Odporná báseň

Jatka

Fleky vypadané srsti,

po kolena ve vlastním hnoji,

z vyhublých těl zírají kosti,

jen tak tam hladoví a vystrašení stojí.

Nozdrami dovnitř a ven,

dýchají odporný puch,

neví zda už je to jejich poslední den,

krvavé rány jim ožírají hejna much.

Pak se otevřou dveře,

světlo ukáže trpící stádo,

muž řetězem svážou za krk jedno zvíře,

jak táhnou, řetěz se zadře do krve.

Černý vraník bojuje z posledních sil,

muž ho zavedl do úzké chodby,

a tváří v tvář pochopil,

jak je člověk krutý, zlý a hrubý.

Nutí ho jít dál a dál,

bodali ho špičatou tyčí,

vzpíral se, bál, avšak  bojoval,

a rezavé řetězy řinčí.

Byl hubený a z úst vytékala pěna,

už byl na konci, otevřela se stěna,

vstoupil do ní a nemohl se vrátit

a útrpný život se začal krátit.

Pod ním pustili mixér,

on za živa ztrácel nohy,

skučel bolestí a trpěl,

nikdo neví, jak to bolí.

Klesal dolů do vlastní krve,

přál si smrt, ať vše už skončí,

den co den se tohle děje,

s půlkou těla s hrůzou v očích.

Vydá ze sebe smrtelný skřek,

lidské způsoby jsou brutální a odporné,

za smrt by cítil vděk,

klobásy, jitrnice a párky jsou jimi plněné.

To jen v tomhle zkaženém světě,

nechá člověk zemřít zvíře v bolesti,

v látce lidskosti přetrhané nitě,

v tomhle vyrůstají naše děti.

 Kdyby ten vraník a tisíce dalších,

kdyby uměl mluvit,

když umírají v krvavých kádích,

slyšeli by jste ho prosit, plakat a prosit.