Báseň o prázdnotě

Když zemře v co má duše věří,
když mé hodiny poslední kolo běží,
hodiny naděje, co přestaly bít,
když odbila půlnoc, já přestala snít....

Vše se rozplynulo tam v daleké mlze,
už ani ozvěna se nevrátila zpět,
a když přišla nouze,
nikdy neskončila, trvá až do teď.

Volám po mé naději,
tak proč je stále hluchá ?
zázraky se nedějí,
a štěstí předemnou prchá.

Zradila mě jediná věc,
jako slunce zrazuje oblohu tmou,
tehdy mé srdce pohltila klec,
myšlenka na ni dělala mé já mnou.

Ta věc měla sílu,
jakou žádná jiná nemá,
ukrývala lehkou tíhu,
tak hlučná a přece němá.

Nutí mě psát prázdná slova,
však mají v sobě světa moc,
snad v životě nastane doba,
kdy zatracený den vystřídá spasená noc.