touha s chtíčem anděla v šelmu přemění.

co je život bez hříchu,

vlhkých těl a polibků,

co je hudba bez tance,

hřešit, milovat a žít až do konce....

Láska z pláže

Písek, co protéká mi mezi prsty,
racek, co bílými peruti vrhá na zem temný stín,
písek však odvál vánek z mé hrsti,
že láska bolí teď už vím.

Zdá se to být jako věčnost,
před umírajícími vlnami moře si stál,
mořský svět vyplavoval na břeh zelený porost
a ustupoval, jako bys byl jeho král.

Racek za rackem bílý jako sníh,
v tom oblaky přilétl černý krkavec,
mezi bílými racky zdál se být jako hřích,
jako král moře a já, od začátku na konec.

A jak si tam před tím mořem stál,
světlýma očima ses do temných mých podíval,
stejně jako černý krkavec mezi bílými racky,
příběh o začátku a konci jedné lásky.