Kniha - Bratrstvo zla

ČÁST PRVNÍ.....

Žila jednou jedna obyčejná holčička. Odmala měla jen málo přátel. Na hlavě hnědé vlasy a oči měla černé jako úhel. I tak měla šťastné dětství... milující rodinu, a přes tu chudobu, díky své rodině byla ta nejšťastnější dívka. Byla tak obyčejná na pohled, ale uvnitř měla cosi jedinečného a mělo jí to jednou změnit život. Vyrostla z ní krásná dívka. Vysoká, štíhlá a pracovitá. Pomáhala svým rodičům z hospodářstvím. Ani přez její dobrotu stále neměla přátele a kluci po ní nějak zvášť nekoukali. Jak dospívala, začala se utápět v depresích a rozhodla se rodný kraj zničeho nic opustit. Nikoho se na nic neptala a nikomu nic nevysvětlovala.. Prostě jen vzala svého koně, pár věcí do brašny a odjěla kamsi pryč. Kůň cválal jako o život a Elizabeth měla slzy v očích. Náhle, když vjela do nedalekého lesa, stalo se něco zvláštního. Modrý záblesk a vtom kůň prudce zastavil. Elizabeth dostala strach. Les byl ztemělý, jako Elizabetiny oči. Před ní se rozprostírala jen hustá mlha a hrobové ticho. Kůň de dal pomalu do pohybu. Elizabeth úplně zapoměla na svůj smutek, který vystřídal strach. Nálada se ji jentak měnila na zlobu a vztek. Surově kopla koně do slabin a ten lekavě vystřelil jako šíp kamsi do mlhy. Elizabeth nechápala svou náladu, ale zhoršovala se. Les končil a kůň se náhle ocitl před vesnicí. Byla ohraničená vysokými hradbami a dovnitř se dalo projít jen jednou, obrovskou, ocelovou bránou. Elizabeth se zamyslela, a pak vyrazila směrem k bráně. Když k ní přijela, zabušila pěstí do brány. Z malého okýnka vykoukl obrněný voják.,, co chete?!'' zeptal se nepříjemným hlasem. ,, Já jsme jen zbloudilá duše co hledá noclech a něco k snědku.'' Odpověděla klidným hlasem Elizabeth. Voják otevřel bránu jen tak aby se do ni ona i z koněm vešli a okamžitě za nimi zavřel.......

ČÁST DRUHÁ...

Noční obloha byla tak temná a jak Elizabeth vedla koně vesnicí, kouty vrhaly strašidelné stíny a prapodivuhodné obrysy. Klapot koňských kopyt bylo to jediné, co přehlušovalo hrobové ticho. Vesnice byla postavena celá z kamene a cihel a nikde nebyl jediný stro,. či stéblo trávy. Byla tak chladná a studená, jakoby bez citu a do ticha s valil větřík,co si šeptal. Elizabeth došla až nakonec vesnice a dala koně do stájí. Potom vešla do hostince, co stál opodál. Pilo se a veselilo, občané a sedláci se dobře bavili. Elizabeth zasedla k jednomu ze stolů a pojedla polévku s chlebem. Potom si za to málo, co měla koupila noclech. ležela v posteli a pomalu zavírala oči. Byla naštvaná a zároveň smutná, pocityse v ní promíchávali jako večerní temnota se září měsíce.
Dalšího dne, když je znovu otevřela, celá místnost byla zalitá tmou. Okenice byly zavřené. Vstala tedy, a šla přivítat dení světlo. Jakmile otevřela okenice, nestačila se ani divit. Pokoj byl zalitý tmou i nadále. Venku bylo šero. Když vylezla z hostince, podívala se oblohu a přejížděla ji očima, z nadějí, že najde slunce. Jakoby vyprchalo ze světa dobro, jakoby zůstala zas jen ta černota. Něco si prosebe zamumlala, šla zpět do hostince a sedla si k jednomu ze stolů. Po chvíli si k ní přisedl jeden přihlížející mladík. Byl vysoký a měl široká ramena. Elizabeth se na něj zadívala a pochvíli zacítila něco, co ještě nikdy předtím nepoznala. Byl tak krásný a ty oči, ona zvedla hlavu a zaostřila do jeho očí, modrých, jako obloha. Okolí splynulo a ona viděla jen ty oči.On se díval zas do těj jejích. Potom se pousmál a beze slov odešel. Elizabeth se poprvé zamilovala. Šla k pultu a zeptala se jednoho z ochlastů: ,,jak se jmenuje támhleten mladík ? ''
,,Ambrozius'' odpověděl otráveně sedlák...

ČÁST TŘETÍ...

Ambrozius odešel ven a zamířil si to rovnou do veřejných stájí. Jakmile se dovřely dveře, Elizabeth vystartovala ze židle, až ji porazila nazem a běžela za ním. Opotrně vlezla do stájí a v jednom z boxů se hýbal mihotavý stín. Podél zdi šla až kněmu a zpoza rohu se jedním okem podívala. Stál tam, přejížděl hřbílkem koně a ten unaveně zavíral oči. Vtom je kůň zpruhka otevřel a zadíval se směrem k Elizabeth. Ambroziusv tom mžiku otočil hlavu a Elizabeth vyšla zpoza rohu a podívala se Ambroziovi do očí. Zaostřil a vmžiku se jejich oči setkaly. Měl je jako dopolední obloha, jako nekonečný průzračný oceán. Elizabeth se vnich topila a úplně oněmněla. Ambrozius se pousmál a přišel až kní. Pohladil ji p oraměni  a potom jeho ústa promluvila medově sladkým hlasem : ,,A JAK TOBĚ ŘÍKAJÍ ?''
,,Elizabeth'' , odpověděla slabým nervozním hlasem. Stále se sladce smál a řekl : ,, mé jméno asi znáš viď?''  přejel rukou po jejím raměni níž a Elizabeth přeběhl mrázpo zádech. Pak přikývla a Ambrozius se zase vrátil k hřebelcování. Ještě naposledy se na ni koutkem oka podíval a pousmál. Elizabeth se potom otočila a odešla. Cítila nutkání se tam vrátit, toužila být sním a dívat se do jeho nebeských očí, poslouchat medový hlas a nejvíce po jeho teplém doteku. Poznala jaké to je být zamilovaná. Ale pocit spíš bodal do srdce, když věděla, že sním nemůže být.
Další den přišla ke svému koni a zpoza rohu vykoukl Ambrozius. :,,Jedu se projet, nechceš se přidat?''
,,No určitě'' odpověděla bezváhání. Rozevřela se vrata od stájí a ooni vyrazili . Hlavou jí projížděl tak nádherný pocit. Venku mrzlo a do obličeje jí štípal ledový vítr ale díky němu jí bylo teplo. Koním se napínaly svaly a tloukla jim srdce, pumpovala jako oživot....

Část čtvrtá....

Vyjeli až na kopec a vtom se Elizabeth prudce otočila zasebe. Ta kamenná vesnice byla v plamenech. Celá hořela a kouř stoupal vysoko k nebi. ,, koukám, že jsme vyjeli na projížďku právě včas'', řekl Ambrozius.
,, To ano, nechci an pomyslet na to, že bych tam teď...''
,, Ne ! nemysli na to, takové představy zatemňují mysl'' řekl a Elizabeth se rozrušeně podívala do jeho tváře ale věděla, že on to nemyslel vážně. ,,Tady v téhle zemi lidé žijí jen díky dobru, co mají v srdci, jen díky šťastým vzpomínkám a lásce.''
Díval se na Elizabeth a ona zase na něj. Jen mlčeli a sledovali se navzájem. Ten den byl zase novým začátkem pro Elizabeth, byl to osud, že ho potkala, Jeli lesem vedle sebe na úzké cestě. Elizabetin kůň měl uši dozadu a šel výhružnou pozicí. ,,něco se děje''
,, To ano, nemůžeš se divit, je to zlo co nás teď obklopuje.''
Kůň se dal do cvalu a oba sebou prudce trhli. Projížděli lesem a přidávali do kroku, aby z něj mohli vyjet ven. Ani se nenadáli už byli u srázu, za kterým vycházel měsíc a hladil římsu stříbrným světlem. Odsedlali koně a připravili si noclech. Tu noc byl měsíc tak velký a na neby kolem nich svítily hvězdy, miliony hvězd. Černota se ani mezi ten zářivý svit hvězd nevešla.Elizabeth ležela na zádech a tepalo jí srdce. Ambrozius byl tak klidný. Prostě ležel a jen sledoval měsíc. Dlouho nic neříkali, bylo hrobové ticho. Elizabeh chtěla ale jakoby zkameněla a nemohla se kněmu pohnout. Nemohla už ani dýchat. Otevřela ústa a musela dýchat jimi, byl to ztěšklý nervozní dech. Vtom sebou Ambrozius škubnul a vymrštil se ze zad. Sedl si na Elizabeth a svými třísli ji stisknul stehna. Pomalu k ní nahnul hrudník a pochvíli ji celou zalehl. ,, Máš ty nejkrásnější oči na.....'' Elizabeth to nedořekla a Ambrozius jí začal líbat její rty. Tu noc se mu odevzdala. Cítila tohlik věcí a také jeho vůni a dotek. Jako zázrak, jako sen, ze kterého se už nikdy nechtěla probudit. Jakoby už neexistovalo nic, co by tohle mohlo překazit. Pak už jen leželi a povídali si : ,, nevypadá to, že je tu zlo '' řekla Elizabeth
,,Všechnno je tu zlé'' řekl úplně jiným hlasem. Elizabeth se na něj podezíravě podívala. Cítila se, jakoby vedle ní jen na maličkou chvíli seděl někdo jiný.
Přešla to a dál už neřešila.......

část pátá...

Dalšího rána, když Elizabeth otevřela oči, Ambrozius už dávno sedlal koně.Vstala a popadla pár věcí.,, Měli by jsme jet'' řekl Ambrozius. Byl zkleslý a neměl moc náladu si povídat. Elizabeth měla nejdřív dobrou náladu ale pak začala mít z Ambrozia divný pocit. Pomalu si přerovnávala své věci a Ambrozius nervozně přešlapoval u koní. ,, Tak už jedem !'' křikl rázně.,, Co to stebou je? myslíš že je normální, když si chvíli hodný a něžný a najednou na ně řveš jak na psa?! ''
,, promiň.. Já jsem se asi špatně vyspal'' vyskočil na koně a podíval se do země. Elizabeth Pomalu vysedla do sedla a kůň vesele vyrazil kupředu. Po celé noci bez pohybu měl roupy. Elizabeth stále přemítala co je asi špatně, ale na nic nepřišla. Jela za ním a pak se zarazila a za jízdy na něj zavolala :,, Víš, a kam nás to vlastně vedeš ?''
,, Nech se překvapit''
,,Tuhle odpověď nesmáším, vždyť ani nevím kam jedu navíc  teď ani nevím ským kam jedu !''
Ambrozius se otočil, pobídl koně a přijel až k Elizabeth.Ona se něj podrážděně dívala a on se pak nahnul a políbil ji. ,,Miluju tě'' zašeptal ..
Elizabeth zamrazilo v zádech  a jen zavřela oči. Zapoměla na jeho divné chování, byla jím zaslepená.
Celý den jela zaním. Lesní cesta se zdála nekonečná a a smrky se krotce pohybovaly ve větru. Jen nachvíli zavřela oči. Její kůň jel za Ambroziovým koněm sám.Vtom se probudila. Ale už nebylo dení světlo. Zaspala půlku té drkotavé nepříjemné cesty. Byla tma a Ambrozius zastavil. ,, slez.. musíme se prospat.'' elizabeth sklouzla do jeho náručí. Usínala mu v ruce. Položil kožešinu a Elizabeth na ní položil. To už tvrdě spala.Spánek po únavné cestě byl tak příjemný a vjednu chvíli se zdál být nekonečný. Kolem jen stromy směřující k nebi s tisíci hvězdami.
Kůň zařechtal a Elizabeth cosi cítila na rukou. Když jí došlo, že se něco skutečně děje, probudila se, ale to už měla svázané ruce....

Část šestá...

Byla tma a les prostupovalo světlo měsíce. Stíny smrků a křovisek zatemňovali okolí. Elizabeth pomalu otevřela oči. Měla je svázané a cítila prudkou bolest na hlavě.,, Co to sakra....'' nestihla nic doříct a za ní se ozval hluboký mužský hlas : ,,ještě slovo a švihnu tě po hlavě ještě jednou!! ''
,,přestaň, brzy by tě mohla za tohle nechat popravit''..
,,Teď má v sobě spíš dobro a co děláme z dobrem ? hm ?? a teď to tu vem za mě, musím si jít promluvit s Ambroziem.''
Vláčeli jí po lesní cestě, přivázananou za jejím koněm. Provaz na rukou se jí zařezával do kůže. Vláčela se jako bezduchá zbloudilá duše. ,, Stůj... prrrr, tak budeš stát ?! '' Kůň nervozně přešlapoval.
,,Tak jí sundejte ten hadr z očí ! proč ho vůbec má ? jak se to k ní chováte ? je to host...'' Elizabeth se postavila a celá se třásla strachy a napětím. Ten hlas co se jí zastával se pomalu přibližoval a najednou jakási postava rozvazovala uzel vzadu na hlavě. Sundal šátek a odhodil jej. Elizabetiny oči byly podrážděné z hodně utaženého šátku, chvíli jí trvalo, než se rozkoukala.,,Kdo jsi, a kde to jsem ?? a kde je...'' utichla a o pár metrů opodál stál Ambrozius se svěšenou hlavou.
,,Ty jeden malej hade !!'' vyprskla Elizabeth.On se otočil a jakoby neslyšel, prostě odešel. ,, Tak se vrať, slyšíš ?! ''
,,Nech ho být, sním si naložíš po svém potom''.
,,O čem to sakra mluvíš ? a vysvětlí mi to už konečně někdo ?!''
,,Si tak divoká, budeš si sní rozumět....''
,, A to jako skym?! a odvážeš mi ty ruce ?!''
,, Temnota, no nic.. Detaily později. Geribe, odvaž jí. A pak jí dej do ohrádky. Dokud není jedna z nás, není o nic víc, než dobytkem..''
,,Jasně kapitáne''. Oplzlý, zarostlý muž, nejspíš věrný služebník jejich vůdce. Z náprsní kapsy vyndal z koženého pouzdra nožík. Pousmál se a v puse neměl víc než pět zubů. Přeřízl lano a chytil Elizabeth za otlačeniny na ruce.,, Auuu, to nemůžeš dát pozor ty smetáku ?!''
,,O pardooon, lejdy'' a z výsměchem se na ni usmál. Muži okolo se usmívali a bedlivě si Elizabeth prohlíželi. Nikde žádná žena. Vlekl jí až doprostřed návsi. Tam jí zavřel do jakési klece.,,Princezničko,'' řekl se zapáchajícím dechem jeden z mužů, který se pomalu přiblížil až úplně ke kleci.,, Až tě nikdo nebude hlídat, tak si pohrajem ne ?'' škytl muž.Elizabeth mrštně vytáhla skrze mezery klece ruce a chytila ho pod krkem.,, A nebo tě taky můžu přetrhnout jak slepičí hlavu od těla a pak ti vyškrábu oči ty slizkej hade !!'' Muž se vymanil od klece a vystrašeně se zadýchával.
Noc se zdála nekonečná  a Elizabeth stále nevěděla co se děje.Ulehla ke spánku a v hlavě si přemítala, co se asi stane zítra...

Část sedmá...

Ta noc se zdála být nekonečná. Měsíc ostře svítil a černočernou tmu zalévalo světlo. Zem byla tvrdá a Elizabeth měla otlačená záda. Ačkoli se zdála být jako nebojácná žena, její tvář brázdila slza.Pak už jen zavřela oči...
,, Hej ty, přiveď ho ''. Zaslechla zasebou Elizabeth. Chytila se mříží a přitahováním si pomohla na nohy. Bylo ráno, byť se zdálo, že ještě předchvílí byla tma. Zamžourala očima a nedaleko od její klece stál svalnatý vysoký muž. V ruce držel oprátku, na jejíž konci stál Elizabetiný kůň. ,, Co to sakra děláš ??'' řekla zmateně. Muž mlčel a díval se kamsi do dálky. Pak se za chatou v dáli vynořil ten samý muž, co včera zavřel Elizabeth do klece. Jejich vůdce Alazur.,,Víš, ty neznáš svět, jaký doopravdy je. Ty neznáš ten krutý nemilosrdný svět. A proto jsem ti chtěl připravit zkušenost, na kterou nezapomeneš. Jsi mladý kvítek, co ještě nezažil zlobu a krutost světa. My tě jen chceme nasměrovat na tu správnou cestu. To, jestli jí budeš následovat už záleží jen na tobě. Svalnatý poskok držící koně vytáhl z opasku dýku.,, Né, né né !!!!, proč to děláš ? Je to moje jediná čistá duše, co následuje každý můj krok. Patřil mému otci a jeho předky si naše rodina předává už po generace. Slibuji ti, že udělám co chceš, jen prosím....
,, Ale , ale zlatíčko, co to vidím ve tvích očích ? je to strach a napětí. A co ještě ? zlomené srdce.'' Elizabeth dostala záchvat pláče a z posledních sil zesebe vyhrkla : ,, proč ?'' Alazur sepodíval na svalnatého poskoka a kývl hlavou. Ten vzal dýku a koni zařízl hrdlo. Elizabeth padla na konena a schoulila se do klubíčka. Plakala a ta bolest vystřelující do jejího srdce se nedala zastavit. Ta bolest kterou prožívala se nedala zastavit....

Část osmá...

Vítr skrze klec bičoval Elizabeth po celém těle. Ostrý vítr před sebou unášel listy spadlé pod stomy. Zesiloval čím dál víc a vtom se opodál začal vyvracest strom. Elizabeth se lekla a zvedla uplakanou tvář. Strom spadl těsně vedle ní. Chtěla se zase schoulit, ale vzápětí se klec začala bortit. Pár bambusových klacků se zlomilo vpůli. Elizabeth se zozhlédla kolem sebe a když nikoho neviděla, rychle se vrhla k naprasklému otvoru. Oběma rukama roztahovala klacek. Netrvalo dlouho a praskl. Lehla si nazem a malým otvorem se protáhla ven. K větru se přidal déšť a bouřkové mraky ztemnily okolí. Elizabeth se rozeběhla pryč. Jeden z napitých vylezl z chaty a začal řvát : ,, šéfe, utíká! ta coura utíká !!'' pak škytl a rozmazaná trčka mu mizela v dáli. Muži vyběhli ven, včetně Alazura. ,,Jdem chlapi''
,,Né'' řekl Alazur, ,, můj plán dokonale vychází'' čertovně se v koutku pusi usmál a zašel zpět do chaty.
Elizabeh běžela a zakopávala. Jediné co jí nechali bylo kus bílého hadru. Vláčela ho bahnem a špinavá, promoklá a polonahá utíkala zběsile dál. Její nohy už nemohli a ona se skácela do špinavého, rozbředlého bláta. Slzy se mísily z deštěm.,, Pomstím se ti'' řekla zlostně Elizabeth, ,, ,, Pomstím se ti !!'' tentokrát už zakřičela a v jejích očích se rosvítilplamen, který ještě nikdy neznala. Cosi u srce jí hřálo, ale nebylo to štěstí, ani láska. Bylo to čisté zlo. Nic jiného neměla.. Teď už ne.
Dléšť smyl její stopy. Za bouřkovými mračny se prodíralo sluneční světlo. Elizabeth šla lesní cestou. Vypadala jako rozzuřený ďábel, který si jde pro hříšníka. Černé dlouhé vlasy jí lezly do očí. B yla špinavá a studená ale rozvášněná po pomstě. Jiní by si řekli, no byl to jen kůň. Ale on jí vzal něco víc než koně.. Vzal jí iluzy o dobrém světě, kde je naděje. Sebral jí naději. To teplo, to zlo, co jí hladilo srdce, bylo to příjemné. ,, Věděl si to Amrozie, věděl'' řela si k sobě Elizabeth..

Část devátá

Cosi v ní bublalo a chtělo se to dostat ven. Kráčela lesem a na chvíli se zastavila. Uviděla oči. Byly velké a klidné. Potom uviděla dýku. Ty oči se vyvalily bolestí. Stále myslela na svého koně, kterého jí zavraždili. ,, Proč by ale tohle všechno někdo dělal ?! pro co ? ‚‘‘ Elizabeth se stále sama sebe ptala. Byla unavená. Rozhlédla se kolem a uviděla malý travnatý ostrůvek. Přišla až k němu lehla si na něj. Zavřela oči a přes víčka začínalo prosvítat ranní slunce. V tom na ní padla nesnesitelná únava a než začala na něco myslet, usnula. Jak spala v její mysli se odehrával sen. Stála u římsy a měsíc svítil nad její hlavou. Vtom k ní zezadu prostoupila osoba. Dotkla se jejích ramen a Elizabeth zamrazilo pozádech. Lochtal jí ramena a přejížděl až dolů na ruce. Elizabeth se otočila a stál tam Ambrozius. Políbila ho potom mu začala stékat kapka krve namísto slz.

Elizabeth se prudce probudila. Byla zpocená, pot z ní tekl. Dýchala rychle, a když  si uvědomila ten sen, zařvala do hrobového ticha. Vstala a kopla do drnu trávy. Prospala celý den a začínalo být zase šero. Obloha byla šedá stejně jako Elizabetiny myšlenky. Vtom kdesi za ní křupla větev.,, Ukaž se ‚‘ řekla Elizabeth z kamenou tváří. Za stromem se vynořil stín. Nebylo vidět kdo to je. Potom přistupoval blíž. Elizabeth to netrvalo dlouho a okamžitě ho poznala.,,Ty se opovažuješ se ke mne vracet ?!‘‘ křikla útočným hlasem. ,, Já jsem nechtěl. Měl jsem tě přivést do našeho tábora, ale nebylo v plánu, že se do tobě příšerně zamiluju.‘‘

,, Ty darebáku !‘‘ Elizabeth vyhrkla slza a po chvíli dostala hysterický záchvat. ,, Ty jsi mi zlomil srdce, víš to vůbec?! Já tě nenávídím, tak jako podsvětí nenávidí nebe. Shnij si třeba v tartaru, pro mě za mě. ‘‘

,,Teď ho zase lámeš ty mě, vždyť to bolí !‘‘

,,Tak tebe to bolí, co tebe ? najednou si chudinka.‘‘ Elizabeth nevěděla proč, nikdy taková nebyla, ale vyšla rychlým krokem až k němu a chytila ho pod krkem. Amrozius ucouvl a narazil zády na strom. Elizabeth se pohrdavým pohledem dívala do jeho očí.,, Ty jsi mě změnil a zneužil. Byla jsem něžná, hodná a neznalá dívka. K čemu to ? proč si mi to udělal ?‘‘

,,Chtěli, abys byla zlá‘‘

,, Já tomu nerozumím. Nerozumím ani trochu.‘‘ potom  se zamyslela a po chvíli se zamračila, ,,ale povedlo se jim to,‘‘ Zadívala se mu do očí a přimáčkla u krku. Tak moc chtěla aby cítil bolest, až najednou uviděla střípek z jeho minulosti. Bojoval a protivník mu prořízl břicho. Viděl to i Ambrozius ale to nebylo jediné. Vtom zaječel bolestí a Elizabeth se podívala na jeho břicho. To ošklivě krvácelo. ,, To proto, chtěli abys v sobě probudila tuhle schopnost a stala se temnou královnou.‘‘ Donutila ho znovu prožít bolestivou vzpomínku. Uvědomila si, co udělala a Ambrozia pustila. Podívala se na své ruce , pak na něj a znovu na své ruce. ,,Jsem netvor!‘‘


část desátá

,, Všechno, všecičko co se na tomhle světě děje, má svůj důvod. Je to jako předepsaný svitek podle kterého tvůj život nabírá směr.‘‘
,,Proč mi tohle všechno říkáš ? měl by ses spíš starat o svoje břicho !‘‘

 Udržoval kus hadru na vytékající ráně. ,, Přežil jsem před tím, přežiju i teď .‘‘Elizabeth si sedla na kus dřeva a koukala do země. Ambrozius kulhavě odkáčel kamsi do černoty lesa. ,, Počínaje tímto dnem se zrodilo mé nové já. Už jsem našla svou cestu, cestu utrpení.‘‘
Následujícího rána, když se rozednilo, Elizabeth už byla dávno na nohou. Vracela se zpět do tábora, kde vzali Tybetovi život. Plná odhodlání a s jasným cílem pochodovala svižně vpřed. Když došla k větrem poničenému táboru, Jeden muž si jí všiml a okamžitě běžel do Alazurovo chaty. Vylezl ven a pár metrů šel naproti k Elizabeth. Pak se zastavil. Muži ho věrně následovali a za ním utvořili útočnou formaci. Elizabeth přidala do kroku a šla přímo k veliteli. Došla až k němu a ústy se přiblýžila k jeho uchu.  ,, Doufám že dudeš trpět stejně jako můj kůň.‘‘ Jak to dořekla, zabodla mu dýku co vzala Ambroziovi přímo hrudního koše. ,, Ano‘‘ dostal ze sebe ztěžkle Alazur, usmál se a dopadl na zem.
,, Co bylo jeho, je teď mé!‘‘ křikla směrem na muže. Z řady vystoupil důstojník a zeptal se : ,, Jak máme oslovovat naší královnu ?‘‘
,, Evil, oslovujte mě Evil.
Všichni muži, mohlo jich tam být více jak stovka, se postavili do pozoru a pak naráz hrdelním hlasem zařvali : ,, Evil! Evil! Evil!‘‘ Elizabeth si v tu chvíli připadala jako vládce světa.
Později odpoledne seděla v chýši bývalého velitele a dívala se do mapy. Ve vchodu se objevil důstojník, který přišel až k Elizabeth. Zůstal v pozoru a potom poklekl před velitelkou. ,, Jaké jsou rozkazy má paní ?‘‘
,, Hned zítra vyrazíme na dlouhou cestu. Do vojska budeme nabírat další muže a kdo nebude souhlasit, toho zabijeme i s jeho milovanými. Pak budeme nepozitelní.‘‘ řekla z vášní. Důstojník přikývl, uklonil se a odešel ze stanu.
,, Rozmetu tě na kousky Ambrozie.‘‘ Později se odebrala ke spánku.

ČÁST JEDENÁCTÁ

To ráno, když Elizabeth otevřela oči, byla zapálená a vášnivá. Vylezla ze stanu a podívala se na oblohu, ale bylo vidět sotva na krok. Hustá mlha proplouvala okolím. Jak důstojník uviděl Elizabeth, vydal se za ní. ,,Má paní, mám vzbudit vojáky?‘‘

,,Jistě, hned jak bude vojsko celé, vyrážíme. Jo a ještě něco, chci koně, chci velkého nebojácného koně.‘‘ Důstojník přikývl, uklonil se a odešel.

Elizabeth se šla převléct do brnění. Muži přinesli truhlu, v níž bylo brnění velitele. Hnědé, vysoké, šněrované boty s chrániči na kolenou. Prsa kryl ozdobný ženský zlatý náprsník. Drátěná ramínka z náprsníku vedla až pod ramenní chránič. Břicho koženého brnění bylo zakryto zlatou drátěnou košilí. Kožené, úzké kalhoty zastrčené do vysokých bot lemovaly Elizabetinu štíhlou postavu. Ze zlaté přilby s beraními zlatými rohy jí vlály vlasy a jejich konečky se ztrácely v nekonečné mlze.

Pochodující vojsko směrem k Elizabeth začalo postupně klekat na zem. Před její krásou, velikostí a mocnou sílou. Byla to slast, v tom okamžiku měla ve svých rukou celý svět, ležel jí u nohou. Ze zadních řad vyběhl voják držící bělouše. Krk nesl vysoko nad tělem. Vykračoval tak vznešeně a proto si byli z Elizabeth tak podobní. ,,Evil, má paní, chytili jsme ho v jedné vesnici. Lidé se ho báli, protože jim vše ničil. Říkali mu Černý Sníh.‘‘ Zašeptal. ,,Myslím že jeho přezdívku mu ponechám.‘‘ převzala oprať od vojáka. ,,Nikdo na něm neseděl‘‘

,,Čas to změnit!‘‘ Elizabeth na něj vyskočila a pevně se ho chytila třísly. Kůň vytřeštil oči a vyzdvihl svůj krk ještě výš. Přešlapoval na místě, ale o nic se nepokusil. ,,Jakto, že je tak krotký?!‘‘ řekl udiveně velitel.,, Protože ví, kdo je tu pán.‘‘ Řekla povznešeně Elizabeth. ,,Vpřed!‘‘ Celé vojsko vyšlo najednou a pod stovkou nohou se třásla zem. Neponičené nezůstalo ani stéblo trávy.

část dvanáctá...

Cesta netrvala dlouho a pod Elizabetiným velením se dostali k první vesnici. Chaos vládl úplně v každém koutu. Hořící domy, vyrabované snad úplně všechno. Vesničané se hloučku choulili na návsi drženi Elizabetinými jezdci. ,,Co po nás chcete?‘‘ řekl statečný muž z kraje hloučku. ,,Vaše muže, všechny!‘‘
,,A co když odmítneme narukovat?‘‘
,,Pak zemřete vy i vaše rodiny.‘‘ Z hloučku vystoupilo dost mužů a vydalo se k Elizabeth . ,,Vaše rodiny můžou jít.‘‘ Vystrašení obyvatelé se svižně vydali pryč. Ženy se snažili rozloučit, ale vojáci jim to nedovolili.
,,A co vy?‘‘
,,Musím živit rodinu, beze mě nepřežijí ani jednu zimu.‘‘ řekl odhodlaně sedlák.,, Zabít.‘‘ Voják kývl a se třemi společníky se vydal k zbývajícímu hloučku. ,, Prosím, alespoň děti,‘‘ vyhrkla ze sebe žena z hysterickým pláčem. Zadívala se vojákovi do očí, ale ten se díval daleko do dálky a pohled jí neopětoval. ,, Za Evil!‘‘ křikli vojáci a uťali jim hlavy. Elizabeth se pousmála a lhostejně otočila koně. ,, Jedeme dál.‘‘
Napadli každou vesnici, kolem které projeli. Masakrovali ženy a děti bez jakékoli viny na zakrvavených rukou. Z jejich armády se stávalo masivní vojsko zrozené jen k jednomu účelu, ke smrti. Na zemi padla tma a vojsko se na noc uchýlilo do údolí. Elizabeth zavřela oči a jak jí přepadl spánek, zdál se jí sen.

Část třináctá

,,Smrdí to tu, kde jsi, prase?‘‘ řekla do prázdné nicoty Elizabeth. ,,Ani nevíš, co jsi, a s každou smrtí, co zaviní tvá ruka, klesáš po žebříčku lidských hodnot takovou rychlostí, že máš zadřené v pozadí třísky.‘‘ Ambrozius byl chvíli přední a pak zase vedle ní, vynořoval se a zase mizel. ,, A co? Nebyl si to ty, kdo ze mě udělal, co teď jsem ?‘‘ řekla Elizabeth lhostejně. V tom se začali v prázdnu  objevovat vojáci. Bylo jich víc a víc a nakonec zaplnilo nicotu vojáků celý nekonečný prostor. Oslavovali její jméno. Držela v ruce obětní dýku a obětí zvířete měla uspokojit bohy. V tom se před ní objevil Tybet. V celé své kráse. Vojáci zvyšovali hlas, dupali, bouchali mečem, vším, co měli, a pobouzeli jí. ,,Co to má znamenat?!‘‘ Elizabeth vyhrkli slzy, ale nemohla se ponížit před vlastním vojskem. Zavřela oči a bodla. Přepadla ji bolest, vrátilo se to zpět. Po tváři jí tekla slza. To nekonečné vojsko začalo postupně mizet. Vysmívající vojáci se brzy rozplynuli v nekonečném bílém prostoru. ,,Nemůžeš mi tvrdit, že jsem ti to zavinil já. Podívej se, byla si schopná zabít to jediné, co si v životě milovala. Už nemáš srdce, je to jen červy prolezlý nefunkční orgán.‘‘ Ambroziúv hlas se ozýval z dáli už jako ozvěna. Elizabeth klekla k zemi a slzy jí tekly proudem. Vtom se znovu začali objevovat lidé. Už to však nebyli vojáci, ale prach obyčejní lidé. Strhané oblečení, zranění, smrtelně zranění. Pokulhávali a všude stékala krev. ,,Co chcete ?!‘‘
,,Zabila jsi nás. Proč ?‘‘ řekla žena tisknouc u sebe své dítě. Elizabeth pocítila vinu. Jako předtím vojáci se začínalo objevovat čím dál víc jejích obětí. Elizabeth se ztraceně obracela a přepadla ji úzkost. Srdce, to, co bolelo, znovu na chvíli bilo. V zápětí všichni opět zmizeli. Zbyla jen krev.