Pomluvy

krásná květina,
avšak křehká,
světlo zhasíná,
srdce praská.

Ze sebe rozdává,
cizí rány konejší,
pro ostatní se zaprodává,
a ostatní to netěší.

Kvítku křehkému,
lístek bledne,
díky místu vlhkému,
víc a víc chřadne.

ta vlhkost
je tak zlá,
roste tam porost,
ve kterém je tma.

porost kvítek svírá,
zarývá do něj trny,
kvítek žalem zmírá,
žádný mech ale drny.

To my se chováme jako porost,
co ničí všechnu naději a sny,
nikdy nemáme dost,
my sami si znepříjemňujeme dny.

Ona se snaží otevřít okenici,
do zatuchlé tmavé místnosti,
zahnat náladu jak na márnici,
bez předsudků každého pohostí.

Neumíme si toho vážit,
jako netvoři bez srdce,
 tak už se začnětě kruci snažit,
k nebi zvedněte své ruce!

Poslali nám anděla,
měli bychom si ho vážit,
ona to pro nás taky dělá,
v klidu a míru svůj život prožít.

Mám ráda Lucii Bílou, je to ten kvítek... Ten kvítek co nás rozradostňuje. Zemřel někdo, koho milovala a tak se přestaňte chovat jako necitelní žárlivci. Ubližovat, pomlouvat.. jen proto že to někdo řekl ....
Ona si tohle nezaslouží ! V dnešní době už zbylo málo lidí se srdcem v hrudi...