Že slabí mají právo žít

Smutné velké oči,
jež nemohou plakat,
člověk všechno krásné zničí,
ze zla a lhostejnosti nosí kabát.

Temná komora a stísněné stěny,
špičatou tyčí nutí jít zvíře dál,
vyčerpaně a vyděšeně funí,
právo žít mu někdo vzal.

Továrna smrti,
kde v temných kopkách,
vyhublým zvířatům jsou vidět kosti,
čekají na brutální smrt v jatkách.

sebrali jim právo žít,
umírají v bolestech ve vlastní krvi,
kdo to mohl dopustit,
lidskost vymírá a skoro už není.

Těchto pět slov ,, Že slabí mají právo žít'' ukončilo píseň Lucie Bílé. Nebyl to sice konec písně, ale dojalo jí to tak, že už ji nemohla dokončit. Nevím co si Lucie vybavila, co ji přimělo k pláči, když vyřkla tu větu. Mě rozpláče tohle a nejhorší je to, že se to děje každý den a nikdo s tím nic nedělá. Děkuji Lucii, že dokáže lidi dojmout svým hlasem a dobrým srdcem.  

Kdysi byl mojí láskou

Kdysi byl mojí láskou kůň bílej jak sníh, 

bělostná hříva vlála 

do všech dětských snů mých. 
 
 
Táta neměl moc peněz, 
celý roky se dřel, 
nadělal spoustu dluhů, 
jenom aby ho měl. 
 
Když pak s běloušem prvně 
na dostihy šel, 
na jeho rychlý nohy vsadil 
všechno, co měl. 
 
Bělouš běžel tak lehce, 
jako by vánek vál, 
všechny koně a jezdce 
za sebou zanechal. 
 
Při každým jeho skoku 
rostla naděje v nás, 
při jednom ale upad 
a zlomil si vaz. 
 
Táta neřekl slovo, 
jako socha tam stál 
a já poprvé viděl, 
jak se rozplakal. 
 
Kdysi byl mojí láskou 
kůň bílej jak sníh, 
bělostná hříva vlála 
do všech dětských snů mých. 

Tahle stará píseň dokáže člověka rozbrečet !

Mrtvé tajemství

Po kapradině stéká maličká kapka,
s ladným pohybem přibývá na velikosti,
tak čistá, nevinná a hebká,
roztříštila se o prochladlé prsty.

V lese, pod kapradinou na studené zemi,
leží tam opuštěné tajemství,
nikdo kromě stromů a větru o něm neví,
v zapomenutém lesním království.

Lidskou duši opustilo štěstí,
aby mohlo obdarovat jiné,
bezvládné tělo teď leží v listí,
a stromy zůstanou navždy němé.

Srdce bylo moc slabé,
aby mohlo žít bez lásky,
suché oči dívají se bezduše do nebe,
šeptají o tom rostlin hlásky.

On podvedl a zlomil její srdce,
oni odvrátili pomocnou ruku,
ona vlastního neštěstí strůjce,
vzala si život pod stíny smrků.

V lesním království v jeden čas,
přestali zpívat ptáci,
kapky na kapradinách zastavil mráz,
nešťastný příběh o nešťastném srdci.

proč se stát chladnokrevným vrahem

Modrou chladnou nicotou,
proplouvá chladnokrevný vrah,
tvorové co se nechtěně připletou,
před jistou smrtí zmocní strach.

Pokud se člověk po smrti,
v cokoli živého zase přemění,
kdo učiní proměnu, to rozhodnutí,
v nenáviděné monstrum v temné jeskyni.

A je snad rozdíl býti žralokem,
nenáviděným pro jeho chladnou mysl,
a nebo prostým člověkem,
pro kterého bez lásky ztratil život smysl.

Možná mají lidé přání být tím tvorem,
aby i bez lásky necítili bolest srdce,
a poháněni krvelačným pudem,
tam v té chladné opuštěné hloubce.