ČÁST JEDENÁCTÁ
To ráno, když Elizabeth
otevřela oči, byla zapálená a vášnivá. Vylezla ze stanu a podívala se na
oblohu, ale bylo vidět sotva na krok. Hustá mlha proplouvala okolím. Jak
důstojník uviděl Elizabeth, vydal se za ní. ,,Má paní, mám vzbudit vojáky?‘‘
,,Jistě, hned jak
bude vojsko celé, vyrážíme. Jo a ještě něco, chci koně, chci velkého
nebojácného koně.‘‘ Důstojník přikývl, uklonil se a odešel.
Elizabeth se šla
převléct do brnění. Muži přinesli truhlu, v níž bylo brnění velitele.
Hnědé, vysoké, šněrované boty s chrániči na kolenou. Prsa kryl ozdobný
ženský zlatý náprsník. Drátěná ramínka z náprsníku vedla až pod ramenní
chránič. Břicho koženého brnění bylo zakryto zlatou drátěnou košilí. Kožené,
úzké kalhoty zastrčené do vysokých bot lemovaly Elizabetinu štíhlou postavu. Ze
zlaté přilby s beraními zlatými rohy jí vlály vlasy a jejich konečky se
ztrácely v nekonečné mlze.
Pochodující vojsko
směrem k Elizabeth začalo postupně klekat na zem. Před její krásou, velikostí
a mocnou sílou. Byla to slast, v tom okamžiku měla ve svých rukou celý
svět, ležel jí u nohou. Ze zadních řad vyběhl voják držící bělouše. Krk nesl
vysoko nad tělem. Vykračoval tak vznešeně a proto si byli z Elizabeth tak
podobní. ,,Evil, má paní, chytili jsme ho v jedné vesnici. Lidé se ho
báli, protože jim vše ničil. Říkali mu Černý Sníh.‘‘ Zašeptal. ,,Myslím že jeho
přezdívku mu ponechám.‘‘ převzala oprať od vojáka. ,,Nikdo na něm neseděl‘‘
,,Čas to změnit!‘‘ Elizabeth na něj vyskočila a pevně se ho chytila třísly. Kůň vytřeštil oči a
vyzdvihl svůj krk ještě výš. Přešlapoval na místě, ale o nic se nepokusil.
,,Jakto, že je tak krotký?!‘‘ řekl udiveně velitel.,, Protože ví, kdo je tu
pán.‘‘ Řekla povznešeně Elizabeth. ,,Vpřed!‘‘ Celé vojsko vyšlo najednou a pod
stovkou nohou se třásla zem. Neponičené nezůstalo ani stéblo trávy.
Žádné komentáře:
Okomentovat
děkuji za koment a přeji příjemnou zábavu melounci ;)