MÁ ÚVAHA ( trochu negativní, neberte to doslova a vážně ;) )

zemřít pro něco, v co věříš.....

              Ale v tomhle světě

                            není v co věřit,

                            není komu věřit.

Zemřít pro beznaděj ?

Je naděje a odvaha vždy na blízku ?

                  je to jen prostý strach, který se dostaví na pomoc,

                                       když o ni žádáš !!!

Někdy je lepší si říct, že to už horší být nemůže. Protože když řekneme, že to bude lepší a nestane se tak, jsme zklamaní.....

BRATRSTVO ZLA

ČÁST DRUHÁ...

Noční obloha byla tak temná a jak Elizabeth vedla koně vesnicí, kouty vrhaly strašidelné stíny a prapodivuhodné obrysy. Klapot koňských kopyt bylo to jediné, co přehlušovalo hrobové ticho. Vesnice byla postavena celá z kamene a cihel a nikde nebyl jediný stro,. či stéblo trávy. Byla tak chladná a studená, jakoby bez citu a do ticha s valil větřík,co si šeptal. Elizabeth došla až nakonec vesnice a dala koně do stájí. Potom vešla do hostince, co stál opodál. Pilo se a veselilo, občané a sedláci se dobře bavili. Elizabeth zasedla k jednomu ze stolů a pojedla polévku s chlebem. Potom si za to málo, co měla koupila noclech. ležela v posteli a pomalu zavírala oči. Byla naštvaná a zároveň smutná, pocityse v ní promíchávali jako večerní temnota se září měsíce.
Dalšího dne, když je znovu otevřela, celá místnost byla zalitá tmou. Okenice byly zavřené. Vstala tedy, a šla přivítat dení světlo. Jakmile otevřela okenice, nestačila se ani divit. Pokoj byl zalitý tmou i nadále. Venku bylo šero. Když vylezla z hostince, podívala se oblohu a přejížděla ji očima, z nadějí, že najde slunce. Jakoby vyprchalo ze světa dobro, jakoby zůstala zas jen ta černota. Něco si prosebe zamumlala, šla zpět do hostince a sedla si k jednomu ze stolů. Po chvíli si k ní přisedl jeden přihlížející mladík. Byl vysoký a měl široká ramena. Elizabeth se na něj zadívala a pochvíli zacítila něco, co ještě nikdy předtím nepoznala. Byl tak krásný a ty oči, ona zvedla hlavu a zaostřila do jeho očí, modrých, jako obloha. Okolí splynulo a ona viděla jen ty oči.On se díval zas do těj jejích. Potom se pousmál a beze slov odešel. Elizabeth se poprvé zamilovala. Šla k pultu a zeptala se jednoho z ochlastů: ,,jak se jmenuje támhleten mladík ? ''
,,Ambrozius'' odpověděl otráveně sedlák...

BRATRSTVO ZLA

ČÁST PRVNÍ.....

Žila jednou jedna obyčejná holčička. Odmala měla jen málo přátel. Na hlavě hnědé vlasy a oči měla černé jako úhel. I tak měla šťastné dětství... milující rodinu, a přes tu chudobu, díky své rodině byla ta nejšťastnější dívka. Byla tak obyčejná na pohled, ale uvnitř měla cosi jedinečného a mělo jí to jednou změnit život. Vyrostla z ní krásná dívka. Vysoká, štíhlá a pracovitá. Pomáhala svým rodičům z hospodářstvím. Ani přez její dobrotu stále neměla přátele a kluci po ní nějak zvášť nekoukali. Jak dospívala, začala se utápět v depresích a rozhodla se rodný kraj zničeho nic opustit. Nikoho se na nic neptala a nikomu nic nevysvětlovala.. Prostě jen vzala svého koně, pár věcí do brašny a odjěla kamsi pryč. Kůň cválal jako o život a Elizabeth měla slzy v očích. Náhle, když vjela do nedalekého lesa, stalo se něco zvláštního. Modrý záblesk a vtom kůň prudce zastavil. Elizabeth dostala strach. Les byl ztemělý, jako Elizabetiny oči. Před ní se rozprostírala jen hustá mlha a hrobové ticho. Kůň de dal pomalu do pohybu. Elizabeth úplně zapoměla na svůj smutek, který vystřídal strach. Nálada se ji jentak měnila na zlobu a vztek. Surově kopla koně do slabin a ten lekavě vystřelil jako šíp kamsi do mlhy. Elizabeth nechápala svou náladu, ale zhoršovala se. Les končil a kůň se náhle ocitl před vesnicí. Byla ohraničená vysokými hradbami a dovnitř se dalo projít jen jednou, obrovskou, ocelovou bránou. Elizabeth se zamyslela, a pak vyrazila směrem k bráně. Když k ní přijela, zabušila pěstí do brány. Z malého okýnka vykoukl obrněný voják.,, co chete?!'' zeptal se nepříjemným hlasem. ,, Já jsme jen zbloudilá duše co hledá noclech a něco k snědku.'' Odpověděla klidným hlasem Elizabeth. Voják otevřel bránu jen tak aby se do ni ona i z koněm vešli a okamžitě za nimi zavřel.......

šťastné a veselé

Krásné Vánoce a vsup do nového roku vám přeje vaše adnimka Kristý ;) :)

Jeden příběh :)))

 legenda o ambrozii

příběh je o tom, jak zavřu oči a vidím svět.Je jiný, nejsou kamené města, nejsou auta a nejsou jaderné zbraně.Celý svět je pokryt srtomovím a travinami.Existovala holčička, co odmalinka bydlela u lesa.Měla rodinu, dvě sestry ale ona nesměla chodit do města. Pokaždé, když se rozlobila, nebo jí někdo ublížil, dokázala věci, co lidé nedokážou.Jak rostla, naučila se své schopnosti používat a ovládat.Dospěla a jako to děti dělávali, ostěhovala se.Vzala si svého koně a odjela do světa.Tím co uměla si vydobila respekt všech. Nikdo jí vničem nebránil a neobtěžoval.Vládl zemi chamtivý král a ten chtěl takovou moc, aby ho poddaní brali vážně.Jednu noc, když dívka spala, unesli jí a zavřeli do temné kopky.Král přišel dolů a začal s vyptávat,,jak se mohu tvé schopnosti naučit??'' pusť mě ven nebo budeš litovat, řekla dívka.Král neposlouchal a odešel..dívka se tak rozzuřila a ten den se proměnila v divokou nestvůru.Železnémříže se rozbily jako párátka a nestvůra se žlutými oči se valila po hradě a celý hrad zbortila.Ten zlý král způsobil zlou kletbu, co dívku proměnila na dračici.Ničila svět aby se pomstila za to, jak vypadá.Avšak každá kletba se dá zrušit.Jednoho dne nestvůta zraněná byla, a vojáci jej svázali do řetězů. křídla, tlapy a i tlamu měla svázanou. hodili jej do obrovského vězení přímo u arény.Další den mělo být klání gladiátorů, a ty měli zvíře dorazit.Celou noc dívka trpěla bolestí a žízní a ráno se dočkala slunečního světla. To ji zaslepilo a před ní stál soupeř.Byl to mladý chlapík. Nevypadal moc silně a zbraň takyy nějak moc extra dobrou neměl.Byl tak krásný až dívka zkoprněla.Kletba se zlomila, láska na první pohled byl klíč k vyřešení.Mladík Jménem Ambrozius jí odvezl na koni do staré zříceniny na kopci.Žil sní dlouho a však on stárl a dívka ne. Ambrozius zemřel a dívka zůstala na zřícenině.Říkalo se, že po Ambroziovi zůstala na hradě Ambrozie. To je houba stvořena samotnými bohy a kdo jí pozře, sám se stane bohem.Vojáci tam chodili a nestvůra chránila bájnou ambrozii a žila jen ze vzpomínek na ambrozia.Stalo se to místo pohřebištěm tisíců mužů, co chtěli slávu a nesmrtelnost. Tak vznikla pověst o netvorovi a jeho lásce bránit to co jí po své milém zbylo....

dcera smrti

Dcera Celestynina,
řecké bohyně smrti,
pochází z doby temna,
hadi kolem se kroutí..

Srší z ní zlo,
avšak velká krása,
roztříštila vše jako sklo,
zbylo jen červy prolezlá masa.

Její srdce už nebije,
do jejích žil už neproudí krev,
už dávno nežije,
zbyla jen zloba a hněv.

Když projde,
všichni padnou na kolena,
díky ní nikdo lásku nenajde,
každým je tak zhnusená.

Její srdce je prolezlé černou hmotou,
která se jí dostala do celého těla,
ptáci nezpívají ani notu,
plné rty krve měla.

Pohledem do očí,
viděla jsem ďábla,
i mrtvého krásou zaskočí
i když světu zlo dala.

Její vlasy rudé jako růže,
 její tělo jako anděl,
hladká je její kůže,
ale uvnitř ukryt je ďábel.

Uschne květina,
pouze jejím pohledem,
svět ztracený být začíná,
tisíce lidí už je pod ledem.

Černá barva line se za ní,
nádherná avšak chladná,
všichni se jí klaní,
kdo odmítne bolestivě umírá.

Však je na ní něco,
co je tak krásné,
zlého je tu kde co,
ale bez ní plamen napětí hasne.

I ona dříve srdce měla,
stejně tak mi milovala,
smrt srdce její i jiných vzala
a ve zlou jí proměnila.

Její jméno Lucretia,
samotného ďábla svedla....

 Nejsem zlá a nikdy bych být nechtěla. Však mě to ale láká, jako zakázané ovoce.
Zlo je jako droga, když se vám dostane do těla, cítíte slast a úlevu od všeho. Ten pocit, že si můžete dělat co chcete bez ohledu na následky a všechny co vám stojí v cestě porazit na zem...
Nikdo si asi nedokážete představit ženu, co vystupuje v mé básni.... Má inspirace hraje, pro někoho v hloupém seriálu, ale herečka co jí ztvárňuje dokonale zobrazila bezcitnou a zlou ženu. Až z ní jde strach a vy to z ní prostě musíte cítit...
Poklona herečce Lucy Lawless, protože dokonaleji by nikdo Lucretiu zahrát nemohl !!!

psát a kreslit :)

Když mi to tu ohodnotíte, ať už komentem, nebo tlačítkem to se mi líbí, Hodím sem i návod. Návod jak nakteslit obličej Manga postavy krok za krokem :) jen musím vědět, jestli to opravdu chcete :) Tak komentujte :)) napravo v panelu je nová stránka Nakreslené manga postavy, tak se můžete podívat, jak to asi vypadá :))

Ahojky lidi ;)
Nyní jsem spoluadminka tohoto blogu. Budu se snažit sem také přidávat příspěvky, i když nemyslím si, že bych byla tak dobrá jako Týna :)) Nejvíc ze všeho miluju fantasy a podle toho také doufám budou vypadat moje příběhy. Občas sem také hodím pár věcí jiného tématu. Kdyby jste někdo měl jakékoli přání nebo stížnost stačí mi napsat ;) Esterika

Intrika

aneb jak se cítí lidé se zlomeným srdcem...

Co je láska ?
Je to jed,
srdce bolestivě praská,
promění se v chladný led.

Kdo si myslí,
že je krásná,
ten se mýlí,
je tak chladná.

Jen intrika,
vytvořená přírodou,
slepý neplaká,
oběví se náhodou.

Zabodne do srdce harpunu,
saje z ně všechnu radost
a když lásce podlehnou,
odkopne  mě a mám starost.

Nenávidím ji,
nenávidím jeho,
lituji všech dní,
co uctívala jsem jeho jméno....

no, každý má někdy svou emochvilku :P  Já se z ní dostanu prostřednictvím básně :)) ;)

Připomínka

Kdyby měl někdo náladu a nějaký nápad, můžete pokračovat v nekončícím příběhu :)

 zde -  http://www.blogger.com/comment.g?blogID=3454082051793633415&postID=3005914243856262758

Moji miláčci..

 Když jsem byla malá, můj sen, ostatně jako sen asi všech holčiček, byl mít koně. No teď už nejsem holčička, ale dětský sen se mi stějně splnil :) mám pro mne tu nejkrásnější dračici Megie a nejmazlivějšího lenocha Jaspera :)  tím chci říct, nikdy není pozně na splnění dětských snů :)

Když běží,
třese se zem.
Když ve stáji leží,
zdá se jí sen.

Kopyta brázdí po noční obloze,
vznešeně zvedá svůj krk,
jen jedna ponoška na noze,
svítíla jako andělský brk.

Je mi oddaná,
jako smt a život,
za lásku ke mne je provdaná,
ze země se ozývá koňský dusot.

Hříva létá ve větru,
je slyšet jen z nozder dech,
je cítit vůně květů,
 kopyta dopadají na měkký mech.

šla by za mnou,
i přes hlubokou trhlinu,
prodírala by se tmou,
nezalekla by se ani před zatuchlou zdechlinou.

Láska člověka se zvířetem,
je to tak neuvěřitelné spojení,
 nachvíli se stanu zase dítětem,
co z hlouby srdce pramení.

Jasper má tak upřímné oči, kéž by tací byli někdy i lidé. Bez falše a lží :) u nich budu mít vždy své místo...

Podivný sen....

Té noci, když venku sněží a chlad hladíl mé tabulky okna, zdál se mi sen. Vzpomínám si na obrovské náměstí. Seděla jsem na obruvníku a z pusy mi šel horký vzduch, co se rozplýval v ledovém vzduchu. Všude kolem chodily tmavé postavy a ty barvy se a slívaly se do jedné šedé nepříjemné barvy. Měla jsem pochmurnou náladu a nějraději bych zavřela oči. V tom okamžiku jsem je otevřela a najednou tou sedí procházela postava. Zaostřila jsem a zadívala se na ni. V té šedi tak svítila a její úsměv osvítil celé náměstí. Měla oranžový kabát a zelené legíny a žluté boty. Celá zářila barvami, jako by se slunce sneslo až z nebe na zem. Přišla až ke mne a řekla ,, ahoooj'' vesele se usmívala a šla zase dál. Náhle jsem se přistihla jak se směju. Byl to anděl, co nademnou stráží ? chtěl mi jen zlepšit náladu ? nachvíli oživila barvami celý svět. Šedé náměstí zezelenalo a slunce zpoza mraků vystrkovalo paprsky. Jestli sexistujé andělé, tak jsem ho viděla ....

bílé vánoce Lucie Bílé

,,Dnes jsem byla na koncertě jednoho z nejúžasnějších lidí na naší planetě :) Tolik bych jí toho chtěla říct a když jsem dostala tu možnost, brečela jsem jako mimino.
Klepaly se mi kolena, protože předemnou stál opravdický anděl !
Tato báseň je věnována tomuto Krásnému, úžasnému člověku, Lucii Bílé..."

Bývala zem kde vzduch vířil prach,
země kde špína pronikla do všech koutů,
Každý skromný člověk měl strach,
že zhasne i těch posledních pár knotů.

Na vesnice padla hustá mlha,
všichni se modlili pro život,
aby mlhu vystřídala barevná duha,
aby ztichl vystrašený ze srdce tlukot.

V tom krz mlhu vysvitlo světlo,
rozehnávalo temnotu ze všek škvírek,
zimu vystřídalo příjemné teplo,
měla závoj z andělských pírek.

Mračna se roztrhla jako tenký list,
den vystřídal noc,
ona dokázala úsměvy do rtů vnést ,
měla andělskou moc.

Její hlas zahnal krutý čas,
smekám před jejím dobrým srdcem,
Kousek jí je v každém znás,
i v zimě nás vždy zahřeje teplem .

Děkuji, že pro nás žije
a vždy se na nás s láskou směje...

Ještě jednou s láskou, Kristýna :)

slíbená Vánoční

Slíbený vánoční Happy end ...aneb, věříte na Ježíška ??
Napíšu vám jeden pravý a skutečně skutečný příběh.
Byla jednou jedna malá holčička. Zrovna byl podzim, myslím, když se to stalo. Vždy si přála mít zvířátko, ale než se přestěhovali, nebylo to možné. Stále prosila rodiče a modlila se, aby nějaké mohla mít. Jednou krásného dne dostala malinké koťátko. Bylo tak krásné a holčička byla spokojená. Dostalo jméno Sesi a holčička se o něj starala jak slibovala.Dostalo třpitivý obojek se jménem. Když mu byly tři měsíce, už ho brala ven, Listí bylo barevné a vítr jej ztrhával ze stromů. Barevný podzim zrovna brázdil okolím. Sesi byla venku, a když si pro ni holčiča šla, v tu ránu byla pryč. Hočička se svou roodinou koťátko hledali snad úplně všude. Brečela každý večer.
Nastal čas vánoc, bílý sníh zasypal barevné stromy. Holčička seděla jednoho večera u okna a přála si, aby se Sesi vrátila zpět. Byl to jediný vánoční dárek, jaký si od ježíška přála.
V den vánoc, všichni byli šŤastní, ale holčičce přeci něco zcházelo. Toho štědrého večera otevřela dveře a ve tmě se zablesklo cosi třpytivého. Přišel až ke dveřím. Holčička poznala obojek. Kočka přišla až ke dveřím. Už nebyla koťátko a velkýma žlutýma očima stedovala úpěnlivě děvčátko.
Víte, ježíšek, ve kterého u nás v čechách věříme aoslavujeme ho, není chlap co nosí komínem dárky, je to něco, v co ve své hlavě věříme, splní nám pocit štěstí. Každý, chudý, ošlkivý i bohatý i hezký, tomu comá smůlu, prostě každý by měl být aspoň v ten den Šťastný. Holčička nechtěla hračku, ale jen trochu štěstí... Vrátila se zpět. Můžu odpřísáhnout že se to stalo, protože kdo má víru, v cokoli, a nepřestane věřit, tomu se splní nejtajnější přání...

Vánoce už začínají :)

Možná bych mohla napsat taky něco pozitivního cco ? :D
vymyslím nějaký příběh, co má šŤastný konec, protože o tom vánoce jsou :)
Kdyby něco někoho napadlo, no prosím, piště do komentů :)

Válka, aneb komunismus je zase tu...

Když svět temná noc svírá,
když vše živé zmírá,
v té době, co v srdcích láska není,
kdy dobrá doba ve zlou se mění.

Obyčejný lid je cítit zradou,
bratr z bratrem mezi sebou kradou,
přemýšlím jak bolest je krásná,
žena není křehká ale drsná.

Vraždy se dějí každým dnem,
vítr roznáší ovzduší zlem,
nůž zarývám do hnijícího masa,
stékající krev je pro ně krása.

Bolest se stala vjemem,
proudící krev zabarvila nevinou duši.
Nevinou duši na chlapci smělém,
v jeho rukou srdce buší.

Netvor otevřel obří klece,
oběti se linou v prudké řece,
netvor netvora pustil ven,
černotou se zalil bílý den.

Jeden tyran vystřídá ještě horšího,
svou oběť zahnal do kouta,
už se nedožije dne dalšího,
říká se že válka je krutá.

Lidé už nemají,
čemu by věřili
a tak jen volají,
co od druhých slyšeli.

Co slyšeli je lež,
jeden otrok je jako veš,
malá veška co jí zamáčknou,
potom co z ní falešnou pravdu vymáčknou.

Zkrvavená těla leží na trávě,
mrtví muži, myslíc si že zemřeli ve slávě,
zmýlili se jen co je pravda,
pobili je jak dobytek , čistá zrada.

Nebesa plakala,
slunce zemřelo,
naděje vydechla,
jen beznaděj, toť jediné co se zrodilo.

Všichni už zapoměli,
 na teplo léta,
slavíci oněmněli,
palba z bojiště celý svět zmítá.

Tělo na těle,
krev se mísí z druhou,
tyrani slaví vesele,
číše k černému nebi pozvednou.

Víno z vínem,
krev z krví,
lev se lvem,
spolu se bijí.

Ostrý tesák v krční tepně,
šelma ztěžka oddychuje,
skočil mu na záda v  té tmě,
nikdy víc se nenadechne.

opravdový přítel by neměl nechat druhého ve štychu

občas člověk ztratí své přátele, a nám pak zůstanou oči pro pláč....

střípky vzpomínek, co spolu jsme prožili,

střípky, co na menší kousky se rozbily,

stalo se, co v minulosti byl můj strach,

ty střípky se rozpadly v prach.

Láska může být krutá...

Nenávist

Já tě tolik nenávidím,
až mi praskají žilky,
doufám,že už tě neuvidím,
zkazil si i moje vzpomínky.

Tak černou barvu jsem ještě neviděla,
obklopuje vše co souvisí stebou,
tvejm intrikám jsem naletěla,
poničil si moji duši smělou.

Temný stín prolezlý červy,
asi si myslíš, že jsem hloupá,
už i tvoje srdce je černý,
intrikářům ego stoupá.

Ani nevíš,
co bych dala za to zapomenout,
zlomil si mi srdce, copak nevidíš,
měl by ses z nevinosti převléknout.

Nikdy víc už nepomyslím,
nikdy už tě nechci vidět,
už jen sama sebe prosím,
nechci o tobě nic vědět.

Krev stéká po mé dýce,
zabila bych se protebe,
byla to jen sprostá manipulace,
kvuli tobě se mé srdce nehýbe.

Protože mi lžeš,
neotáčej se a běž !

Jedna tajemná :)))

Přízrak...

Kapky rosy zdobí trávu,
srpek měsíce odráží potok,
jemňoučký větřík rozhání páru,
ticho ruší vodní odtok.

Nikdo by nepomyslel,
že by něco mohlo přerušit klid,
avšak problém se našel,
nikdo nečekal co se má dít.

Tak krásnou, kouzelnou noc,
přešel lesem černý přízrak,
měl  temnou moc,
z podpláště trčel zakrvavený sosák.

Tím sosákem vysával dobro,
na obloze už nebude modro,
každý si přeje rychle umřít,
než s bolestivými následky přežít.

I měsíc slynul s černotou,
voňavé květiny už nekvetou....

Jako by se i štěstí vytratilo,
dobro za zlo se proplatilo,
teď už nezbývá než se poddat,
a svou duši ďáblu prodat.

 planeta je černá koule,
les shořel, moře vyschlo,
bez štěstí vše propadlo smůle,
už nikdy to nebude, jak to bylo.

přízrak se stával obrem,
na zem už se nevešel,
a tak dal naší planetě sbohem,
 snědl jí a odešel....

no :D tady je jedna z možností konce světa :D

Jedna básnička pro naše mazlíčky :)

Lék na samotu

V životě občas přijde samota,
kdy je člověku k pláči,
hlavu i srdce zaplaví prázdnota
a nicota kolem mě pomalu kráčí.

Prý je přítel důležitý,
může pomoct v těžkých chvílích,
jenomže přátelský vztah je zapeklitý
a tak projevuji zoufalý smích.

Přátelství není totiž nic,
jen pouhá hrádka přírody,
díky němu jen bolesti a trápení víc,
na ovocném stromu plody se nezrodí.

Když už samotou blouzním ve snech
a v tichu jsou slyšet smutné kroky,
jediné co pomohlo mi v těžkých dnech,
pomohlo mi tehdy a pomáhá roky.

Zvíře je kolikrát lepší než lidé,
né moc chytré a tvrdohlavost je na místě,
žádné hádky ani slova nejsou bolestivé,
stojí po mém boku i za prudkého deště.

Čpí z něj jen upřímná láska,
co moc lidí dát neumí,
jeho přítomnost duši laská,
dvě těla splynou v jedno vědomí.

To zvíře je jediný lék,
na smutek způsobený vámi,
nejde mu o vzhled, charakter ani věk,
vždy jím budete upřímě milováni.

věnováno mým koníčkům :))

Novinky

jedná se o štítek po straně blogu s názvem ,, story''  . Budu se snažit do něho vkládat příběhy :) některé fantasy a některé reálné tak se mrkněte :)

nekončící příběh

Tak bych měla začít tvořit....
Ten příběh bude tvořený vámi :) Každý si v něm vytvoří vlastní postavu za kterou bude v příběhu zastupovat. Má postava bude jmenována jako Jasmína....

ZAČÁTEK
Bylo nebylo.... Jedna země,jménem Xaverin, kde se lidem nežilo zrovna nejlépe. Bývaly časy, kdy země vzkvétala. Louky se zelenaly a lidé bývali šťastní a království po nich nechtělo daně. Obdělávali půdu a neznali hladomor a chudobu. Jednoho dne zemřel král a tím začlo peklo na zemi...Lidé nevycházeli z domů, přestali se smát a na jejich polích se nic neurodilo. Tím dnem zlo profouklo celou Xaverin....