část první...
Má minulost
Tohle čtete, protože jsem přežila. Přežila jsem jednu z největších bitev v historii. Než se dostaneme k tomu, jak to všechno začalo, měla bych vám odkrýt pár skutečností z přítomnosti. Ležím v kaluži krve mých sester. Všechny je povraždili. Miliony mrtvých těl, zneuctění čistých panenských duší a otců mnoha řeckých rodin. Bylo by rouhání přemýšlet, že jejich smrt byla zbytečná, jen tak pro nic, ale od malička nás na tento okamžik připravovali. Za jedinou nespravedlnost beru to, že jsem si nemohla vybrat svou budouctnost. To co se mělo stát a stalo se mi jiní předepsali. A naposled bych vám měla představit sama sebe, bylo by dobré vědět, o koho v tomhle vyprávěném životě půjde. Jsem bojovnice, jsem amazonka. Voják , co bojuje za svého boha za Artemis. Je to bohyně lovu a úrody, paní lesů a v neposlední řadě ukazuje padlým duším cestu na věčný odpočinek. Náš vznešený rod měl vždy spousty kmenů a každý z nich ctil různé zvyky, a různý řád. Jiné kmeny většinou věřili v Area, boha války. Svým bohům musíme přinášet oběti, aby věděli, že výru vkládáme pouze v ně a oni stáli v těžkých chvílích při nás. Tak moc jsem v ní věřila a modlila se v ní, ale Artemis přimě ani mém kmeni nestála, když jsme to nejvíce potřebovali.
Jako malá jsem měla šŤastné dětství. Narodila jsem se už do našeho kmene. To malé bezbranné miminko bylo vlasaté a mělo černé oči. Jen tak mimochodem to mi zůstalo do dnes. Je jasné že si to nepamatuji, ale matka mi říkávala, že jsem neplakala. Čím to bylo, říká se tomu inctinkt, že matka má poznat, když je něco v nepořádku. Děti brečí, když jejich základní potřeby nejsou uspokojeny, když mají hlad, jsoupočůrané, nebo potřebují spánek. Ale já, já neprolila slzičku. Matka vždy přeně věděla, co má dělat a já jí to pláčem nemusela připomínat. Možná to není ani inctinkt, jako spíš mateřská láska. Pouto mezi mnou a matkou bylo něco jedinečného. Byla to jediná pravá, opětovaná a nefalšovaná láska, kterou jsem snad do teď zažila. Moc jsem ji milovala. Ach, vzpomínky. Vzpomínky tak bolí Jediná věc, která bolí více než mé krvácející rány.
Každou noc mi zpívala. Nebyla to ukolébavka, co by se měla zpívat dětem, byla to píseň o boji a o výtěztví. Nezáleželo, o čem píseň byla. Jediné na čem záleželo bylo kdo ji zpíval. To její hlas mě uspával, její medový, láskyplný a klidný hlas. Ale to všchno už je moc moc dávno a nebýt téhle bitvy, možná bych zapoměla úplně. Zemřela, když mi bylo osm let. Ta smrt mě poznamenala, ale náš kmen byl jedna velká rodina a tak o lásku nebylo noute. Nikdo nebyl sám.
Měla jsem při bitvě myslet na Artemis, ale já si po všech těch letech vzpoměla na matku, na její hlas. Ta prchavá vzpomínka mě udržela při životě a náš národ amazonek tak nebude zapomenut....
Žádné komentáře:
Okomentovat
děkuji za koment a přeji příjemnou zábavu melounci ;)