Nechutná báseň o tehdejší společnosti
A je zase čas úklidu...
V masivních trubkách,
kudy vnitřnosti z palíren tečou,
usazují se tam i v turbínách,
pro sirotky lidé nepláčou.
Ucpalo se potrubí,
ven se line odporný zápach,
všechno se uvnitř zahubí,
usmaží se v horkých párách.
Já navštívil jsem sirotky,
a všem dĕtem slíbil hračky,
nad skleničkou griotky,
já posílal je po jednom stokou plnou močky.
Pozastavil jsem stroj,
však stát mohl jen chvíli,
vařící, štiplavé páry jako včelí roj,
pomalé sirotky by uvařily.
¨
Otvory jsou tam moc tĕsné,
jen dítĕ tudy snadno proleze,
a když pára z potrubí klesne,
ze stĕn seškrabávají spálené maso a saze.
Z trubek se line odporný zápach,
já poslal jsem tam skupinu sirotků,
vařící pára nahromadĕná v turbínách,
pak stroj povolil západku.
Dĕtský pláč a bolestný křik,
potom zasyčení a náhlé hrobové ticho,
odporná společnost plná odporných intrik,
před chudou spodinou září lhostejností a pýchou.
Báseň o konci
Temnota, strach a děs,
Křik, zima, modlící se kněz,
místo, kde víra už nepomůže,
zbořený svět, zlo a rozkládájící se kůže.
Ulice plná smrtí vzaných těl,
odporný zápach k nebi čpěl,
hořící trosky domů a snů,
hrůza kolem vábí černou tmu.
A když zakryla ten,
zbořený svět v den,
kdy skončila lidmi prokletá,
zlem a násilím prohnilá planeta.
Odporná báseň
Jatka
Fleky vypadané srsti,
po kolena ve vlastním hnoji,
z vyhublých těl zírají kosti,
jen tak tam hladoví a vystrašení stojí.
Nozdrami dovnitř a ven,
dýchají odporný puch,
neví zda už je to jejich poslední den,
krvavé rány jim ožírají hejna much.
Pak se otevřou dveře,
světlo ukáže trpící stádo,
muž řetězem svážou za krk jedno zvíře,
jak táhnou, řetěz se zadře do krve.
Černý vraník bojuje z posledních sil,
muž ho zavedl do úzké chodby,
a tváří v tvář pochopil,
jak je člověk krutý, zlý a hrubý.
Nutí ho jít dál a dál,
bodali ho špičatou tyčí,
vzpíral se, bál, avšak bojoval,
a rezavé řetězy řinčí.
Byl hubený a z úst vytékala pěna,
už byl na konci, otevřela se stěna,
vstoupil do ní a nemohl se vrátit
a útrpný život se začal krátit.
Pod ním pustili mixér,
on za živa ztrácel nohy,
skučel bolestí a trpěl,
nikdo neví, jak to bolí.
Klesal dolů do vlastní krve,
přál si smrt, ať vše už skončí,
den co den se tohle děje,
s půlkou těla s hrůzou v očích.
Vydá ze sebe smrtelný skřek,
lidské způsoby jsou brutální a odporné,
za smrt by cítil vděk,
klobásy, jitrnice a párky jsou jimi plněné.
To jen v tomhle zkaženém světě,
nechá člověk zemřít zvíře v bolesti,
v látce lidskosti přetrhané nitě,
v tomhle vyrůstají naše děti.
Kdyby ten vraník a tisíce dalších,
kdyby uměl mluvit,
když umírají v krvavých kádích,
slyšeli by jste ho prosit, plakat a prosit.
Že slabí mají právo žít
jež nemohou plakat,
člověk všechno krásné zničí,
ze zla a lhostejnosti nosí kabát.
Temná komora a stísněné stěny,
špičatou tyčí nutí jít zvíře dál,
vyčerpaně a vyděšeně funí,
právo žít mu někdo vzal.
Továrna smrti,
kde v temných kopkách,
vyhublým zvířatům jsou vidět kosti,
čekají na brutální smrt v jatkách.
sebrali jim právo žít,
umírají v bolestech ve vlastní krvi,
kdo to mohl dopustit,
lidskost vymírá a skoro už není.
Noční můra žen
proplouvá jako tichý vrah,
za zvuku podpatků krásná pana,
její srdce strachem bilo na poplach.
Krok za krokem šel rychleji,
pára tancovala od třesoucích se rtů,
zpoza rohu zvuk jakéhosi kvílení,
jako z toho nejtemnějšího snu.
Pak pootočila hlavu směrem vzad,
u lavičky v parku jako temný les,
spatřila tam muže stát,
zmocnil se jí hrozný děs.
Kapka potu skotačící na jejím čele,
muž šel naproti té paně,
ona zrychlila a nohy začaly utíkat,
kapka potu zahlédla její oči plakat.
Pouliční lampa problikávala temnotou,
průvan kdesi bouchl dveřmi,
uplakaná, ustrašená dívka požehnaná čistotou,
pronásledována odporným,páchnoucím ochlastou.
On chytil jí její jemný krk,
přes slzy v očích neviděla jeho tvář,
nikdo kdo by pomohl, kdo by slyšel hluk,
mraky zakryly měsíční zář.
Přitlačil ji na kamennou zeď,
prosila o záchranu od jejího anděla,
slizký a špinavý jako vřed,
to už si svlékl spodek do naha.
Na malou chvíli povolil ruku,
ona se vyškubla a dala se do útěku,
a za tichého nočního hluku,
nezastavila ani z bolesti v boku.
Tehdy poznala, že andělé nejsou,
jen muži co jim od zla křídla spadly,
místo svatozáře jim od lží rohy rostou,
a všechny voňavé květy zvadly.
Báseň o mučení
muž potí se pod ním,
končetiny svázané škrtícím uzlem,
přijde konec jeho dní.
Tlakem uzlu modrají mu prsty.
sípá jeho rychlý dech,
co si asi právě myslí ?
jak kráčí na druhý břeh ?
Už hodinu působí smrtelný jed,
experiment šest začíná mít svalovou křeč,
normálně by ho zabil hned,
jaká by asi byla jeho poslední řeč ?
Vytřeštěné oči plné strachu,
však nepůsobí na můj pocit viny,
mé srdce už je delší dobu semeništěm prachu,
nenávist a zloba tvoří mé stíny.
Ten muž škube sebou víc a víc,
s pouty však nemůže pohnout vůbec nic,
pomalu přestává bolest cítit,
a pouta přestávají ho silou škrtit.
Teď už je jen bezvládným tělem,
se studeným srdcem,
tak studeným jako mám teď já,
nikdy už znovu neřekne,, já jsem tvůj a ty jsi má''.....
Strašidelná tajemná báseň
krčí se pokřivená postava,
podobá se přízraku,
hlava od těla ji odstává.
Vrhá před sebou temný stín,
který se trhavě pohybuje vpřed,
hrudí v srdci zaseklý ostrý klín,
kůže slizká jako vřed.
Živá a přesto mrtvá,
hýbe se, ale nic necítí,
temnýma očima hltá,
kluzká kůže se pod světly třpytí.
Nechoďte děti v noci ven,
nepřekročte domu práh,
jinak oživne váš nejtemnější sen,
protože ona přijde, když cítí strach.
Smrt (hádanka)
a přesto ji každý dobře zná,
bere si k sobě srdce stará i mladá,
pro ty kdo ji potřebují dobrá, pro ostatní zlá.
Ať se to líbí, nebo ne,
každého jednou dostane
Nenávist je lásky strýc
bude konec všem proplakaným dnům,
mísa citu, co přetekla přes okraj Země,
zasadila v duši temné sémě.
Pohádka končí, jen zakrývala pravdu,
kůň co do větru řičí, uvolní všem kolem bradu.
Má pěst dokáže být silnější než meč,
klouby krvácí víc a víc,
tu bolest zakrývá nenávistná křeč,
až z lidskosti nezbude vůbec nic.
Do větru bubnuje mrtvý voják,
buch buch, paličkou do krví nasáté kůže,
pak praskne přes moc natažený prak,
a zčerná bílá má růže.
Nezbylo v mém srdci už nic,
co bych někomu dala,
nenávist je lásky strýc,
necitelnou bytost ze mne udělala.
Bude to bolet,
přece se usměji,
budou křičet,
za zády rukou mávnu lhostejněji.
Budou prosit,
já jim budu hlavy kosit,
s nenávistí na mne budou vzpomínat,
já je jako mrtvé budu milovat.
Láska umí divy,
z hodných na zlé mění lidi....
Děsivá báseň STRACH
sápá se po kousku jídla,
zahalená kapucí,
před její zohavenou tváří každá duše spadla.
Hou, Hou,
vrz vrz zazní podlahou...
každým krokem blíž a blíž,
není milostivá ani k tomu kdo svírá kříž.
Dítě pláče v postýlce,
v hrobovém tichu zaznívá tichý vzlyk,
ona neslyší a nevidí, jako vánice,
však zavětří úzkost pak do ticha zazní dětský křik.
Hou, Hou,
vrz vrz zazní podlahou.
odvahu v sobě chováš,
však před strachem se neschováš.
Až uslyšíš její kulhavý krok,
její hrůzný sípot,
vyteklá střeva zdobící její bok,
pak ze dveří ozve se skřípot.
Mrtvého dítěte hlas,
strachem zastaví čas.
Hou, Hou,
vrz, vrz, zazní podlahou....
Hou, Hou, nikdy už tě nenajdou.....
Báseň o prázdnotě
když mé hodiny poslední kolo běží,
hodiny naděje, co přestaly bít,
když odbila půlnoc, já přestala snít....
Vše se rozplynulo tam v daleké mlze,
už ani ozvěna se nevrátila zpět,
a když přišla nouze,
nikdy neskončila, trvá až do teď.
Volám po mé naději,
tak proč je stále hluchá ?
zázraky se nedějí,
a štěstí předemnou prchá.
Zradila mě jediná věc,
jako slunce zrazuje oblohu tmou,
tehdy mé srdce pohltila klec,
myšlenka na ni dělala mé já mnou.
Ta věc měla sílu,
jakou žádná jiná nemá,
ukrývala lehkou tíhu,
tak hlučná a přece němá.
Nutí mě psát prázdná slova,
však mají v sobě světa moc,
snad v životě nastane doba,
kdy zatracený den vystřídá spasená noc.
depresivní báseň
Ostrý nůž přejíždí po mé ruce,
já necítím bolest,
má duše je zaslepena tak prudce,
srdce bolí , nedá se to snést.
Prosím očima přátelé,
jen o prosté obejmutí,
jizvy co mám na těle,
duše spěje k ochrnutí.
Proč, proč jen existuje smrt,
bere a vzala co jsem milovala,
trpí hlady vyhublá jak chrt,
příjde nečekaně a vytrhne nám srdce z těla.
Tolik se mě dotkla,
že toužím po lidském doteku,
bolest se do mě protkala,
víc už se jí nezaleknu.
Volám každého kdo to vidí,
ať mi přijde na pomoc,
ať se jeho srdce nestydí,
potřebuju to tak moc.
Ačkoli to není vidět,
duše mi pomalu praská,
mé srdce vychladlo, musí tolik studět,
to veselé já je jen maska.
Uvnitř jsem duše bez těla,
tak pomozte,
jen to jediné bych chtěla,
než ta bolest přeroste.
báseň o netvorech
jsou to ženy z vlčím pachem,
ďábel je do podsvětí vezme sebou,
za to že svět zužovali strachem.
Krásné ženy k nepoznání,
tu podobu měli než dostali hlad,
pak už se jim neubrání,
než ho zabijí budou sis ním hrát.
Jakmile zakusí krve,
pak oči se jim zaplaví žlutí,
už nebudou nevinné jako prve,
jen tihle tvorové jsou tak krutí.
Není to nenávist,
avšak chtíč,
nedají se zastavit,
člověka odtáhnou někam pryč.
Tam už na ně čeká pán,
co mu věrně slouží,
ten člověk co mu byl dán,
bude ležet v krvavé louži.
Zuby vycení když vidí ženu,
pak postihne jí stejné prokletí,
zaplatí tu nejvyšší cenu,
krása a vášeň jejich jí pohltí.
Dívky se stanou hříšníky,
co nechají se pohltit vlastní touhou,
tancují, zabíjí, mění se ve vlky,
kdo stojí v cestě stane se jen čmouhou....
Báseň o furii
co sálá dobro z druhých,
cítí když je vysává,
díky ní jsou tisíce lidí šílených.
To je její povolání,
dohánět lidi k šílenství,
chodí dokola bez ustání,
obchází v různých podobenstvích.
Je tak bezcitná,
je tak chladná,
s nenávistí sezdaná,
za lhostejnost provdaná.
Soudí bez řádného soudu,
nikdy nedá druhou šanci,
nikdo se nezbaví toho bludu,
ale ona dělá jen svou práci.
Tak už víš ?
kdo je ten blud,
né, nesníš !
a přesto cítíš nahotu a stud.
Je tak falešná,
a já jí měla tak ráda,
sama pro sebe prospěšná,
ale teď jí vidím jako slizkého hada.
To, co dělá,
nedělá pro lásku,
bez falše by byla bledá,
je jí jedno okolního stesku.
Tak už víte ?
stále sníte!
prostá furie,
co vychytralostí čistotu zabije.
Zabije lásku,
zabije dobro,
když strhne masku,
mraky vyženou nebeské modro.
Báseň o sklepení
Orosené stropy vlhkem,
dříve bývaly doby,
kdy tyto prostory prosvítaly životem.
Teď zbylo jen opuštěné místo,
kde zbloudilá duše hledá cestu,
Budouctnost má tak nejistou,
musela se podrobit těžkému tesu.
Ty katakomby jsou nekonečné,
nikdo nemůže žít navěky ve tmě,
ta duše touží po smrti věčné,
nemůže jí najít ani na tom samém dně.
Zatuchlým vzduchem prosvištěl vánek,
nadechla se z plna plic ,
jen na malouu chvíli se sklepení proměnilo v zámek,
a odhalilo i ten druhý líc.
Utíkala za světlem,
ven z nekonečné temnoty,
běžela za voňavím větrem,
najít cestu z věčné dřímoty.
Na konci chodby prostupovalo světlo,
běžela zoufale dál a dál,
cítila od slunce toteplo,
a život se zase smál.
Prudké světlo jí pálilo do očí,
slzely avšak je nezavřela,
zkouška věčného hledání končí,
v dálce zvonily zvony kostela.
Kdo bloudí
a nenajde život,
ten se neprobudí,
z věčných nejistot.
Žij a buď rád za to,
co osud nám připsal,
nikdy to nebude zlato,
naše vlastní já je náš největší rival.
dcera smrti
řecké bohyně smrti,
pochází z doby temna,
hadi kolem se kroutí..
Srší z ní zlo,
avšak velká krása,
roztříštila vše jako sklo,
zbylo jen červy prolezlá masa.
Její srdce už nebije,
do jejích žil už neproudí krev,
už dávno nežije,
zbyla jen zloba a hněv.
Když projde,
všichni padnou na kolena,
díky ní nikdo lásku nenajde,
každým je tak zhnusená.
Její srdce je prolezlé černou hmotou,
která se jí dostala do celého těla,
ptáci nezpívají ani notu,
plné rty krve měla.
Pohledem do očí,
viděla jsem ďábla,
i mrtvého krásou zaskočí
i když světu zlo dala.
Její vlasy rudé jako růže,
její tělo jako anděl,
hladká je její kůže,
ale uvnitř ukryt je ďábel.
Uschne květina,
pouze jejím pohledem,
svět ztracený být začíná,
tisíce lidí už je pod ledem.
Černá barva line se za ní,
nádherná avšak chladná,
všichni se jí klaní,
kdo odmítne bolestivě umírá.
Však je na ní něco,
co je tak krásné,
zlého je tu kde co,
ale bez ní plamen napětí hasne.
I ona dříve srdce měla,
stejně tak mi milovala,
smrt srdce její i jiných vzala
a ve zlou jí proměnila.
Její jméno Lucretia,
samotného ďábla svedla....
Válka, aneb komunismus je zase tu...
když vše živé zmírá,
v té době, co v srdcích láska není,
kdy dobrá doba ve zlou se mění.
Obyčejný lid je cítit zradou,
bratr z bratrem mezi sebou kradou,
přemýšlím jak bolest je krásná,
žena není křehká ale drsná.
Vraždy se dějí každým dnem,
vítr roznáší ovzduší zlem,
nůž zarývám do hnijícího masa,
stékající krev je pro ně krása.
Bolest se stala vjemem,
proudící krev zabarvila nevinou duši.
Nevinou duši na chlapci smělém,
v jeho rukou srdce buší.
Netvor otevřel obří klece,
oběti se linou v prudké řece,
netvor netvora pustil ven,
černotou se zalil bílý den.
Jeden tyran vystřídá ještě horšího,
svou oběť zahnal do kouta,
už se nedožije dne dalšího,
říká se že válka je krutá.
Lidé už nemají,
čemu by věřili
a tak jen volají,
co od druhých slyšeli.
Co slyšeli je lež,
jeden otrok je jako veš,
malá veška co jí zamáčknou,
potom co z ní falešnou pravdu vymáčknou.
Zkrvavená těla leží na trávě,
mrtví muži, myslíc si že zemřeli ve slávě,
zmýlili se jen co je pravda,
pobili je jak dobytek , čistá zrada.
Nebesa plakala,
slunce zemřelo,
naděje vydechla,
jen beznaděj, toť jediné co se zrodilo.
Všichni už zapoměli,
na teplo léta,
slavíci oněmněli,
palba z bojiště celý svět zmítá.
Tělo na těle,
krev se mísí z druhou,
tyrani slaví vesele,
číše k černému nebi pozvednou.
Víno z vínem,
krev z krví,
lev se lvem,
spolu se bijí.
Ostrý tesák v krční tepně,
šelma ztěžka oddychuje,
skočil mu na záda v té tmě,
nikdy víc se nenadechne.
Přízrak...
Kapky rosy zdobí trávu,srpek měsíce odráží potok,
jemňoučký větřík rozhání páru,
ticho ruší vodní odtok.
Nikdo by nepomyslel,
že by něco mohlo přerušit klid,
avšak problém se našel,
nikdo nečekal co se má dít.
Tak krásnou, kouzelnou noc,
přešel lesem černý přízrak,
měl temnou moc,
z podpláště trčel zakrvavený sosák.
Tím sosákem vysával dobro,
na obloze už nebude modro,
každý si přeje rychle umřít,
než s bolestivými následky přežít.
I měsíc slynul s černotou,
voňavé květiny už nekvetou....
Jako by se i štěstí vytratilo,
dobro za zlo se proplatilo,
teď už nezbývá než se poddat,
a svou duši ďáblu prodat.
planeta je černá koule,
les shořel, moře vyschlo,
bez štěstí vše propadlo smůle,
už nikdy to nebude, jak to bylo.
přízrak se stával obrem,
na zem už se nevešel,
a tak dal naší planetě sbohem,
snědl jí a odešel....
Jedno velké WOW máš můj obdiv, jen tak dál
OdpovědětVymazatSuper
OdpovědětVymazat