Část třináctá
,,Smrdí to tu, kde jsi, prase?‘‘ řekla do prázdné nicoty Elizabeth. ,,Ani nevíš, co jsi, a s každou smrtí, co zaviní tvá ruka, klesáš po žebříčku lidských hodnot takovou rychlostí, že máš zadřené v pozadí třísky.‘‘ Ambrozius byl chvíli přední a pak zase vedle ní, vynořoval se a zase mizel. ,, A co? Nebyl si to ty, kdo ze mě udělal, co teď jsem ?‘‘ řekla Elizabeth lhostejně. V tom se začali v prázdnu objevovat vojáci. Bylo jich víc a víc a nakonec zaplnilo nicotu vojáků celý nekonečný prostor. Oslavovali její jméno. Držela v ruce obětní dýku a obětí zvířete měla uspokojit bohy. V tom se před ní objevil Tybet. V celé své kráse. Vojáci zvyšovali hlas, dupali, bouchali mečem, vším, co měli, a pobouzeli jí. ,,Co to má znamenat?!‘‘ Elizabeth vyhrkli slzy, ale nemohla se ponížit před vlastním vojskem. Zavřela oči a bodla. Přepadla ji bolest, vrátilo se to zpět. Po tváři jí tekla slza. To nekonečné vojsko začalo postupně mizet. Vysmívající vojáci se brzy rozplynuli v nekonečném bílém prostoru. ,,Nemůžeš mi tvrdit, že jsem ti to zavinil já. Podívej se, byla si schopná zabít to jediné, co si v životě milovala. Už nemáš srdce, je to jen červy prolezlý nefunkční orgán.‘‘ Ambroziúv hlas se ozýval z dáli už jako ozvěna. Elizabeth klekla k zemi a slzy jí tekly proudem. Vtom se znovu začali objevovat lidé. Už to však nebyli vojáci, ale prach obyčejní lidé. Strhané oblečení, zranění, smrtelně zranění. Pokulhávali a všude stékala krev. ,,Co chcete ?!‘‘
,,Zabila jsi nás. Proč ?‘‘ řekla žena tisknouc u sebe své dítě. Elizabeth pocítila vinu. Jako předtím vojáci se začínalo objevovat čím dál víc jejích obětí. Elizabeth se ztraceně obracela a přepadla ji úzkost. Srdce, to, co bolelo, znovu na chvíli bilo. V zápětí všichni opět zmizeli. Zbyla jen krev.
Žádné komentáře:
Okomentovat
děkuji za koment a přeji příjemnou zábavu melounci ;)